Faidra se odehrávala v dekoracích vytvořených Vlastislavem Hofmanem. Pro inscenaci navrhnul vytříbeně elegantní dekoraci tvořenou světlými a tmavšími štíhlými kanelovanými sloupy, jež se po pauze přeskupily. Scénické prostředí bylo dále proměňováno různě intenzivním světlem. V posledním dějství také sloupy zprůsvitněly a zabarvily se do fialova, čímž scéna nabyla přízračného nádechu.Podobnou funkci, jakou měla dekorace, zastávaly i kostýmy. Žádný z recenzentů se o kostýmech nezmiňuje, a tak usuzujeme, že jednoduché anticipující kostýmy byly i barevností uměřené, aby neodpoutávaly pozornost od jevištního děje.Karel Dostal cizeloval inscenaci promyšlenou úpravou textu a zaměřoval se i na projev každého jednotlivého herce, a to jak po stránce interpretační, tak i na technickou dokonalost deklamace. Recenzenti upozorňují na emoční uvěřitelnost v projevu herců, jejichž projev zůstává moderní i tragicky naléhavý. Největší prostor byl v inscenaci věnován Faidře a postupnému odkrývání jejího nitra, a také recenzenti nejvýše hodnotí její výkon, přestože si všímají nebývale kvalitního výkonu také ostatních herců a jejich dokonalé souhry. Postavu Faidry propracovala Dostalová do nejmenších detailů, vytvořila z ní vášnivou, vnitřně rozporuplnou bytost, rozmarnou a schopnou rychlých emočních proměn, od zoufalství přes hněv k sebespalující žárlivosti. Proti tomuto uragánu na jevišti stojí Hippolytos, mladicky naivní a oddaný svým ideálům, které nakonec způsobují jeho konec.Karel Dostal se v inscenaci soustředil především na lidskou sféru konfliktu mezi vášnivou a nespoutanými emocemi ovládanou Faidrou, jejíž vnitřní celistvost podléhá postupně erozi, a Hippolytem, který se snaží udržet si vnitřní integritu a ve své chlapecké nezralosti nedokáže prohlédnout úskok. Politická linie příběhu, stejně jako rovina metafyzická v této interpretaci zůstává potlačena.Jakkoli tato inscenace nenabídla žádné převratné podání konfliktu v Racinově dramatu, považovali ji recenzenti v té době za výjimečnou především po estetické stránce: za prvé pro výjimečně kvalitní Hofmanovo výtvarné zpracování, jež na sebe neupozorňovalo, ale podporovalo intenzitu jevištního vyjádření zápletky. Za druhé šlo o inscenaci hodnocenou vysoko pro výjimečně pečlivou práci s herci, kteří sice provedli své postavy technicky dokonale (jevištní deklamace verše je dávnou bolestí českého herectví, kterou ve Faidře překonali), ale zároveň je naplnili uvěřitelným a bohatým i konzistentním vnitřním životem. AS
Honzl připravil, tak jak to pro něj bylo typické, vytříbeně estetizovanou inscenaci,ubírající se kupředu v pečlivě gradovaném rytmu. Byla zasazena do historizující dekoraceFrantiška Muziky. Nakonec ale byla na scéně zbudována mohutná architektura se dvěmatemnými lesklými sloupy s překladem s obloukovým výřezem tvořícím jakýsi druhý jevištníportál. Do prostoru za touto bariérou vedlo schodiště. Další schodiště bylo po levé stranějeviště, napravo proti němu pak byl jakýsi boční vchod (snad do paláce) s dalším sloupem. Vpozadí byl proměnlivý světelný horizont, na nějž byla opět promítána prosluněná oblaka, rudábarva zpěněné krve, ?90 či naopak temná obloha s přízračnými obrazem odkazujícími k mýtu oFaidře (Poseidonův býk apod.) Bylo používáno také spuštěného či naopak odhrnutého závěsu,visícího po pravé straně tohoto druhého portálu. Po tomto fantaskně antikizujícím jevišti sepohybovali hrdinové a hrdinky v klasicistním šatě, zhotoveném pro inscenaci převážně znákladného barevného hedvábí. Jakkoli není možné zrekonstruovat detailní barevnost tétoinscenace, vidíme Faidru ve výrazně odlišném, zřejmě intenzivně barevném oděvu (v kriticese hovoří o jejím „vášnivém purpuru“, ? snad tedy nejde jen o charakterizaci jejího naturelu, leči kostýmu, kontrastnímu k bílé Oinoně i žluto-hnědému kostýmu Ariciinu.Strhující rytmus udávaly především dokonale promyšlené a důkladně do posledníhodetailu nacvičené mizanscény. Honzl v režijní knize zaznamenával průběh každého pohybu agesta postav. Smysl replikám, zahaleným racinovskou galanterií, udávala právě pohybovástránka inscenace.Většina recenzentů shledávala na Faidře především kvality stylového rázu, čistotyrežijního výrazu, který precizně do jevištního jazyka převáděl konflikty zachycené Racinovýmtextem, založeném na přísné symetrii, prostotě a harmonické vyváženosti. Vyzvedávali častorovnováhu tlumeného řečového projevu a dynamické pohybové stránky inscenace ? , kteroujsme vyčetli již v režijní knize. Upozorňovali na plastické herecké výkony, jež vystupovaly ztlumeně provedené stálé dekorace. Většina recenzentů, kromě několika extrémně levicovýchkritiků, kteří se snažili konflikt v dramatu ideologizovat, nenalézala ve Faidře žádnou aktuálníinterpretaci.Ne tak Honzl sám. Ve svém stručném eseji, jímž opatřil program k inscenaci, se pokoušíRacina vměstnat do kolonky psychologického realismu, kterým měl Racine imponovat iŠaldovi. Konflikt pak vykládá jako svár spontaneity lidského citu stojící v protikladu kespolečenské konvenci „feudálního řádu odsouzeného k zániku,“ jakožto řádu založeném napřetvářce, což dokládá nevěrami Ludvíka XIV., jichž využíval k politickým cílům.Navzdory těmto poněkud svérázným ideologickým vývodům z něj stejně silně hovořípronikavý režijní úsudek stavějící proti sobě kontrast historičnosti a současnosti, živosti astálosti.