Řadový nájemní dům, jeden z nejstarších domů v řadě, postavil ho pro tehdy úspěšného řemeslníka, tesaře, Mihály Pollack v roce 1812 (1820 ?). Tyto domy byly většinou v majetku středních vrstev, nejčastěji obchodníků. Původně bylo průčelí domu situováno do nábřežní promenády. V klenáku portálu je umístěna ve vysokém reliéfu hlava vousatého muže, může to být Jupiter nebo Herkules. Uvnitř komplexu budovy (ve dvoře ?) jsou údajně figurální plasiky antických božstev (Jupiter, Hébé, Flora)., Zádor 1993, s 44., and Jupiter bývá někdy zobrazován s vavřínovým věncem na hlavě (jako například na sousedním domě č. 5), nebo s jakousi korunou na hlavě. Herkules může mít přes hlavu lví kůži, oba však mohou být i prostovlasí, proto je velmi obtížné přesněji postavu určit.
Olej na plátně (54 x 67 cm): poprsí Athény (přilba), Venuše (oděv s odhalenými ňadry) s jablkem v ruce a Juno., Kaufmann 1988#, I/1., and Hlavním zdrojem poučení o Paridově soudu bylo shrnutí příběhu v Bájích (Fabulae) připisovaných neprávem Hyginovi (fab. 92) a podrobné Ovidiovo vylíčení Paridova setkáni s bohyněmi v Ovidiových Listech milostných (her. 6, 53-88). Na alegorický výklad Aacehnova obrazu ukazuje skutečnost, že zobrazil pouze polopostavy tří bohyň s jablkem.
Bronzová socha: Merkur (ořídlená čapka, boty, caduceus, nahý) ukazuje levou rukou vzhůru, u jeho nohou klečí Amor (křídla, luk). and Sousoší odkazuje na Apuleiova Zlatého osla, kde se píše o tom, jak Venuše vyslala Merkura, aby nechal hledat Psýché, která se před ním skrývala. Současně se jedná o alegorii spirituality nadřazené tělesným rozkoším. Vries se k tématu vrátil v letech 1624-1626 (Chlumec nad Cidlinou, Vries, Amor se snaží zadržet Merkura).
Altes Schloss Bad Muskau im Fürst-Pückler-Park, einem Landschaftspark mit einer Gesamtgröße von rund 830 ha, der zu etwas 1/3 aud dem Gebiet der deutschen Stadt Bad Muskau (Mužakow) und zu etwa 2/3 nördlich der polnischen Stadt Łęknica (Lugknitz) gelegen ist. Die Anlage im Stil englischer Landschatfsgärten beinhaltet eine Reihe von Bauwerken, Brücken und Sichtachsen. 2004 wurde der Fürst-Pückler-Park in die Liste des UNESCO-Weltkulturerbes aufgenommen. Das Alte Schloss war ursprünglich das Torhaus einer älteren Burganlage, das später zum Verwaltungssitz umgebaut wurde. Hermann von Pückler-Muskau prägte später den Begriff "Altes Schloss" für das Gebäude. Heute sind darin die städtische Tourismusinformation, das Stadtmuseum und das Standesamt untergebracht.
Sigrid Umiger: Vor Fresken und in Ruinen. In: Badische Zeitung. 20. Juni 2011. Abgerufen am 20. Juni 2011. and Die Römerbadruine Badenweiler ist eine Ruine einer römischen Therme in Badenweiler im Landkreis Breisgau-Hochschwarzwald. Sie gehört zu den ältesten Bauwerken Baden-Württembergs und gilt bis heute als eine der am besten erhaltenen Thermen nördlich der Alpen. Odkryty 1784. Erst im 18. Jahrhundert interessierte man sich wieder für das Römerbad. Markgraf Karl Friedrich von Baden ließ die Ruine 1784 wieder freilegen und die Funde durch eine Reihe von Maßnahmen schützen. Ende des 19. Jahrhunderts erhielt die Ruine in der Nähe ein neues Bad, das klassizistische Marmorbad im pompejanischen Stil. In den folgenden Jahrzehnten wurde es mehrfach erweitert. Die bereits von den Römern genutzten Thermalquellen, deren wärmste eine Temperatur von 26,4 °C hat, begründeten Badenweilers Ruf als Kurort. Viz: http://www.schloesser-magazin.de/de/roemerbadruine-badenweiler/Startseite/271671.html
Na attice budovy je umístěna monumentální plastika pololežícího nahého mladíka., Architectural Guide 1997 s. 45, č. 072., and Kolosální plastika odpočívajícího nahého mladíka, jehož předobrazem může být antický hrdina, je v Budapešti ojedinělým gigantickým sochařským dílem v kontextu městské zástavby. Detaily terénu, na němž mladík spočívá jsou z pozice chodce špatně rozeznatelné, není však vyloučeno, že jeho zobrazení může mít alegorický podtext.
