Pískovcová socha: rozkročený nahý Atlás (vousy) nese pravou rukou globus, levou se opírá o pařez., Poche 1965#, 119-120., and Vzorem byla antická římská socha, Atlas Farnese (dnes v Neapoli) z doby okolo roku 150 (srov. Exemplum: Atlás), kterou v Braunova dílna napodobila již kolem roku 1718 na bráně do Vrtbovské zahrady v Praze (Praha, Lapidárium, Atlás). Atlás ve Sloupu se od pražské sochy a jejího antického originálu odchýlil v tom, že nedrží globus oběma rukama, ale pouze pravou rukou.
Pískovcové sousoší: nahý Herkules (vousy) sedí na lví kůži, na klíně má vřeteno, které si přidržuje levou rukou, v pravé ruce položené na hlavu lví kůže drží přadeno. Herkules vzhlíží k vedle stojící nahé Omfalé, která ho objímá a hladí mu levou rukou vousy., Poche 1965#, 119-120., Kořán 1999#, 128., and Sochař z Braunovy dílny se mohl inspirovat sochařským zpracováním mýtu o Herkulovi a Omfalé, které bylo k vidění v Drážďanech. Někdy před rokem 1666 vytvořil Francesco Baratta vůbec první poantické sousoší tohoto páru pro Grosser Garten paláce ve Zwingru (mramor, zničeno, srov. Pigler 1974, 121; Bénézit 1976, 1: 425). Drobné plastiky Herkula a Omfalé vytvořil na konci 18. století Balthasar Permoser, jeden exemplář je v drážďanské Grünes Gewölbe (srov. Kappel 2001) a další v Berlíně a St. Petersburgu. V pojetí díla se autor sousoší nedržel antického sousoší ze sbírky Farnese, ani soch vytvořených v 17. století - odlišuje se od nich tím, že postavy obou protagonistů navzájem propojuje gesty a pohledy, což bylo běžné v zobrazení Herkula a Omfalé v malířské tvorbě 16. - 18. století. Sousoší mělo upoutat záměnou mužské a ženské role, v 16.-18. bylo téma Herkula a Omfalé pro svou pikantnost velmi často zobrazováno. Ve vestibulu zámku Sloup bylo současně protějškem k sousoší vystaveném v protilehlé nice (Sloup, zámek, Merkur a Hersé), což umožňovalo další prohloubení významu. Sousoší zobrazují kontrastní milenecké páry, na jedné straně žena okouzlila muže (Omfalé a Herkules), na druhé straně muž okouzluje ženu (Merkur a Hersé). To je však pouze první významový plán, který byl výchozím bodem alegorického výkladu, v němž šlo o patrně také o zdůraznění obtíží, které musíme překonávat na cestě ke ctnosti. Herkules musel po vykonání svých hrdinských činů zdolat ten vůbec nejtěžší úkol, přemoci sám sebe, své sebezničující milostné vzplanutí k Omfalé. Merkur krásnou Hersé snadno okouzlil, ale to byl pouze počátek. Aby jeho touha došla naplnění, musel překonat nečekané vnější obtíže - sebezničující závist sestry Hersé, Aglaury. V obou případech byly překážky nakonec překonány, Merkur se dostal do ložnice Hersé a Herkules završil svou pozemskou pouť nanebevzetím, dvojici témat ve vestibulu tak lze číst jako oslavu boží vůle, které je vše podřízeno (srov. Hořovice, zámek, brána, Hersé).
Pískovcová socha: polonahý Meleagros (plášť přes levou ruku a bedra) stojí opřený o pařez, pravou ruku má položenou na kančí hlavu. Na pařezu visí toulec se šípy., Poche 1965#, 119-120., and Socha byla v odborné literatuře chybně vyložena jako Ceres, ale jedná se nepochybně o Meleagra, který napodobuje antickou sochu tohoto mýtického hrdiny. V 16.-18 byla nejznámějším antickým zobrazením Meleagra socha objevená před rokem 1546, která byla v Braunově době v římském paláci rodiny Fusconi. Nejprve byla známa jako Adonis, ale od 18. století byl hrdina ztotožněn s Meleagrem a kančí hlava s trofejí z kalydónského lovu. Socha byla ve své době velmi vysoko ceněna, byla považována za jedno z vůbec nejkrásnějších děl antického sochařství a její rytiny nesměly chybět v žádném albu nejvýznamnějších římských antických soch. V roce 1770 byla zakoupena Klementem XIV a převezena do Vatikánu, kde je dnes vystavena (Sala degli animali inv. 490). Jedná se o antickou římskou kopii podle řeckého originálu z let 350-320 př. Kr. (Skopas), srov. Haskell, Penny 1981, č. 60. Socha na zámku Sloup nebyla vytvořena podle tohoto Meleagra, ale podle exempláře ze sbírky Giustiniani. Tato socha byla objevena v letech 1631-1635, jednalo se o fragment antické římské kopie řecké