Své posouzení prvních tří ročníků (2007–2009) čtvrtletníku Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů v Praze, začíná autor obecnější úvahou nad pojmy figurujícími v názvu časopisu a jejich vztahem, zvláště v oblasti soudobých dějin a s ohledem na komunistickou minulost. Přibližuje skladbu časopisu, jednotlivé rubriky a jejich změny, a upozorňuje na články, které především stojí za pozornost. Celkovou úroveň publikovaných textů hodnotí jako značně nevyrovnanou, s převahou materiálových studií založených na primárním výzkumu a pojatých pozitivistickým způsobem. Naopak autor postrádá články s teoretickým fundusem, metodologickým zřetelem a komparativním záběrem. V této bilanci se nepříznivě projevuje poměrně úzké autorské zázemí, do značné míry omezené na pracovníky mateřského ústavu. Celkově se časopis zaměřuje na jedné straně na represi, potlačovatelský aparát a oběti diktátorských režimů ve zkoumaném období, na druhé straně pak na projevy občanského odporu a odboje proti nim. Tvůrci časopisu přitom výrazně stavějí do popředí konkrétní lidské příběhy. Naprostá většina příspěvků se však týká doby československého komunismu, zatímco období nacistické okupace dosud zůstává mimo pozornost. Největší úskalí časopisu autor shledává v zúženém, respektive jednostranném pojetí, které vede k černobílému obrazu (komunistické) minulosti: zjednodušeně řečeno v něm proti sobě stojí hrdinové či oběti a viníci. Vedle toho zůstává víceméně nepovšimnuta „obyčejná“ společnost, bez jejíhož zkoumání není možné věrohodně vysvětlit ani fungování režimu, ani omezený dosah vzdoru proti němu. Autor navrhuje řadu témat a oblastí, jimž by se časopis mohl či měl věnovat, aby tak rozšířil své výzkumné pole a přinášel komplexnější historické poznání.