Oba historici, tentokrát jako pamětníci, si kladou otázku, které se dotkl Petr Pithart ve své memoárové knize Devětaosmdesátý (Praha, Academia 2009): co se dalo udělat, aby se na konci roku 1989 v Československu zabránilo svévolnému ničení a rozkrádání materiálů Státní bezpečnosti a jiných archivních dokumentů? Zpochybňují přitom Pithartovo konstatování, že tento stav byl důsledkem daných společenských poměrů a že nebylo možné jej zásadně ovlivnit. Řešení podle jejich přesvědčení nabízela Historická komise Občanského fóra, jejímiž členy sami byli a jejíž koncepční návrhy na zabezpečení a uchování archivních dokumentů i další aktivity z prosince 1989 a ledna 1990 připomínají. Zamýšlejí se také nad tím, proč tyto návrhy nebyly v Koordinačním centru Občanského fóra vyslyšeny., In this contribution, the authors, both historians, but this time as eye-witnesses, ask the question that Petr Pithart touched upon in his memoirs, Devětaosmdesátý (Eighty-nine; 2009): What could have been done to prevent the widespread destruction and theft of secret-police files and other archive records in Czechoslovakia in late 1989? The authors cast doubt on Pithart’s claim that this state of affairs was a result of the situation in society and that it was impossible to influence it in any fundamental way. The solution, the authors believe, was offered by the Historical Commission of the Civic Forum, of which they were members, whose draft proposals for the security and preservation of archive records, as well as other work from December 1989 and January 1990, they discuss here. They also discuss why these proposals were not given a fair hearing in the Coordinating Centre of the Civic Forum., and Diskuse
V této edici Jitka Vondrová předkládá dosud neznámý elaborát historika Václava Krále nazvaný „Informace o stavu československé historiografie“, který byl předán 21. srpna 1969 – tedy v den prvního výročí invaze armád Varšavské smlouvy do Československa – na sovětském velvyslanectví v Praze a určen v prvé řadě do rukou tajemníka pro ideologii Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Pjotra I. Děmičeva. Editorka dokument objevila v materiálech oddělení propagandy ÚV KSSS v Ruském státním archivu pro nejnovější dějiny (Rossijskij gosudarstvennyj archiv novejšej istorii) v Moskvě. Obsahem dokumentu je hodnocení poměrů ve zdejší historiografii nejnovější doby z krajně dogmatických pozic. Pisatel „odhaluje“ mocnou nátlakovou skupinu, respektive „teroristický gang“ mezi historiky, která se s pomocí „reakčních živlů“ v ústředních orgánech KSČ (tedy reformních komunistů) pokouší ovládnout mocenské pozice v historiografii a zvrátit výklad československých dějin ve 20. století od pojetí marxistického k buržoaznímu ve smyslu masarykovské ideologie. Za vůdce této skupiny označuje Milana Hübla a Jana Křena, mezi další její protagonisty řadí například Viléma Prečana, Milana Otáhala, Karla Bartoška nebo Václava Kurala. Identifikuje také centra „kontrarevoluce v historiografii“, zejména Ústav dějin KSČ, Vysokou školu politickou ÚV KSČ, oddělení nejnovějších dějin v Historickém ústavu ČSAV a Českou historickou společnost. Závěrem uvádí konkrétní návrhy na reorganizaci jednotlivých historických institucí a doporučuje propustit a zcela vykázat z odborné sféry přibližně sto čtyřicet historiků. V obsáhlém úvodním komentáři editorka zasazuje dokument do kontextu politických aktivit radikálně levicového křídla v Komunistické straně Československa po srpnu 1968 a také do souvislostí tehdejšího vývoje československé historiografie a kariéry autora dokumentu. Václav Král (1926–1983) byl marxistický historik skálopevně dogmatického myšlení a zabýval se nejnovějšími československými dějinami, zejména obdobím zániku první republiky a německé okupace. Svou kariéru započal v padesátých letech, v roce 1962 se stal ředitelem Československo-sovětského institutu. Během šedesátých let se však ideologická schémata, jimiž nahlížel na dějiny, stávala předmětem kritiky a Král se odborně ocital v izolaci od hlavního proudu československého dějepisectví, jehož protagonisté usilovali o restituci historiografie jako kritické vědy a její osvobození od přímé závislosti na politice. Jeho šance znovu přišla po vpádu intervenčních vojsk, kdy se intenzivně zapojil do činnosti krajní levice, v komunistické straně. Ta sloužila jako přímá páka sovětského vlivu, předkládala radikální požadavky na odsouzení „pražského jara“ jako kontrarevoluce a odvolání všech jeho stoupenců a tlačila i nového generálního tajemníka ÚV KSČ k zaujímání stále konformnějších prosovětských stanovisek. Václav Král si přitom ve svém elaborátu vyřizoval i osobní účty s historiky, kteří ho kritizovali. Brzy poté sám nemilosrdně realizoval politiku čistek v praxi v Československo-sovětském institutu a v Historickém ústavu. V čase „normalizace“ pak svou pozici historického prominenta dále upevnil, když se stal předsedou vědeckého kolegia ČSAV, vedoucím katedry historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a byl jmenován profesorem., In this edition, Jitka Vondrová presents a hitherto