Panovnický palác byl budován jako monumentální obytné královské sídlo. Původní stavba se nedochovala, podle archeologických nálezů byla vytvořena její rekonstrukce., Bažant 2000#, 75, obr. 31., and Palác má atributy antikizujících tendencí v umění 11. - 12. století. Monumentální měřítko bylo jedním z nejdůležitějších antických kulturních atributů. Zpočátku se projevil v budování církevních staveb (baziliky) a posléze i budováním panovnického sídla. Královský palác dokončený Vladislavem II. představuje syntézu fortifikačních prvků francouzských (pětiboké věžice na jižní fasádě) a italských (tři vysoké štíhlé věže). Stavba sice byla započata již Soběslavem v roce 1135, ale palácová kaple byla vysvěcena až v roce 1182 a komplex byl dokončen v roce 1185. Za Vladislava byl především zbudován hlavní sál o impozantních rozměrech 32 x 9 metrů, což je tolik, kolik měřila celá hlavní budova olomoucké kapituly dokončená roku 1141. Touto stavbou se do Prahy dostává monumentální obytná architektura. O výjimečnosti pražského paláce jednoznačně vypovídá to, že jeho hlavní sál byl větší než sály paláců německého císaře v Chebu (24,5 x 9,8) i v Bamberku (22 x 12). Zvnějšku stavby se reprezentační prostory ohlašovaly pěti trojdílnými sdruženými okny, která shlížela na Prahu pod Hradem. Jejich vyznění bylo umocněno tím, že při pohledu z města byl královský palác začleněn zhruba doprostřed dlouhého hradního opevnění, hned vedle jižní hradní brány s věží. Vladislav II. chtěl, aby se Praha vyrovnala tehdejším evropským metropolím, a do značné míry se mu to podařilo.
Obrazy s fiktivními podobiznami Karlových předchůdců, tzv. Lucemburská portrétní galerie (nedochovaná), zdobila stěny velkého sálu Pražského Hradu, který na místě Vladislavského sálu dal Karel IV. zbudovat kolem roku 1355., Bažant 2003#, 134-138., and Malby byly mezi lety 1422 až 1575 zničeny a autentičnost dochovaných renesančních kopií byla zpochybněna. Doprovodné nápisy byly zčásti publikovány roku 1534, při archeologickém průzkumu byly však nalezeny pouze dva nápisy k obrazům Karlových předchůdců na císařském trůně - č. 68 (byzantský císař Lev IV) a č. 81. (císař Karel IV. Tlustý). Cyklus římských císařů, řada fiktivních podobizen, zde začínal Noem, dále byl zobrazen Priamos, Aeneas a další panovníci až po Karla IV. Galerie obsahující stovku podobizen začínala portréty vládců čtyř světových monarchií: babylónského Nina (východ), makedonského Alexandra Velikého (sever), kartaginského Toly (jih) a Romula (západ), potom následovali římští panovníci od Caesara (nebo od Oktaviana Augusta) až po Konstantina Velikého, dále třicetpět byzantských císařů a západní císaři od Karla Velikého až do současnosti. Hlavním posláním galerie bylo zdůraznit kontinuitu středověkého císařství římského a antické říše římské vycházející z teze o "přenosu císařství" ("translatio imperii"). Brabantský vyslanec Edmund de Dynter popisuje, jak u příležitosti jeho přijetí na Pražském hradě nebo na Karlštejně mu Václav IV. osobně ukázal malby se svým rodokmenem sahajícím až do antické Tróje.
Třípatrový palác obrácený k městu je zbudovaný z hladce otesaných a neomítnutých kvádrů. V posledním patře je jedna velká místnost, ostatní patra jsou rozdělena na dvě místnosti sklenuté již bez gotických žeber, s výjimkou druhého patra, které je v úrovni gotického Vladislavského sálu, a proto místnosti mají síťovou klenbu. Pravidelné vnitřní rozdělení se odráží v průčelí, typizovaná okna všech tří pater mají společné osy a jsou umístěna ve stejné rovině, výjimku tvoří zdvojená okénka schodiště na východní fasádě. Na fasádě jsou podle antických vzorů jednotlivá patra jsou oddělena římsami, které tvoří podnož pravoúhlých oken s kamenným křížem. Na fasádě obrácené k městu je kříž vertikálně zdvojen. V profilaci ostění oken dominuje neklasický úprvek - překřížený oblý prut., Krčálová 1989#., and První obytný palác v českých zemích v antickém stylu. Inspirací mohl být římský palác Palazzo Venezia z let 1455-1467, jenž v době vzniku Ludvíkova křídla sloužil jako papežská rezidence.