Článek se zabývá problematikou odmítání transfuze krve ze strany členů náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Danou otázku přitom zkoumá nejen z pohledu aktuální právní úpravy v zákoně o zdravotních službách (dříve vyslovených přáních) a vybrané judikatury, ale také z širšího právněfilozofického a politického pohledu. Dochází k závěru, dle něhož formálně právní úprava sice preferuje vůli pacienta, nicméně tento přístup může mít z obecnějšího společenského hlediska i některé sporné důsledky. Proto je nakonec přijat názor, že transfuzi je nutné poskytnout i proti vůli pacienta., The article deals with the issue of the blood transfusion rejection by the member of the religious community Jehovah's Witnesses. The issue is examined not only from the view of the recent legal provisions (living will) and the available judicature, but also from the broader philosophical and political view. It concludes that the legal provisions prefer the patient's autonomy but this approach can generally also have some controversial consequences. Therefore the author resumes that the blood transfusion should be provided although it infringes the patient's will., Pavel Uherek, and Literatura
Předpokládá se, že v příštích dvou dekádách stoupne počet diabetiků ve světě až na 300 milionů. Z toho se odhaduje, že nejméně u 9 z 10 případů se bude jednat o diabetes 2. typu (DM2T). Metabolický syndrom, který je charakterizován inzulínovou rezistencí, je časnou a častou formou manifestace diabetes mellitus. Diabetes 2. typu je v současnosti hlavní klinickou výzvou u dospělé populace, protože se společně se syndromem inzulínové rezistence zvláště podílí na kardio¬ vaskulární mortalitě a morbiditě. Prevalence DM rapidně roste se stoupajícím zastoupením starých osob v populaci. Progresivní povaha diabetů 2. typu znamená, že účinná terapie by měla být zahájena co nejdříve po stanovení diagnózy s cílem dosáhnout metabolické stability. Perorální antidiabetika (PAD) zůstávají nejčastější farmakoterapeutickou intervencí u diabetů 2. typu. Probrány jsou jednotlivé skupiny PAD-, inzulínové senzitizéry, inhibitory alfaglukozidázy, inzulínová sekretagoga: sulfonylureová i nesulfonyulreová (deriváty meglitinidu). Pozornost je věnována perspektivním přípravkům ( mj. thiazolidindionům), které vzdor všem limitacím představují nové možnosti v terapii DM2T v dohledné budoucnosti. Probrány jsou také možnosti kombinační terapií PAD (např. možnost kombinace PAD a inzulínu) a indikace inzulinoterapie u DM2T. Při posuzování nejlepších terapeutických postupů je třeba pamatovat na to, že jak inzulínová rezistence, tak i inzulínový deficit jsou daleko nejčastější příčinou DM2T., Within the next two decades the number of patients with diabetes worid-wide is expected to rise to 300 million. It is estimated that out of this number at least 9 out of 10 cases will be diabetes type 2 (DM2T). The metabolic syndrome, characterised by insulin resistance, is an early and frequent manifestation of diabetes. At present, DM2T is a major clinical challenge in adult population, as it contributes significantly, along with the syndrome of insulin resistance, to cardiovascular morbidity and mortality. The prevalence of diabetes is increasing rapidly with the growing percentage of elderly people in the population. The progressive nature of DM2T implies that effeaive therapy should be initiated as soon as possible following the diag¬ nosis with the aim to stabilise metabolism. Oral antidiabetic drugs remain the most frequent pharmacological intervention in DM2T. Individual classes of oral drugs are discussed: insulin sensitisers, alfaglucosidase inhibitors, insulin secretagogues: sulphonylureas and non-sulphonylureas (meglitinid derivatives). The authors discuss perspective drugs (thiazolidindiones among others) which, despite a number of limitations, present new opportunities for the treatment of DM2T in foreseeable future. Furthermore the possibilities of combination therapies using oral drugs (also the possibility of combining oral drugs and insulin) as well as indications for insulin therapy in DM2T are discussed. While evaluating the best therapeutic procedures, we need to keep in mind that both insulin resistance and insulin deficit are by far the most frequent causes of DM2T., Jaroslav Přehnal, J. Rybka, and Souhrn: eng