unknown report by the historian Václav Král (1926–1983). Entitled “Informace o stavu československé historiografie” (Information on the State of Czechoslovak Historiography), the report was presented at the Soviet Embassy, Prague, on 21 August 1969 (on the first anniversary of the Soviet-led Warsaw Pact intervention in Czechoslovakia), and was intended primarily for Piotr N. Demichev, Secretary for Ideology at the Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union (CPSU). Vondrová discovered the document amongst material of the Propaganda Department of the CPSU in the Russian State Archive of Contemporary History, Moscow. The document is an assessment of the state of Czechoslovak contemporary history from extremely dogmatic positions. Král “exposes” a powerful interest group, which he portrays as a “terrorist gang,” amongst the historians. With the help of “reactionary elements” in the central organs of the Czechoslovak Communist Party (that is, the reform Communists) the group was trying to gain the upper hand in historiography and return the interpretation of Czechoslovak history in the twentieth century from the Marxist conception to the bourgeois in the sense of Masarykian ideology. He calls Milan Hübl (1927–1989) and Jan Křen (b. 1930) the leaders of the group, which included Vilém Prečan (b. 1933), Milan Otáhal (b. 1928), Karel Bartošek (1930–2004), and Václav Kural (b. 1928). He also identifies the centre of “counter-revolution in historiography,” particularly the Institute of History of the Communist Party of Czechoslovakia, the Party University, the Department of Contemporary History in the Institute of History at the Czechoslovak Academy of Sciences, and the Czech Historical Society. He concludes with some concrete proposals for the reorganization of the individual institutions of historical research, and recommends dismissing about 140 historians and banning them from the field altogether. In a comprehensive introduction, the editor puts this document into the context of the political activities of the radically left wing of the Czechoslovak Communist Party after the Soviet-led occupation in late August 1968 and also into the context of contemporaneous developments in Czechoslovak historiography and the career of the author of the document. Král was a dogmatic Marxist historian of contemporary Czechoslovak history, particularly of the end of the First Republic and the German occupation. His career began in the 1950s, and in 1962 he became head of the Czechoslovak-Soviet Institute., In the 1960s, however, the ideological models he employed in historiography came under criticism, and Král found himself isolated from the mainstream of Czechoslovak historiography as the leading historians endeavoured to have historiography restored as a critical discipline free from direct dependence on politics. Král was given another chance after the Soviet-led military intervention, when he became seriously involved in the extreme left wing of the Communist Party. A direct instrument of Soviet influence, this wing of the CPCz put forward radical demands for the condemnation of the “Prague Spring” as a counter-revolution and for the dismissal of all those who supported it. It also put pressure on the new general secretary of the Central Committee of the CPCz to take up increasingly conformist, pro-Soviet positions. In his report, Král is also settling personal accounts with historians who criticized him. Soon after writing it, he himself mercilessly carried out the policy of purges in the Czechoslovak-Soviet Institute and the Historical Institute. In the period of “Normalization” he then shored up his own position as a prominent historian when he became Chairman of the Academic Board of the Czechoslovak Academy and Head of the Department of History at the Faculty of Arts, Charles University, Prague, and was also given a professorship., and Dokumenty
Biologie dekompozitorů byla vždy tak trochu na druhé koleji širšího vědeckého i veřejného zájmu. Není se trochu čemu divit – než se přehrabovat v něčem nevábném, je pohodlnější pozorovat zvířata na rostlinách či jejich predátory. Nicméně dekompozitoři si naši pozornost zaslouží už jen tím, že po nás uklízejí, ať jde o kontinuální úklid koprofágů, tak o jednorázový úklid, který po nás provedou nekrofágové, a tím pomáhají udržovat to krásné a přitažlivé v chodu a stabilitě. Z koprofágů se již od věků pyramid těší jisté pozornosti koprofágní brouci, nicméně za poslední léta o nich v naší literatuře mnoho slyšet nebylo. Cílem tohoto článku je tedy představit širší veřejnosti tyto koprofágní brouky s jejich osobitou a zajímavou ekologií, která zajímavě ovlivnila jednu lidskou kulturou., Dung beetles are introduced as an important and interesting ecological group. Their ecology, what they eat and their impact on human culture and society are reviewed. Although they are no longer considered to be a deity, dung beetles still prove to be highly beneficial for both nature and human society, thanks to their degradation of dung., and František Xaver Jiří Sládeček.
