Tapiserie (420 x 400 cm). Figurální scéna v krajině na pozadí otevřeného stanu. U prostřeného stolu sedí Antonius s Kleopatrou, která vhazuje do jeho poháru perlu. Za Antoniem, na hlavě má vavřínový věnec, stojí postava, která drží přilbici se znakem baziliška. Nad milenci se vznáší Amor., Bažantová 1990#, 204-205., and Tento výjev je jedním ze série bruselských tapiserií Historie Antonia a Kleopatry. Autorem kresebných návrhů (kol. roku 1650) byl Justus van Egmont (1601-1674), tkána byla v dílně Geraerta van Streckena a Iana van Leefdaela mezi lety 1650-1677). Série byla pravděpodobně zakoupena pro arcivévodu Leopolda Viléma v době jeho pobytu v Bruselu a pak byla součástí jeho sbírek. Od toku 1785 byla vedena v inventáři Pražského hradu v počtu osmi kusů až do roku 1876, kdy byla odvezena do Vídně. Po vyhlášení Československé republiky se cyklus vrátil na Pražský hrad (kromě výjevu Triumf Antonia a Kleopatry). K bruselskému cyklu tapiserií srov.: Standen, E. A., European Post-medieval Tapestries and Related Hangings in the Metropolitan Museum of Art, sv. 2, New York 1985, s. 206-217).
Tapiserie (415 x 575 cm). Figurální scéna na břehu řeky. Po řece připlouvá loď s Kleopatrou a služebníky. Po břehu se k ní blíží Antonius na koni, Amor na něho vystřeluje šíp., Bažantová 1990#, 204-205., and Tento výjev je jedním ze série bruselských tapiserií Historie Antonia a Kleopatry. Autorem kresebných návrhů (kol. roku 1650) byl Justus van Egmont (1601-1674), tkána byla v dílně Geraerta van Streckena a Iana van Leefdaela mezi lety 1650-1677). Série byla pravděpodobně zakoupena pro arcivévodu Leopolda Viléma v době jeho pobytu v Bruselu a pak byla součástí jeho sbírek. Od toku 1785 byla vedena v inventáři Pražského hradu v počtu osmi kusů až do roku 1876, kdy byla odvezena do Vídně. Po vyhlášení Československé republiky se cyklus vrátil na Pražský hrad (kromě výjevu Triumf Antonia a Kleopatry). K bruselskému cyklu tapiserií srov.: Standen, E. A., European Post-medieval Tapestries and Related Hangings in the Metropolitan Museum of Art, sv. 2, New York 1985, s. 206-217).
Pískovcová socha: nahý Merkur (okřídlená čapka) odlétá s dopisem, který si tiskne na hruď, Amor mu přivazuje k noze křídla., Poche 1965#, 122., and Socha byla do roku 1947 na zámku ve Štiříně, kam byla zakoupena z usedlosti V. J. Rotta v Šárce, pochází patrně z nějakého pražského paláce. Vzorem nebyla antická socha ale bronzová soška, kterou Francois du Quesnoy vytvořil kolem roku 1600 pro antickou sbírku Giustiniani jako protějšek antické bronzové sošky Herkula (srov. Boudon-Machuel 2005, 29, 90-96). Rytina sošky se objevila v roce 1636 v albu antické sbírky Giustiniani jako jediné moderní dílo, sošku nakreslil také J. von Sandrart a rytinu začlenil do druhého dílu Teutsche Academie poublikovaného v roce 1679. O sošce se rovněž zmínil Bellori ve svém díle Vite de' pittori z roku z roku 1672 (Bellori 2005, 233). Originál, který vytvořil Francous du Quesnoy, se nedochoval, ale je známa celá řada odlitků a variant, soška Merkura a Kupida byla v 18. století nesmírně populární a často byla napodobována, protože tehdy byla považována za antické dílo (srov. Lingo 2007, 36), autorství du Quesnoye bylo znovu objeveno až na začátku 20. století.
Temperová malba na plátně, je vsazená do stropu. Figurální scéna v krajině. Vpravo sedí Paris, v levé ruce pastýřská hůl, podává pravicí jablko před ním stojící Venuši. Za Paridem Merkur, vedle Venuše Minerva a Juno, před ní malý Amor s lukem., Poche, Preis 1973#, 128-129., Vlček 2000#, 418-422., and Za předlohu výjevu je považován dřevoryt z dílny Virgila Solise. Inspirace však není jednoznačná, kompozice s Venuší a Amorem a odvrácenou ženskou postavou se objevuje u stejného námětu například u Raphaela (grafika Raimondi), Lucase Granacha st.
Nástěnná malba v kruhovém medailonu. Figurální scéna v jeskyni, kde sedí Vulkán u kovadliny, zleva k němu přichází Venuše, za ruku vede malého Amora. and Vlček 2000#, 412-416.
Pískovcová socha (v. 177 cm): nahá Venuše zakrývající si ňadra a klín, stojí vedle delfína, na němž Amor s lukem., Denkstein, Drobná, Kybalová 1958#,, Poche 1965#, 124-125., Baťková 1998#, 343-346., Kořán 1999#, 128., and Socha patří do souboru, který byl původně umístěn v zahradě vily Amerika (Praha, Nové Město, Muzeum Antonína Dvořáka, Ke Karlovu 20), od roku 1909 jsou sochy uloženy v Lapidáriu Národního muzea v Praze. Socha je volnou kopií slavné Venuše Medici (srov. Exemplum: Venuše Medici). Její kopie z Braunovy dílny se nachází také v Duchcově (srov. Duchcov, zámek, zahrada: Venuše).
V hlavním sále, dnešní obřadní síni, výzdoba stěn, architektura s galantními scénami a niky s chiaroscurovými figurami - antická božstva (Venuše s Amorem, Herkules). and Fresky byly restaurovány v letech 1909-1910 (Jakub Obrovský).
Na stropě a zdech otevřené arkádové budovy (František Maxmilián Kaňka) jsou zobrazeny výjevy z Itálie - výbuch Vesuvu, Pompeje a některé obrazy z antické mytologie (Herkules, Herkules a Antaios, Herkules a Kerberos, Satyr a Amor)., Poche, Preiss 1973#, 67, 97, 166, obr. 51-53., Vlček 1999#, 261-264., and Bitevní scéna na stěně zahradního schodišťového parteru od V. V. Reinera z roku 1730 (Bitva Římanů s barbary, dnes nedochovaná), byla v roce 1797 zakreslena Antonínem Machkem (dnes je nezvěstná), který za kopii získal první cenu Společnost vlasteneckých přátel umění.
Nástropní malba v obdélném štukovém rámu. Uprostřed se v oblacích vznáší ženská postava v antikizujícím oděvu, v pravé ruce drží ratolest, ve vlasech věnec z květin. Pod ní Amorek s kotvou. Po levici Viktorie postavy ve zbroji a válečné trofeje, po pravici atributy míru (dítě, kosa, srp, máselnice, hrábě, chléb, plody) a ženská postava sedící na děle, v levé ruce drží nad trofejemi války k zemi skloněnou pochodeň., Poche, Preiss 1973#, 58-60, 164-165, obr. 43-46., and Vlček 1999#, 445-448.
Uprostřed stropu kabinetu vedle salonu oválný rám nesený čtyřmi putti, s figurálním výjevem v krajině. Uprostřed kompozice ležící malý Amor, kterého nymfy šlehají růžovými proutky (Potrestání Amora, Blažíček, Umění X, 1962, 537-577)., Poche, Preiss 1973#, s. 156-157., Ledvinka 1995#, 284-290., and Vlček 1999#, s. 548.