Diabetes mellitus 2. typu (DM2T) je provázen celou řadou odchylek, které zvyšují pravděpodobnost rozvoje aterosklerózy. Výzkumy posledních let ozřejmily jak význam vztahu diabetů a aterosklerotických komplikací, tak jejich komplikovanost. Kardiovaskulární choroby jsou příčinou úmrtí 3/4 diabetiků. V prevenci kardiovaskulárního rizika samotná korekce hyperglykemie zklamala očekáváni. Jedinými dosavadními intervencemi, jež se ukázaly účinné a snižují výskyt makrovaskulárních komplikací ve spojení s diabetem, jsou ty, jež příznivě modifikují koexistující rizikové faktory KV-chorob. Proto komplexní léčba diabetů neznamená jen příslušnou léčbu nefarmakologickou, ale kromě antidiabetické léčby a edukace musí zahrnovat i léčbu hypertenze, dyslipoproteinemií, včetně zákazu kouření. Obezita provází diabetes 2. typu v 80-90 % a podílí se jak na metabolických, tak na kardiovaskulárních komplikacích diabetů. Úspěšná a trvalá redukce váhy snižuje všechna zdravotní rizika. Obrat ve farmakoterapii přinesly nové typy antiobezitik, která jsou bezpečgčná i při dlouhodobém podávání (sibutramin, oriistat). Metabolický syndrom - inzulínová rezistence i DM2T jsou provázeny aterogenní konstelaci metabolických rizikových faktoru, a navíc se problematika KV-onemocnění přesouvá u diabetiků i nediabetiků do vyššího věku. Z těchto důvodů se věnuje i větší pozornost terapii dyslipoproteinemie. Léčebná schémata se posouvají k vyšší agresivitě terapie (při současném zachování bezpečnosti). Probrány jsou standardní postupy léčby dyslipoproteinemie u diabedků 2. typu: své již jisté místo maji s atiny a fibráty v sekundární i primární prevenci KV-postižení. Rovněž striktní kontrola krevního tlaku u osob s diabetem vede ke snížení makrovaskulárních komplikací. Za antihypertenziva první volby u hypertenzních diabetiků jsou v současné době považovány inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu, selektivní betablokátory, Ca2-blokátory, alfa-1-blokátory. Zvláštní postavení ve strategií s agresivními terapeutickými cílí mají v léčbě hypertenze u diabetiků ACEI a ARB. U všech starších diabetiků zvažujeme zařazeni preventivního užívání aspirinu do základního terapeutického schématu., Diabetes mellitus type 2 (DM2T) is accompanied by a number of alterations increasing the risk of development of atherosclerosis. Recent research has shed more light both on the importance of the relationship between diabetes and atherosclerotic complications and the inherent complexity. Cardiovascular disease is a cause of death in some 75% of patients with diabetes. With regard to the prevention of cardiovascular risk, correcting hyperglycaemia itself has not met our expectarions. The only interventions so far shown to be efficient and to reduce the incidence of cardiovascular complications associated with diabetes are those that have a favourable effect while modifying coexisting cardiovascular risk faaors. Thus, comprehensive therapy of diabetes does not only mean adequate non-pharmacological management but, in addition to antidiabetic therapy and education, it should also include therapy of hypertension, dyslipoproteinaemia, and cessation of cigarette smoking. Obesity accompanies diabetes in 80-90%, thus participating both in metabolic and cardiovascular complications of diabetes. Successful and sustained weight reduaion reduces all health-related risks. New classes of antiobesity drugs present a turnaround in pharmacological management, providing safety even with long-term use (sibutramin, oriistat). The metabolic syndrome of insulin resistance as well as DM2T are accompanied by an atherogenous constellation of metabolic risk faaors while, in addition, the issue of cardiovascular disease in both diabetic and nondiabetic patients is shifted towards higher age. For this and other reasons, the management of dyslipoproteinaemia receives currently more attention. The management patterns move towards more aggressive therapies (while maintaining adequate safety). The authors discuss standard procedures