Tinitus není choroba, ale symptom nepříjemné poruchy sluchového orgánu. Pnčiny jeho vzniku jsou nejčastější komplexní a spočívají v poruše funkce důležitých ústrojí a orgánů. Tak se tinitus stává jakýmsi jejich epifenoménem. Pri diagnostice tinim je nezbytné postupovat interdisciplinárne, vedie podrobného vyšetření sluchu je nutné znát celkový stav pacienta. Účinná léčba je multimodální a pro chronický tinitus zpravidla kombinujeme více léíebných pristupů. Klíčovým momentem je spolupráce s ošetřujícím lékařem a vzájemná důvěra, porozumění a pochopení mezi oběma partnery., Tinnitus is not a disease but a symptom of the troublesome disturbance of the auditory organ. In most cases causes of its origin are of complex nature and consist in the disturbance of the function of important tracts and organs. Thus tinnitus becomes a kind of their epiphenomenon. In the diagnostics of tinnitus it is necessary to act in the inter-disciplinary manner; in addition to detailed examination of hearing it is essential to know patient's general health status. The effective treatment is multimodal and we generally combine more treatment approaches for chronic tinnitus. The key moment is co-operation with an attending physician and mutual confidence, appreciation and understanding between both sides., Aleš Hahn, and Lit. 12
Feochromocytom je relativně vzácná příčina arteriální hypertenze. Neléčený feochromocytom může však vést až k fatální hypertenzní krizi v průběhu anestezie či jiných forem stresu. Je proto důležitá náležitá diagnostika tohoto onemocnění. Již 24hodinové monitorování krevního tlaku (TK) může přispět k diagnostice feochromocytomu s ohledem na často se vyskytující zvýšenou variabilitu TK a absenci nočního poklesu TK. Dosud byly identifikovány mutace 5 genů, zodpovědných za vznik familiárních forem feochromocytomu: mutace genu von Hippel-Lindau (VHL), vedoucí ke vzniku VHL syndromu, mutace RET-protoonkogenu u mnohočetné endokrinní adenomatózy 2. typu, mutace typu 1 genu pro neurofibromatózu, který je asociován s von Recklinghausenovým onemocněním a konečně mutace genů kódujících B- a D-subjednotky mitochondriální sukcinát-dehydrogenázy (SDHB, SDHD), které se vyskytují u familiární paragangliomatózy a feochromocytomu. Genetická analýza by se proto měla provádět u všech potvrzených případů feochromocytomu, zejména u mladších osob do 50 let věku. Biochemická diagnostika se opírá zejména o stanovení plazmatických volných metanefrinů nebo močových frakcionovaných metanefrinů, které mají obvykle vyšší diagnostickou výtěžnost ve srovnání s plazmatickými, popřípadě močovými katecholaminy. V diagnostice extraadrenálních či mnohočetných forem se kromě CT/MRI uplatňuje zobrazení pomocí radiofarmaka 123I-metaiodobenzylguanidinu (MIBG) nebo pomocí 18F-fluorodopaminu PET (dostupné jen v USA). Farmakologická léčba pomocí blokátorů alfa-, popřípadě i beta-receptorů s následnou laparoskopickou exstirpací tumoru bývá u benigních forem feochromocytomu obvykle úspěšná. Bohužel u maligních forem nejsou stále k dispozici přesvědčivě účinné léčebné přístupy., Jiří Widimský, T. Zelinka, O. Petrák, and Lit. 25
Úvod: Biliární ileus představuje 1−4 % mechanických obstrukcí gastrointestinálního traktu, ale u pacientů nad 65 let již 25 % nestrangulačních mechanických ileů tenkého střeva. Objemný kámen žlučníku obvykle vytvoří tlakovou nekrózu, protlačí se vzniklou biliodigestivní píštělí a obturuje gastrointestinální trakt. Kazuistiky: Mezi daty 1. 1. 2000 a 31. 1. 