In this article the author examines the coexistence of the Evangelical Church of Czech Brethren and the Communist regime in the fi rst several years after the Communist takeover, 1948–56. The first part of his analysis, inspired by French and German research on the social history of power by Sandrine Kott and Thomas Lindenberger, outlines the points of contact as well as ideological and political affinities between Protestants and Communists before the February 1948 takeover. These were particularly clear in the Protestant weekly Kostnické jiskry (Sparksfrom Constance) after the Second World War. Owing to this rapprochement andalso to their refl exes developed for survival in the unfavourable circumstances the Protestant minority adapted with relative success to conditions in the Communist dictatorship. To consolidate themselves, they skilfully used instruments offered by the regime, such as “voluntary” work groups (brigády), while the regime relied on Protestants (particularly ministers) in some of its important political strategies such as collectivization and elections. The author pays particular attention to the theologian and philosopher Josef Lukl Hromádka (1889–1969), who was, in his day, a central figure amongst Czechoslovak Protestants. His “instrumentalization” also operated in two directions: in the West, as a representative of Christian peace activities, he helped to create the illusion of religious freedom in Communist Czechoslovakia, but he also served Protestants as a “shield” and mediator enabling them to establish and maintain contacts with Western theologians. In the article the author also seeks to demonstrate that assiduous analysis of archive records of State, Party, and Church provenance reveals the inner contradictions in the Communist apparat regarding relations with the churches and its own powers as well as links of alliance amongst some of its organs and the churches.
The Grounds of Concrete Logic (Základové konkretné logiky) is often taken to be a work in which Masaryk attempts to outline, in a methodical way, his conception of philosophy as “a real scientific metaphysics”. Nevertheless, we often hear from the Masaryk’s critics, and even from his followers, that the book appears to be no more than a transcription of Comte’s Cours de philosophie positive. Even if the classification of the
sciences was one of the main philosophical and scientific problems with which Masaryk was engaged throughout his life, in the emphasis on concrete sciences, and in the working out of the relations between particular sciences and categories, Masaryk goes beyond Comte. This point is supported, at the same time, by the many critical notes concerning the inadequacy of Comte’s epistemological grounding, which Masaryk links, above all, to a critique of Comte’s phenomenalism. The specific quality and the critical reference of the book for future generations of Czech philosophers consists in its principled status and realist aim. Concrete logic should bring us to the ultimate ontological points of departure – to things themselves. In his prioritising of the need to seek the sense of things, Masaryk belongs to the modern thinkers who showed to Czech philosophy new possibilities and ways of approach to reality in a strictly scientific spirit.
Klíšťata sají obrovské množství krve, která je jejich jediným zdrojem živin a energie. Přesný enzymatický mechanismus zpracování krve ve střevě klíšťat však kupodivu nebyl donedávna vůbec znám. Náš komplexní molekulární model trávení hostitelského hemoglobinu u klíštěte obecného (Ixodes ricinus) poprvé odhalil analogii enzymatického aparátu s krevsajícími ploštěnci a hlísticemi, a zároveň tato znalost představuje zásadní poznatek pro účinný boj s klíšťaty a jimi přenášenými patogeny., Ticks (in this case Ixodidae and Argasidae) feed on enormous amounts of host blood, which provides their ultimate source of energy and nutrients. There has been only limited evidence on the exact molecular mechanisms of blood digestion in ticks. For the first time, our complex enzymatic model of proteolytic digestion in the Common Tick (Ixodes ricinus) reveals the analogy of tick intestinal proteolysis with bloodfeeding platyhelminthes and nematodes and presents a future application potential in tick or tick-borne pathogen interventions., and Daniel Sojka.