for the treatment of dyslipoproteinaemia in patients with diabetes type 2: statins and fibrates already occupy their steady position both in primary and secondary prevention of cardiovascular injury. In addition, rigid control of blood pressure in patients with diabetes contributes to the reduaion of maaovascular complications. At present, inhibitors of angiotensin converting enzyme, seleaive beta-blockers, calcium channel blockers and alpha 1-blockers are considered to be the first-line antihypertensive drugs in patients with hypertensive patients with diabetes. ACEI and ARB occupy a special position in strategies with aggressive therapeutic goals for the treatment of high blood pressure in patients with diabetes. In all elderly patients with diabetes we should consider including preventive use of aspirin in the basic therapeuric schedule., Jaroslav Rybka, Jaroslav Přehnal, Lit: 77, and Souhrn: eng
Úvod: Sympatická kožní odpověď (SSR) je jednoduchý a široce dostupný test sudomotorických funkcí. Jedná se o polysynaptický reflex s variabilní aferentací a eferentní částí, zprostředkovanou tenkými nemyelinizovanými vlákny typu C. Cílem práce bylo zhodnocení validity SSR v diagnostice neuropatie s postižením tenkých senzitivních nervových vláken. Metodika: SSR byla vyšetřena na horních a dolních končetinách u 69 pacientů s bolestivou periferní neuropatií. U 33 pacientů této skupiny šlo o izolovanou neuropatii tenkých nervových vláken (NTV). Třicet šest pacientů mělo kombinované postižení vláken tenkých a silných. Nálezy byly srovnány se souborem 89 zdravých kontrol. Hodnocena byla výbavnost odpovědí elektrickým proudem a prudkým inspiriem a jejich reprodukovatelnost, amplituda a latence. Výsledky: Hodnocení latencí ani amplitud odpovědí neprokázalo jasný přínos pro diagnostiku postižení tenkých nervových vláken. Nejspolehlivější typ SSR abnormity je tedy nevýbavnost odpovědí. Postižení tenkých autonomních vláken však bylo v našem souboru pomocí SSR prokazatelné pouze u malé části pacientů se senzitivní neuropatií – senzitivita dosáhla necelých 10 % u pacientů s čistou NTV a 33 % u pacientů s kombinovaným postižením vláken tenkých a silných (u nichž je současně pravděpodobnější těžší stupeň postižení vláken tenkých). Závěr: Při zohlednění nízké senzitivity není SSR optimální metoda využitelná jako jediný diagnostický test neuropatie tenkých vláken., Introduction: Sympathetic skin response (SSR) is a simple and widely available test of sudomotor functions. Afferent part of this polysynaptic reflex is variable, while the efferent direction of the reflex arch is via thin unmyelinated C fibres. No reliable study of the SSR diagnostic validity in patients with sensory small fiber neuropathy (SFN) has so far been published. In clinical practice, however, we repeatedly meet patients, who have been diagnosed with SFN based solely on abnormal SSR. The aim of the study was to evaluate diagnostic validity of SSR in patients with sensory small fibre neuropathy. Methods: SSR was recorded from palms and soles of 69 patients with painful sensory neuropathy (33 of them with pure SFN and 36 with mixed small and large nerve fibre dysfunction) using electrical stimulation and inspiratory gasp stimuli. Small nerve fiber involvement was confirmed by reduced intraepidermal nerve fiber densities in skin biopsy samples of all cases. The results were compared with those of 89 healthy controls. The outcome for health controls were also used to establish age-stratified normative data. We assessed electric stimuli and sudden inspiration response recall end their reproducibility, amplitude and latency. Results: Both the SSR latencies and amplitudes showed very low diagnostic validity in small fibre neuropathy patients. The absence of SSR response represented the most reliable abnormality. However, using this parameter, dysfunction of small autonomic nerve fibres has only been found in a small part of our sensory neuropathy patients: sensitivity did not exceed 10% in pure SFN patients and 33% in those with mixed small and large nerve fibre dysfunction (where more pronounced small sensory nerve fibre involvement has previously been found). Conclusion: Considering its low sensitivity, SSR should not be used as the only test to confirm sensory small fibre neuropathy. The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and E. Vlčková, I. Šrotová, J. Bednařík