2015 bylo na Chirurgické klinice FN v Plzni operováno 35 pacientů pro poruchy pasáže s nálezem biliárního ileu. Průměrný věk pacientů v době operace byl 79 let (medián 78 let, min. 58 let, max. 92 let). Aerobilie na rentgenovém nativním snímku břicha byla přítomna z 27 pořízených snímků v 7 případech (26 %). Předoperačně byla provedena dvakrát kolonoskopie a devětkrát ezofagogastroduodenoskopie. Z operačních výkonů byla 21x provedena extrakce kamene z enterotomie, třikrát extrakce z gastrotomie, sedmkrát resekce tenkých kliček, jedenkrát Hartmannova resekce, jedenkrát resekce ileoascendentoanastomózy a jedenkrát extrakce konkrementu s následnou duodenojejunální anastomózou a s cholecystektomií v jedné době. Jedenkrát byla provedena ileotransverzoanastomóza. Pooperační 30denní mortalita byla 14,3 %. Pooperační morbidita dle klasifikace Clavien-Dindo činila u I. stupně 22,8 %, u II. stupně 5,7 %, u III. stupně 11,5 % a u IV. stupně 11,5 %. K recidivě biliárního ileu došlo u 8,8 % pacientů. Primární ošetření píštěle a cholecystektomie byla provedena v jednom případě. Závěr: Rozhodnutí o ošetření cholecystoenterální píštěle a cholecystektomii v první době bude vždy záležet na celkovém stavu pacienta a místním nálezu v oblasti žlučníku. Při ponechání píštěle je nutné počítat s rizikem recidivy ileu. Při operaci je nutné též zrevidovat celé střevo k vyloučení přítomnosti dalších konkrementů a snížit tak riziko časné recidivy. Klíčová slova: biliární ileus – diagnostika − léčba, Introduction: Biliary ileus represents only 1−4% of mechanical obstructions of the gastrointestinal tract. However, the rate of non-strangulated small bowel obstructions reaches as much as 25% in patients over 65 years of age. Usually, a pressure necrosis is created by a large gallstone that passes through the developed biliodigestive fistula, subsequently obturating the gastrointestinal tract. Case reports: 35 patients underwent a surgical procedure at the Department of Surgery, Teaching Hospital Pilsen for biliary ileus from January 1, 2000 to January 31, 2015. Mean age was 79 years (median 78 years; min. 58 years; max. 92 years). Aerobilia was visible in abdominal X-ray scans in 7 cases (26%) of 27 acquired images. Preoperatively, colonoscopy was done 2 times and esophagogastroduodenoscopy 9 times. Regarding surgical procedures, enterolithotomy was done in 21 cases, extraction of the gallstone from gastrotomy was done 3 times, small bowel resection 7 times, Hartmann resection 1 time, resection of ileoascendentoanastomosis 1 time, and extraction of the gallstone from duodenotomy with duodenojejunoanastomosis and cholecystectomy was done in 1 case. Ileotransversoanastomosis was performed in 1 case. Postoperative 30-day mortality was 14.3%. Postoperative morbidity according Clavien-Dindo was 22.8% for grade 1, 5.7% for grade 2, 11.5% for grade 3, and 11.5% for grade 4. A recurrence was observed in 8.8%. Primary treatment of the fistula and cholecystectomy were done in 1 case. Conclusion: The indication of primary biliodigestive fistula treatment always depends on the general condition of the patient and on the local finding in the gallbladder area. Residual fistula increases the risk of reccurence, but primary treatment is associated with higher mortality. It is also important to duly revise the entire bowel to avoid an early reccurence due to multiple gallstones. Key words: biliary ileus − diagnosis − treatment, and O. Vyčítal, V. Liška, J. Geiger, V. Třeška
Osteoporóza je progredující systémové onemocnění skeletu charakterizované úbytkem kostní hmoty a poruchami mikroarchitektury kostní tkáně a v důsledku toho zvýšenou náchylností ke zlomeninám. Během života utrpí jedna ze tří žen a jeden z pěti mužů osteoporotickou zlomeninu. Spolu s nárůstem osteoporotických zlomenin se onemocnění stává významným zdravotním, sociálním a ekonomickým problémem. S prodlužující se délkou života narůstají zlomeniny nejen obratlových těl a proximálního femuru, ale i další nevertebrální zlomeniny. Osteoporotické zlomeniny snižují kvalitu života, zvyšují morbiditu i mortalitu. Cílem léčby je snížit riziko první zlomeniny v rámci primární prevence a zajistit léčbu nemocným s prodělanou nízkotraumatickou zlomeninou v rámci sekundární prevence zlomenin. Nejrozšířenější paletu