Čtyřpodlažní nájemní dům, v průčelí v 1. a 2. patře balkon, v úrovni 2. patra místo sloupů rámujících okenní otvor, dvě ženské postavy - karyatidy korintského typu, obě drží v ruce svěšené podél těla květinový věnec. and Karyatida je opěrný sloup v podobě ženské postavy. Nejznámější jsou karyatidy z athénského Erechtheia, kterých se tyto poměrně těsně drží. Je to velmi častý motiv užívaný v architektuře antické, později od renesance také v architektuře středoevropské, ale i jako dekorativní motiv na nábytku. V 19. století velmi častý zdobný prvek portálů a edikul. Také v tomto případě karyatidy nemají tektonickou funkci, jedná se pouze o dekorativní prvek uplatněný na fasádě, květinový věnec zde může naznačovat zobrazení bohyně Flory.
Čtyřpodlažní nájemní dům, v průčelí v 1. a 2. patře balkon, v úrovni 2. patra místo sloupů rámujících okenní otvor, dvě ženské postavy - karyatidy korintského typu, obě drží v ruce svěšené podél těla květinový věnec. and Karyatida je opěrný sloup v podobě ženské postavy. Nejznámější jsou karyatidy z athénského Erechtheia, kterých se tyto poměrně těsně drží. Je to velmi častý motiv užívaný v architektuře antické, později od renesance také v architektuře středoevropské, ale i jako dekorativní motiv na nábytku. V 19. století velmi častý zdobný prvek portálů a edikul. Také v tomto případě karyatidy nemají tektonickou funkci, jedná se pouze o dekorativní prvek uplatněný na fasádě, květinový věnec zde může naznačovat zobrazení bohyně Flory.
Nárožní dům projektovaný pro Józsefa Plachta; rohové průčelí zdobí ve 2.- patře karyatidy (postava ženy, v jedné svěšené ruce drží věnec, druhá přidržuje na hrudi oděv), průčelí završuje trojúhelníkový štít s tympanonem s figurální výzdobou. Zleva dvojice mužů: jeden z nich pololeže, přivazuje k naznačenému kmeni stromu vousatého muže (Marsyás), uprostřed štítu mladý muž, drží v levé ruce lyru (Apollón), po jeho pravici i levici mladá žena (múza), jedna není blíže specifikovaná, druhá drží tabulku na psaní a stylus (Kleió), v pravém rohu štítu pololežící figura ženy s lyrou (patrně Erató)., Déry 1991, s. 95., and Stavebník József Placht byl jeden z majitelů firmy Placht-Gebüder, výrobců hudebních nástrojů (hlavně kytar). Placht přišel z Čech v roce 1848 a usadil se v Pešti, kde měl od roku 1856 živnost. S podnikatelskými aktivitami stavebníků mohl souviset i zobrazený námět. V dosavadní literatuře (Déry 1991, s. 96) je chybně interpretován jako Herakles, Prométheus a Hesperidky. Jedná se však o hudební soutěž mezi Apollónem a Marsyou. Athéna odhodila flétnu, kterou si udělala z jelení kosti, našel ji Marsyás a naučil se na ni hrát a soutěžil s Apollónem, jako porota byly přizvány múzy. Apollón samozřejmě vyhrál, Marsya potrestal tak, že byl stažen z kůže. Tento mýtus, převyprávěný Ovidiem, byl zobrazován poměrně často jak v antice, tak i později. Výjev s potrestáním Marsyi může mít i politický podtext, může být oslavou stávající politické situace a výstraha všem, kdo by ji chtěli narušit a stavět se z jakéhokoli důvodu proti autoritě. Jednoznačně politické poselství obdobného obsahu měla i medaile Ottavio Farnese, druhého vévody z Parmy, ražené v letech 1551-1586. Na líci byl portrét vévody, na rubu potrestání Marsya Apollónem s legendou CUM DIIS NON DISPUTANDUM, bylo to tedy jednoznačné varování před neposlušností.