Buddův-Chiariho syndrom je soubor onemocnění s velice heterogenním spektrem příčin vzniku podmíněný blokádou odtoku krve z jater. V tomto kazuistickém sdělení je popsán případ 32leté pacientky se symptomatickou stenózou jaterní žíly idiopatického původu, která byla léčena na našem pracovišti v letech 2014 a 2015. Žena trpěla refrakterním fluidothoraxem, přičemž po neúspěšné diuretické léčbě byla odeslána na angiointervenční oddělení naší nemocnice. Do stenotické pravé jaterní žíly, při hypoplastické střední a levé, byl implantován balonexpandibilní stent. Po 6 měsících bez obtíží se znovu objevila dušnost na podkladě fluidothoraxu, při provedené angiografii byla diagnostikována restenóza ve stentu a byla provedena dilatace balónkem. K dosažení regrese nebylo nutné vytvoření transjugulární portosystémové spojky (TIPS), ale postačilo pouze zavedení balonexpandibilního stentu, což se ukázalo jako dobré řešení pro tento vzácný typ Buddova-Chiariho syndromu., Budd-Chiari syndrome is a group of rare disorders with heterogenous spectrum of causes based on liver outflow blocation. There is a case report of a 32 year old female patient with syptomatic hepatic vein stenosis of idiopathic origin. She was treated in our department in 2014 and 2015. She suffered from refractory hydrothorax and after diuretic therapy was sent to angiointerventional unit of our hospital. The left and middle hepatic veins were hypoplastic. The stenotic right hepatic vein was treated with implantation of balloon expandable stent. After 6 months without symptoms she suffered from shortness of breath with hydro-thorax, on angiography in-stent restenosis was found and balloon dilatation was performed. To maintain regression of symptoms there was no need to perform transjugular portosystemic shunt, placement of balloonexpandable stent was sufficient and it seems to be good solution for this rare type of Budd-Chiari syndrome., Pavla Čabelková, Antonín Krajina, Vendelín Chovanec, Ondřej Renc, Petr Hůlek, Radan Brůha, and Literatura
Autoři referují dva případy náhodně zjištěného duplicitního tumoru pankreatu v ponechané části slinivky po parciální resekci pro adenokarcinom hlavy slinivky. Důvodem odstranění ponechaného zbytku slinivky byla vždy pooperační komplikace. Je diskutována možná četnost těchto duplicitních nádorů slinivky vzhledem k známému pohledu na vznik duktálního adenokarcinomu pankreatu z prekanceróz, tedy pankreatických duktálních intraepiteliálních neoplazií. Současně je hodnocen možný význam těchto němých duplicit v klinické praxi., The authors refer two cases of incidentally founded synchronous pancreatic tumors in the remaining pancreas following partial pancreatic resection for adenocarcinoma of the head of the pancreas. The reasons for removing the retained pancreas were postoperative complications. The frequency of these synchronous tumors is discussed with regards to the newly described development of pancreatic adenocarcinoma from pancreatic ductal intraepithelial neoplasia. The possible clinical importance of these silent synchronous tumors in clinical praxis is discussed., Roman Havlík, Martin Loveček, Dušan Klos, Mohamed Ghothim, Čestmír Neoral, and Lit.: 9
Úvod: Synchronní nádory pankreatu a jiné primární nádory nejsou časté. V autoptických materiálech se tato koincidence uvádí kolem 5,6 %. Současné resekce pankreatu a jiného orgánu pro synchronní malignity jsou publikovány pouze ve zcela ojedinělých souborech případů či jednotlivých kazuistikách. Autoři předkládají tři případy řešené chirurgicky v jedné době. Kazuistiky: V sestavě 400 resekcí pankreatu (2006−2014) byli tři nemocní s karcinomem pankreatu a jinou synchronní maligní duplicitou. Dva nemocní se prezentovali symptomatologií nádoru pankreatu – bolesti břicha, úbytek na váze, obstrukce žlučových cest. Druhými nádory byly asymptomatický tumor antra žaludku a tumor ledviny. Pacienti podstoupili pravostrannou pankreatoduodenektomii (PDE) a