antiresorpčních léků tvoří bisfosfonáty, které se deponují v kosti a snižují riziko zlomenin o 40–60 %. Dalším lékem s odlišným mechanizmem účinku a silným antiresorpčním potenciálem je denosumab. Velkým přínosem pro nemocné s pokročilou manifestní osteoporózou je léčba osteoanabolická. Článek pojednává o přístupech k diagnostice osteoporózy, posouzení rizika zlomenin a současných možnostech léčby osteoporózy. Klíčová slova: osteoporóza – diagnostika – primární a sekundární prevence zlomenin, Osteoporosis is a progressive systemic skeletal disease, characterised by loss of bone mass and disorder of bone microarchitecture. Consequently, the bone is prone to fractures. About 30% of women and 20% of men will suffer from an osteoporotic fracture in their lifespan. Over the last few decades, a rise in the osteoporotic complications has been observed. The disease has become an important medical, social and economic burden. With increasing life expectancy, the number of vertebral body fractures and also proximal femoral bone and other non‑vertebral fractures has been growing. Osteoporotic fractures worsen the quality of life, increase the need for hospitalisation and even mortality. The first treatment goal is to decrease the risk of first fracture as part of primary prevention and provide treatment to patients who have already suffered their first low trauma fracture, using secondary prevention methods to avoid repeated fractures. The most useful antiresorptive drugs are bisphosphonates. They are stored in bones and reduce the risk of fracture by 40 to 60 percent. Another very potent antiresorptive drug with a different mode of action is denosumab. Another therapeutic option is the osteoanabolic treatment, with a significant benefit for patients with serious forms of the disease. The article presents an overview of diagnostic and therapeutic possibilities. Keywords: osteoporosis – diagnostics of osteoporosis – primary and secondary prevention of fractures, and Kučerová I.
Revmatická polymyalgie (polymyalgi a rheumatica ? PMR) a temporální arteriitida jsou dvě příbuzná onemocnění, která jsou významnými onemocněními seniorského věku a svým charakterem patří do péče gerontorevmatologa. U PMR jde primárně o svalové onemocnění. Etiologie vzniku onemocnění je předmětem výzkumu. Hlavními symptomy jsou bolest a ztuhlost, nejčastěji svalů pletence ramenního a pánevního bez přítomnosti svalové atrofie či slabosti. V některých případech mohou v klinickém obraze dominovat nespecifické příznaky, jako je únava či nechutenství, provázené váhovým úbytkem. Pak mohou být obě onemocnění mylně považována za jiné somatické nemoci, například za dosud neprokázaný nádor nebo počínající hypotyreózu, a zůstávají nediagnostikována a neadekvátně léčena. Je uvedena kazuistika pacientky s PMR a jsou diskutována úskalí diferenciální diagnostiky., Polymyalgia rheumatica (PMR) and temporal arteritis are two mutually related conditions which predominantly affect senior patients and which for their nature fall within the competence of a gerontorhe umatologist. PMR primarily involves muscles. The aetiology of the disease is unknown and is a subject of research. The main clinical symptoms and signs are pain accompanied by stiffness of shoulder and pelvic girdle muscles, no muscle atrophy or a decrease in the muscle strength being present. In some cases non-specific symptoms predominate in clinical presentation, accompanied by loss of appetite and weight loss. In such case, both the conditions may be wrongly diagnosed as another somatic disease, such as an undetected malignancy or beginning hypothyroidism, and remain undiagnosed and untreated. A case history of a patient with PMR is described and the pitfalls of differenti al diagnosis are discussed., Martina Malcová, Ivana Doleželová, Eva Topinková, and Lit.: 42