sochy (Stewart 1977, s. 143, č. 14), která byla po vzoru sochy Meleagra ze sbírky Fusconi upravena na Meleagra (doplněna hlava kance, kmen stromu a další detaily). Socha v roce 1816 přešla do římské sbírky Torlonia (Museo Torlonia inv. č. 264), která byla v roce 2005 zakoupena italským státem. Sbírka uložená v římském paláci (Via Corsini 5) je v současné době veřejnosti nepřístupná. Socha byla známá z rytin, které podle soch ve sbírce Giustiniani vznikaly a sochař z Braunovy dílny patrně použil jako předlohu rytinu podle Sandrarta, na níž je socha označena jako Meleagros (oproti originálu a soše ve Sloupu zrcadlově převráceno). Socha z Braunovy dílny z antického originálu převzala celkovou kompozici s překříženýma nohama, což vůbec neodpovídá akčnosti příběhu s Atalantou a jeho dobovým zobrazením, v nichž Meleagros vždy velice intenzivně usiluje o přízeň Atalanty. Nelogický postoj sochy byl důsledkem toho, že antická socha, která tu posloužila za vzor, nezobrazovala Meleagra, ale odpočívajícího atleta, který byl na kalydónského lovce předělán v 17. století. Sochař z Braunovy dílny převzal z "Meleagra" Giustiniani celkový postoj i motiv ruky položené na kančí hlavu. Od římské sochy se socha na zámku Sloup liší gestem pravé ruky a nakloněním hlavy. Výrazný sklon hlavy i gesto pravé ruky vyjadřující silné emoce měly vyjádřit vztah k Atalantě, k níž Meleagros na atice zámku Sploup zamilovaně vzhlíží. Socha totiž tvoří dvojici s Atalantou na protější straně atiky (Sloup, zámek, Atalanté). Ikonografický typ Meleagra předávající Atalantě hlavu kalydónského kance vznikl v ilustracích k Ovidiovým Proměnám již v 16. století a v následujících stoletích byl jenom nepatrně obměňován.
Pískovcové sousoší: nahý Merkur (okřídlená čapka) hraje na flétnu skloněný k sedící nahé Hersé s věncem růží, který si tiskne na hruď., Poche 1965#, 119-120., Kořán 1999#, 128., and Obdobnou sochu Braunova dílna vytvořila pro zámeckou zahradu ve Valči (srov. Kladruby, Lapidarium, Merkur a Hersé). Žena je v odborné literatuře označována jako Andronika (Vítěz nad muži), jež do českého dějepisu umění vstoupila jako Merkurova družka (důvody nejsou známé). Z antického Řecka a Říma žádnou Androniku neznáme, později proslula pouze věštkyně z Ariostova eposu Orlando Furioso, která však s Merkurem nikde nevystupuje. V malířství 16.-18. století byl Merkur zamilovaný do Hersé (řecky "rosa") častým námětem, nejčastěji byl zobrazován okamžik, kdy letící Merkur spatřil pod sebou Hersé s květinami v obětním průvodu na počest Minervy. V sochařství však tato dvojice byla zobrazována poprvé v Braunově dílně, na konci 18. století vytvořil sousoší s tímto námětem Joseph-Charles Marin (soukromá sbírka, srov. Scherf 1999). Sousoší z Braunovy dílny se patrně neinspirovalo pouze antickou literaturou, ale také antickým sousoším Merkura a ženy, které bylo známo z rytin (Vaccaro 1584, s.n. "Mercurio e ninfa Farnese"; Cavalieri 1593, tab. 30 "Mercure, avec Cloride, dans le Palace Farnese). Socha byla nalezena v Římě před rokem 1550, kdy se dostala do římského Palazzo Farnese (Vincent 1981, 335), dnes je v londýnském British Museum (Smith no. 1602; CensusID 156238). Muž byl změněn na Merkura přidáním okřídlené čapky v 16. století. Komposice sousoší je jiná než ta, kterou známe z Braunovy dílny, ale inspirací byla patrně samotná idea, že v antickém sochařství existovala socha Merkura a jeho milenky. Inspirací pro Merkura hrajícího na flétnu byly kresby a malby 16. -17. inspirované mýtem vyprávějícím o tom, jak bůh uspal hrou na flétnu Arga (Ov. met. 1, 717-721). Sousoší je protěškem sousoší vystaveného v protější nice, s nímž tvořilo ideovou dvojici (srov. Sloup, zámek, Herkules a Omfalé).
Nástropní malba v budově saly terreny: ve vojenském táboře v popředí Mucius Scaevola drží ruju v ohni zapáleném na oltáři. Tvář je obrácená ke stanu, v němž sedí vousatý muž s turbanem na hlavě (etruský král Porsena)., Přibyl 2002#, 9, s. 26., and Sala terrena je z roku 1730 (Michal Dienzenhofer). Výjev je ilustrací slavného příkladu římského hrdinství z Tita Livia (2, 12).