subtotální gastrektomii s lymfadenektomií, resp. levostrannou nefrektomii. Histopatologické nálezy byly vývodový adenokarcinom hlavy pankreatu pT2N1M0, G3 a adenokarcinom žaludku pT1N1M0, G2, resp. vývodový adenokarcinom hlavy pankreatu pT3N1M0, G2 a renální papilární karcinom pT1bN0M0, G3. Pooperačně u obou následovala chemoterapie gemcitabinem. První nemocný zemřel 12 měsíců od operace s generalizací do jater. Druhý nemocný zemřel 19 měsíců od operace, s nově zjištěným karcinomem prostaty. Třetí nemocný byl vyšetřován pro bolesti epigastria a při gastroskopii byl nalezen tumor antra žaludku, při CT pak asymptomatický malý tumor hlavy pankreatu. Podstoupil pravostrannou PDE a subtotální gastrektomii s lymfadenektomií. Histopatologické nálezy byly: vývodový karcinom hlavy pankreatu pT2N0M0, G1 a adenokarcinom žaludku pT2bN2M0, G3. Následovaly radioterapie a chemoterapie 5-fluorouracilem a leukovorinem. Žije téměř 5 let od operace, bez recidivy. Závěr: Přežití nemocných operovaných pro duplicitní synchronní malignitu pankreatu a jiného primárního nádoru v naší sestavě významně ovlivnily vlastnosti pankreatického tumoru. Pokud se duplicita projevila symptomy pankreatického tumoru, bylo přežití významně kratší nežli u incidentálně zjištěného tumoru pankreatu při manifestaci jiné malignity., Introduction: The occurence of synchronous pancreatic cancer and other primary cancer is not frequent and reaches about 5.6% as reported in autoptic studies. Double resections of the pancreas with another organ due to synchronous malignancies have been published only in quite sporadic sets of cases or individual case reports. The authors present three cases of synchronous pancreatic malignancies and stomach or renal cancers treated with surgery, including results and survival. Cases: Three patients with synchronous double cancer were identified in a series of 400 pancreatic resections (2006−2014). Two patients presented with symptoms of pancreatic periampullary tumors (bile duct obstruction , weight loss and abdominal pain). The second malignancies were identified as incidental during diagnostic work-up (asymptomatic cancer of the stomach, kidney). Pancreatoduodenectomies (PDE) with lymphadenectomies were performed due to ductal adenocarcinomas (pT2N1M0 G3 and pT3N1M0 G2). The second procedures included subtotal gastrectomy with lymphadenectomy (gastric adenocarcinoma pT1N1M0, G2) and nephrectomy (renal papillary carcinoma pT1bN0M0, G3). Postoperative adjuvant chemotherapy with gemcitabine was given in both patients. Survival rates were 12 and 19 months, respectively. The third patient suffered from abdominal pain and weight loss. Diagnostic work-up revealed stomach carcinoma and early pancreatic adenocarcinoma. Double resection – subtotal gastrectomy with lymphadenectomy and pancreatoduodenectomy with lymphadenectomy – was performed. Gastric adenocarcinoma pT2N2M0, G3 and pancreatic ductal papillary-mucinous adenocarcinoma pT2N0M0, G1 were found in the specimens. Adjuvant radiochemotherapy with 5-fluorouracil and leukovorine was given postoperatively. This patient is still alive nearly 5 years after the surgery, without any reccurence. Conclusion: The survival of patients with double synchronous pancreatic malignancies and other primary tumors in our set seems to be influenced by the stage and biology of pancreatic cancer. The survival was worse when the duplicity was presented with symptoms of pancreatic cancer. Pancreatic cancer found incidentally when another malignancy is presented has more favourable results., and M. Ghothim, R. Havlík, P. Skalický, D. Klos, R. Vrba, J. Strážnická, L. Skopal, Č. Neoral, M. Loveček
