(jur): "Etuda pro Helenu", Rovnost, 10. 12. 1968, s. 5.Etuda pro HelenuJe to vlastně jediný sólový výstup, vyklenutý oblouk, který má dva opěrné pilíře, nástup a finále. Helena vstupuje ostražitě, s pokorou pod sehnutým čelem, ale držením těla dává najevo, že se jen tak nepoddá, byť se zdálo, že vše předem prohrává. Bude třeba velké výmluvnosti a obratného využití půvabů těla, leč však ne zas příliš, protože pak by se mohl záměr zvrátit v opak, aby tato žena obměkčila krále, svého muže, a přesvědčila ho, že její nevěra byla motivována péčí o dobro vlasti… To se herečce daří znamenitě. Byť šlo o tragédii, neubráníš se úsměvu, když zablýskne její lišáctví, dokonce si získává divákovy sympatie, když se tak rve o každou píď ztracené přízně. Je obratná ve slovech i pohybech, sotva se pohybuje na malém prostoru vědomí zvolna odolávajícího muže, ihned obratně zaútočí, aby získala ještě víc. Paže, dosud spíše svěšené rozpřáhne, vztyčí ztepile postavu, tanečním krokem obchází krále, jakoby jí vůbec nehrozila smrt, a v těch chvílích nejvíce dává najevo, že vlastně považuje svého muže za hlupáka. Její záměr by se nepochybně zdařil, nebýt žalobce královny pokořené Tróje. Ve vzrušeném dialogu, vedené oboustranně se zarputilou vášní (Helena zuřivě chrlí výkřiky, odsekává i protahuje slabiky, její part vyniká barvitostí), odkrývá herečka další rysy postavy. V těchto chvílích jde Heleně skutečně o vše, shazuje masku půvabu i nadřazené vychytralosti a s opravdovým strachem prosí. Nicméně králův hněv propuká, takže jednu chvíli dělí ženu od smrti jen několik okamžiků. Tělo se zmítá, silné paže se rvou s biřici, dlouhé vlasy šlehají obličej. Zápas zakončuje vysoký výkřik hrůzy… V té chvíli král náhle mění rozhodnutí, trest odloží a ženino tělo až dosud visící na provazech, se tiše sesune. Prozatím zápas vyhrála, ale nejspíš si zachová život i nadále, díky důvtipu, ale zejména půvabu, který Heleně vtiskla zasloužilá umělkyně Vlasta Fialová v Trojánkách na prknech Mahenovy činohry.????????(jur)