Úvod: U 60 % nemocných s kolorektálním karcinomem jsou diagnostikovány jaterní metastázy (JMKRK), ať už v době stanovení diagnózy, nebo v průběhu léčby. Chirurgická léčba je jedinou potenciálně kurabilní metodou s pětiletým přežíváním dosahujícím cca 50 %. Jaterní resekci však podstoupí méně než 20 % pacientů s JMKRK. Společnou snahou onkologů a chirurgů je navýšit počet resekovaných pacientů. Jedním z postupů, jak navýšit resekabilitu JMKRK, je „liver first approach“ (LFA). Autoři prezentují vlastní předběžné výsledky této metody. Metody: Do multicentrického grantu IGA MZ NT 13660 – Hodnocení kvality multimodální péče u nemocných s jaterními metastázami kolorektálního karcinomu – bylo od září 2012 do ledna 2015 zařazeno v ÚVN 102 pacientů. LFA jsme použili u 12 pacientů (12 %). Po příznivé léčebné odpovědi neoadjuvantní systémové léčby jsme pacienty indikovali k resekci jater. U 11 pacientů se jednalo o mnohočetné (>4 meta) bilobární postižení. V jednom případě se jednalo o objemnou solitární metastázu pravého jaterního laloku. Primární tumor byl u 9 nemocných v rektu, u 3 v oblasti rektosigmatu, 3 pacienti měli derivační kolostomii, ostatní byli bez poruchy pasáže. Výsledky: U 11 pacientů jsme provedli R0 resekci jaterních metastáz, 3x jsme indikovali dvoufázovou hepatektomii s portální embolizací (PVE), 1x jsme pro progresi po PVE ustoupili od 2. fáze). Velkou resekci jsme provedli 7x, neanatomickou resekci včetně RFA 11x (6x v kombinaci s velkou resekcí). Perioperační mortalita byla nulová, morbidita 33 % (Dindo-Clavien >2). 10 pacientů absolvovalo adjuvantní chemoterapii, 7 z nich včetně radioterapie malé pánve pro lokálně pokročilý tumor rekta. U 7 pacientů (58 %) jsme doplnili resekci primárního tumoru. V současné době zemřeli na progresi onemocnění 2 pacienti (17 %), progresi onemocnění jsme zaznamenali u 6 pacientů (50 %). Závěr: LFA považujeme za vhodný především u pacientů s generalizovaným tumorem rekta, kdy lze po resekci jater adjuvantní systémovou léčbu kombinovat s radioterapií malé pánve. Otázkou zůstává načasování operace primárního tumoru, kdy je nutné vyloučit recidivu jaterních metastáz, která se objevuje u více než 50 % pacientů. Profit LFA musí být prokázán randomizovanými studiemi., Introduction: Liver metastases are diagnosed in 60% of patients with colorectal cancer, both at the time of diagnosis or later in the course of their management. Surgical treatment is the sole potentially curable method with 5–year overall survival of approximately 50%. However, only less than 20% of patients underwent liver resection. A joint effort of medical oncologists and surgeons is to increase the numbers of resected patients. The “liver first approach” (LFA) is one of approaches aimed at increasing resecability. The authors present their preliminary results using this method. Methods: 102 patients were included in the multicentre study supported by the grant IGA NT 13660 − Evaluation of quality of multimodal treatment for patients with colorectal cancer liver metastases – conducted at the Central Military Hospital between September 2012 and January 2015. We used LFA in 12 patients (12%). Patients were indicated for liver resection based on good response to neoadjuvant systemic therapy. Multiple bilobar liver involvement (>4 metastases) was present in 11 cases and one large solitary metastasis in the right liver lobe in one case. The primary tumor was located in the rectum in 9 patients, in the rectosigmoid in 3 patients; 3 patients had a colostomy. Others showed no signs of bowel obstruction. Results: We have performed R0 resections in 11 cases, and two-stage hepatectomy with portal vein embolisation was indicated 3 times (in one case we did not finish the second stage due to quick progression after PVE). We performed major resections 7 times, along with sever extraanatomic resections, incl. 11 RFA (6 times in combination with major resections). Perioperative mortality was 0%, morbidity 33% (Dindo-Clavien >2). Ten patients underwent adjuvant chemotherapy, in 7 cases including radiotherapy of the small pelvis due to a local advanced primary tumor. Resection of the primary tumor was done in 7 patients (58%). Two patients died recently because of disease progression (17%); progression was observed in 6 patients (50%). Conclusion: We deem the LFA suitable especially for patients with metastatic rectal tumors where adjuvant systemic therapy can be combined with radiotherapy. The timing of the resection of the primary tumor still remains a question: it is necessary to rule out potential recurrence of liver metastases, which affected more than 50% of the patients. The benefit of LFA must be confimed by randomised studies., and J. Pudil, S. Batko, K. Menclová, M. Bláha, M. Ryska