Úvod: Syndrom Freyové (aurikulotemporální syndrom) je častá komplikace chirurgie příušní žlázy, který je způsoben aberantním prorůstáním parasympatických vláken nervus auriculotemporalis do kožních potních žlázek. Typicky je syndrom charakterizován pocením, zarudnutím a pálením kůže parotické oblasti, zejména v návaznosti na chuťové podněty. Vytvoření interpoziční bariéry mezi kůži a lůžko po parotidektomii může vést ke snížení rizika této komplikace. Cíl: Cílem studie bylo stanovení četnosti výskytu syndromu Freyové u operovaných pacientů a zhodnocení účinnosti použití svalového laloku z musculus sternocleidomastoideus (m. SCM) v jeho prevenci. Soubor a metodika: Jde o retrospektivní studii. Soubor 167 pacientů, u kterých byla provedena parciální či totální parotidektomie v letech 2007–2011, byl rozdělen do dvou skupin. U první skupiny pacientů byla provedena rekonstrukce svalovým lalokem z m. SCM (n = 42), u druhé skupiny rekonstrukce provedena nebyla (n = 125). Diagnostika syndromu Freyové v pooperačním období byla stanovena na základě subjektivního hodnocení symptomů, údajů z dotazníku a objektivním průkazem Minorovým testem. Výsledky: Celkový výskyt syndromu Freyové činil 15 % (25/167 pacientů), ve skupině bez rekonstrukce 16 % (22/125), ve skupině s rekonstrukcí 7 % (3/42). Rozdíl mezi skupinami ve výskytu aurikulotemporálního syndromu byl dle Fisherova exaktního testu statisticky významný (p < 0,05). Závěr: Svalový lalok z m. SCM použitý k vytvoření interpoziční bariéry mezi kožní lalok a resekční lůžko po parotidektomii představuje jednoduchou, rychlou a efektivní metodu v prevenci syndromu Freyové po parotidektomii., Background: Frey´s syndrome (auricotemporal syndrome) is frequent sequelae of parotid gland surgery caused by inappropriate regrowth of parasympathetic fibres of the auriculotemporal nerve into sweat glands of the skin. Typically, the syndrome is characterized by sweating, erythema and flushing of the skin overlying the parotid region, especially in response to taste stimuli. Placement of an interpositional barrier between the skin and the parotid gland can prevent these complications. Aim: The purpose of this study was to evaluate the incidence of Frey´s syndrome and the impact of using sternocleidomastoid muscle (SCM) flap on this syndrome. Material and methods: In a retrospective study, a series of 167 patients who underwent partial or total parotidectomy between January 2007 and December 2011 were divided into two groups. One group had an SCM flap reconstruction (n = 42), and the other group did not (n = 125). A subjective clinical evaluation, a questionnaire and the objective Minor´s test were used to diagnose the syndrome post-surgery. Results: The overall incidence of Frey´s syndrome was 15% (25/167 patients), 16% (22/125) in the non-SCM flap group and 7% (3/42) in the SCM flap group, respectively. There was a statistically significant difference between the two groups according to the Fisher´s frequency exact test (p < 0.05). Conclusion: The SCM flap, used as an interposing barrier between the overlying skin and the parotid bed following parotidectomy, is a simple, fast and efficient method for preventing Frey´s syndrome following parotidectomy. Key words: Frey´s syndrome – auriculotemporal syndrome – sternocleidomastoid muscle flap – parotidectomy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and B. Gál, Z. Kadaňka Jr, T. Hložková, J. Hanák, J. Hložek
Pacientov s chronickým zlyhávaním ľadvín dnes pribúda a títo pacienti majú 10?20krát zvýšené riziko vzniku a progresie kardiovaskulárnych chorôb. Zvýšené kardiovaskulárne riziko u týchto pacientov nie je úplne vysvetliteľné tradičnými rizikovými faktormi, ktoré boli určené počas Framinghamskej štúdie. Naopak hovorí sa o takzvanej reverznej epidemiológii, keď výskyt obezity a hyperlipoproteinémie je asociovaný so zvýšeným prežívaním u týchto pacientov. Zvýšené riziko sa dnes vysvetľuje takzvaným MIAC syndrómom (malnutrition, inflammation, atherosclerosis, calcification) prítomným u pacientov s chronickým ochorením ľadvín (chronic kidney disease). V poslednej dobe pribúda novej evidencie o rôznych cirkulujúcich molekulách asociovaných s aterosklerózou, ktorých plazmatické hladiny sú znížené, či zvýšené u týchto pacientov a ktoré sú v určitom vzťahu k syndrómu MIAC a progresii aterosklerózy. Klinické ovplyvnenie tohto syndrómu by v budúcnosti mohlo viesť k zlepšeniu prežívania, zníženiu chorobnosti a počtu hospitalizácií týchto pacientov. Cirkulujúce molekuly by nám mohli slúžiť ako markery vypovedajúce o prítomnosti tohto syndrómu a jeho závažnosti a o úspešnosti našej liečby., Erik Mistrík, V: Bláha, S. Dusilová Sulková, and Lit. 90