Karcinom prostaty je nejčastější malignitou mužů v Evropě a USA s třetí nejvyšší mortalitou. Po zavedení měření PSA rutinně do praxe došlo ke znásobení incidence KP při stagnující mortalitě. Tyto výsledky jsou přičítány jednak posunu k nižším stadiím onemocnění v době diagnózy např. v důsledku včasné detekce, screeningu a jednak ke zlepšení terapeutických možností., Prostate cancer (PC) is the most common solid neoplasm in Europe and USA with the third highest mortality. Introduction of PSA – based sreeening multiplied incidence with stagnant level of mortality. These results can be explained by shift to lower stage at the time of diagnosis and also by improved therapeutic options., David Hradil, Vladimír Študent jr., Milan Král, Vladimír Študent, and Literatura
Dna je zánětlivé, metabolicky podmíněné onemocnění indukované krystaly. Prevalence dny stále vzrůstá. V klinické praxi je často špatně diagnostikována a terapie především akutního záchvatu není adekvátní. V první části publikace jsou rozebírány diagnostické možnosti dnavé artritidy. Především je zdůrazněna výhodnost analýzy synoviálního výpotku a přímého průkazu krystalů v polarizačním mikroskopu. Při nedostupnosti materiálu na krystalografickou analýzu je nutné použít kombinaci klinických kritérií tak, jak např. uvádí ve svých doporučeních Evropská liga proti revmatizmu (EULAR). V druhé části je rozebírána terapie dny, která je rozdělena na období asymptomatické hyperurikemie, akutního dnavého záchvatu, interkritického období a chronické tofózní dny. Asymptomatickou hyperurikemii léčíme pouze při opakovaně vyšších urikemiích než 540 ?mol/l nebo při přítomnosti dalších rizikových faktorů a komorbidit. Pro léčbu akutního dnavého záchvatu je důležitější včasné zahájení léčby než výběr preparátu. Alternativou jsou NSA, kolchicin nebo glukokortikoidy. Nově registrovaným lékem pro léčbu refrakterního akutního zánětu je inhibitor IL1 kanakinumab. Při léčbě hyperurikemie se uplatňují režimová opatření, dietní opatření, abstinence a hypourikemická léčba. K dispozici jsou inhibitory xantinoxidázy alopurinol a febuxostat, který je vhodnější u pacientů se středně závažnou renální insuficiencí. Novým lékem pro léčbu těžké refrakterní tofózní dny je peglotikáza. Klíčové slova: dnavá artritida – kolchicin – nesteroidní antirevmatika, Gout is an inflammatory, metabolically conditioned crystal-induced disease. Prevalence of gout is on the increase. In clinical practice it is frequently wrongly diagnosed and the therapy of acute attacks in particular is not adequate. The first part of the publication discusses diagnostic possibilities of gouty arthritis. First of all the advantage of the analysis of synovial exudate and of direct evidence of crystals in the polarization microscope is emphasized. If the material for crystallographic analysis is not available, it is necessary to use a combination of clinical criteria as specified e.g. in the recommendations of the European League Against Rheumatism (EULAR). The second part focuses on the therapy of gout which is divided into the periods of asymptomatic hyperuricemia, acute gouty attack, intercritical and chronic tophaceous gout. Asymptomatic hyperuricemia is only treated when uricemia greater than 540 ?mol/l occur repeatedly, or when other risk factors and comorbidities are present. In the treatment of acute gouty attack its early start is more important than the choice of a preparation. Alternatives are NSA, colchicine or glucocorticoids. A newly registered medicine for the treatment of refractory acute inflammation is the IL-1 inhibitor canakinumab. The treatment of hyperuricemia involves regimen and diet measures, abstinence and hypouricemic therapy. Available are the xanthine oxidase inhibitors, allopurinol and febuxostat; the latter is better suited for patients with moderate renal insufficiency. A new medicine for the treatment of severe refractory tophaceous gout is pegloticase., and Karel Pavelka