Autorka si klade otázku, čím byl více než dvacetiletý pobyt Sovětské armády v Československu (od srpna 1968 do června 1991) pro jeho obyvatele a jak na něj ve veřejném a mediálním prostoru vzpomínají, jaké obrazy se v této souvislosti nejčastěji evokují. Zatímco invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zaujímá své pevné místo v české paměti i historiografii, následný „pobyt“ sovětských vojáků v zemi má mnohem méně zřetelné kontury. I když i v této souvislosti se dnes běžně používá pojem „okupace“, o jeho politických významech zdaleka nepanuje jednoznačná shoda. Článek se snaží zachytit proměny sdílených významů okupace, kdy původní celonárodní konsenzus jejího odmítání byl vytlačován realitou oficiálně vynucovaného přátelství a „družby“, zatímco pod její fasádou si lidé vytvářeli rozmanitě akcentované a motivované postoje distance či vstřícnosti, jejichž pluralita v kolektivní paměti vcelku bezkonfliktně přetrvává dodnes. Především ale autorka poukazuje na zásadní posun ve vnímání pobytu Sovětské armády po listopadu 1989, kdy se spíše než politická moc s ním spjatá tematizuje kulturně-civilizační degradace okupovaných prostorů a objektů a její postupné překonávání., In this article, the author raises the question of what now, more than twenty years later, the ‘stay’ (pobyt, as it was officially called), of the Soviet Army in Czechoslovakia means to the inhabitants of the country. How, she asks, is it recalled in the public space and the mass media, and what images are most frequently evoked in this connection? Whereas the Soviet-led intervention by troops of the Warsaw Pact countries in August 1968 holds a lasting place in Czech memory and historiography, the subsequent stay of Soviet troops in the country has far fuzzier contours. Though in this connection the term ‘occupation’ (okupace) is regularly used today, there is no simple agreement about its political meaning. In the article, the author seeks to indentify the changes in the communicated meanings of the occupation, when the original nation-wide consensus of its rejection was squeezed out by the reality of officially imposed friendship and the ‘twinning’ (družba) of Czechoslovak and Soviet towns. Under its façade, by contrast, people developed variously accented and motivated attitudes, such as keeping their distance or being accommodating, the plurality of which has largely survived in the collective memory unchallenged to this day. The author, however, points mainly to the fundamental shift in the perception of the stay of the Soviet Army, which took place after the Changes beginning in mid-November 1989, when, the degradation of the buildings occupied by the Soviets and the land that they stand on, and the gradual rectification of this, have become the main topics, rather than related aspects of political power., and Marie Černá.
Třináct komiksových příběhů soustředěných do jedné publikace hodnotí recenzent jako neobvyklý a vcelku zdařilý pokus, jak přiblížit širší veřejnosti nedávné dějiny Československa. Příběhy vznikly na základě rozhovorů pro neziskovou organizaci Post Bellum, systematicky dokumentující pozoruhodné osudy lidí, kteří se tak či onak dostali do konfliktu s komunistickým a/nebo nacistickým režimem. Jednotlivé epizody se přes různost ztvárnění a kreslířského stylu snaží zachovat věrnost vyprávěným příběhům a mají vesměs značnou sdělnost a působivost. and [autor recenze] Jiří Volák.
Článek představuje dosud neuzavřený příběh berlínského Památníku svobody a jednoty (Denkmal Freiheit und Einheit), který by měl připomínat převratné události z podzimu 1989, a souvisící německou debatu o tamní kultuře vzpomínání. Ta je v současnosti spojena především se zločiny nacismu a slyšitelně zaznívají hlasy, že vedle ,,negativní'' paměti a památníků je žádoucí pěstovat také ,,pozitivní'' kolektivní vzpomínání. Jako jeden konkrétní pokus o naplnění takové myšlenky vznikla v roce 1998 na půdě Spolkového sněmu Iniciativa památníku německé jednoty (Initiative Denkmal Deutsche Einheit), od níž se odvozuje sledovaný berlínský projekt, který však ani po sedmnácti letech (na rozdíl od Památníku holokaustu) ještě nebyl realizován. Autor přibližuje proměny koncepce památníku a vypsané soutěže na jeho provedení; z druhé soutěže sice vzešel vítězný návrh, nebyl však přijat jednoznačně a spory o památník přetrvávají., This article relates the still unfinished story of the Monument to Freedom and Unity in Berlin. which is intended to commemorate the great changes of autumn 1989, and it looks at the related German debate about the culture of remembrance in their country. That debate is at present connected mainly with the crimes of Nazism, and people are now heard arguing that in addition to memory and ''negative'' monuments Germany also sorely needs to develop ''positive'' collective remembrance. One of the specific attempts to make this idea a reality is the Initiative for a Monument to German Unity (Initiative Denkmal Deutsche Einheit), which emerged in the Bundestag in 1998. From it comes the Berlin project discussed here, which, even seventeen years later (unlike the Memorial to the Murdered Jews of Europe), has yet to be built. The author discusses the changes in the conception of the monument and the competition for its design; although the second competition resulted in a winning design, that was not unanimously accepted, and disputes about the monument continue to this day., and Tomáš Vilímek.