Hradiště Vladař v západních Čechách dlouho unikalo soustředěné pozornosti archeologů. V posledních letech zde probíhá výzkum, jehož podstatným aspektem se stala účast přírodovědců různého zaměření. Důvodem jsou ideální podmínky pro podobnou mezioborovou spolupráci – kromě tradičních archeologických situací můžeme k paleoenvironmentálním analýzám využít výplň umělé vodní nádrže, která se nachází uprostřed hradištní akropole. Nádrž poskytla souvislý sedimentární záznam s množstvím dobře zachovaných biologických pozůstatků, přičemž nejstarší vrstvy vznikly na přelomu 5. a 4. stol. BC. V té době byl zkoumaný prostor téměř zcela odlesněn a intenzivně zemědělsky využíván. Na samém sklonku 3. stol. BC došlo k částečnému opuštění hradiště; doklady předchozího masivního osídlení mizí. Na přelomu letopočtu bylo hradiště opuštěno zcela a proběhla vegetační sukcese k zapojenému lesu. V 6. stol. n. l. nastoupila nová vlna kolonizace, která vyvrcholila později vznikem vrcholně středověké kulturní krajiny. Popsaný proces se podařilo podrobně zdokumentovat přírodovědnými metodami i s některými detailními vhledy do struktury a fungování pravěké krajiny. Datování se opírá výhradně o radiokarbonovou chronologii, doplněnou v některých obdobích o nálezy keramiky. and The large fortified hilltop site of Vladař (W Bohemia, Czech Republic, 50° 05’ N, 13° 13’ E) is being studied intensively during recent years by means of environmental archaeology. Palaeoecological methods play a crucial role in this effort; these include analyses of pollen, green algae, Cladocera and other microfossils, plant macroremains (including charcoal and wood) and chemical analyses. This investigation is enabled due to the existence of an artificial water reservoir situated in the middle of the large acropolis. A continuous sedimentary record in the form of well-preserved biological remains starts ca. 400 BC. Absolute dating is based on radiocarbon chronology and is complemented by archaeological finds in some instances. During the oldest documented period, the hillfort has been settled by a considerable number of permanent inhabitants. The site and the surrounding landscape has been almost completely deforested and used for diverse agricultural practices. The site has been partly abandoned by the end of the 3rd century BC. Total abandonment is dated around 0 BC/AD. Natural succesion started at that time, leading to the development of natural forest communities. During the 6th century AD, a new wave of colonization reached the region, culminating at the onset of the High Medieval period.
Molekulární genetika vstoupila na antropologické kolbiště koncem 60. let, ale teprve přímá analýza archaické DNA (aDNA) z fosilních pozůstatků od 80. let umožnila přesnější vhled do evoluce našeho druhu ve středním a mladém pleistocénu. Navzdory různým „Jurským parkům“ totiž DNA po smrti organismu rychle degraduje a časové okno její možné analýzy je poměrně omezené. Navíc jsou vzorky kontaminovány DNA okolních organismů. Nicméně velice záhy se pozornost paleogenetiků soustředila na naše příbuzné - neandertálce. Analýza jejich genomu ukázala, že ~2 % jejich DNA se vyskytuje v genomu anatomicky moderního člověka s výjimkou subsaharské Afriky a celkový rozsah tohoto přenosu může dosahovat až 20 %. Křížení s neandertálci lidem zřejmě umožnilo snadnější adaptaci na chladnější podmínky eurasijského kontinentu, současně však přineslo i výskyt některých chorob. Překvapení přinesla sekvence aDNA izolovaná z článku prstu nalezeného v Denisově jeskyni na Altaji. Ukázalo se, že tento jedinec patřil k neznámému druhu odlišnému jak od moderních lidí, tak i od neandertálců. I tito hominini přispěli až 6 % svojí DNA do genomu některých současných populací člověka (JV Asie, Oceánie). Podle nejnovějších poznatků byl tok genů mezi homininy středního a mladého paleolitu poměrně složitý, byla např. detekována příměs neandertálské DNA v genomu denisovců, kteří navíc získali další sekvence od dalšího, blíže neurčeného druhu hominina. Posledním příspěvkem paleogenetiky do obrazu naší evoluce je sekvence mitochondriální DNA získaná ze zhruba 400 tisíc let starých fosilních pozůstatků heidelberského člověka (Homo heidelbergensis) ze Sima de los Huesos (Šachty kostí) z krasové oblasti Atapuerca ve Španělsku, která ukazuje na příbuznost tohoto druhu., Molecular genetics entered the arena of anthropology at the end of the 1960s, but only direct analysis of ancient DNA (aDNA) from fossils since the 80s has permitted a better insight into the evolution of our own species. Despite the rapid decomposition of DNA starting immediately after death, molecular geneticists are now able to retrieve and sequence aDNA tens or even hundreds of thousands years old. Paleogenetic studies of ancient humans and their relatives have revealed a rather complex picture of Middle and Upper Pleistocene hominins (Neanderthals, Denisovans, ante-Neanderthals etc.) and gene flow among them. New and exciting findings changing our views of the evolution of our own species are appearing with an accelerating pace., Miloš Macholán., and Obsahuje seznam literatury