The main views on the nature of narrative in Wittgenstein’s later philosophy are analyzed. It is shown how, realizing the research narrative, he paid attention to the linguistic means of expression of our thoughts, reference to the actual reality, the logical component of argumentation. It is shown that in order to place worldview ac-cents more clearly and strengthen the expressive effect of thought, Wittgenstein pragmatized the narrative, in particular, used metaphors, images of learning, took into account the historico-cultural context. It is important for him to show that the form of the narrative influences what meanings the interlocutor will comprehend. Through a system of micro- and macro-narratives, Wittgenstein intended to express his opinion as clearly as possible, although he made the reader an active participant in the narrative. The thinker did not deviate from the analytico-scientific standards of philosophizing, although he showed that the relevant analysis of the narrative is significantly complicated by the ambiguities of its interpretation, the uniqueness of human experience and the identity of each narrator’s value system. It is argued that a pragmatic approach to narrative analysis significantly expands the research methodology of the analytic thinker and, accordingly, makes it possible to deepen our understanding of reality and human existence, as well as more clearly define the specifics of their knowledge.
The aim of this paper is to consider a possibility of understanding assertibility as a semantic concept. This leads to a nonstandard view of the relation and borderline between semantics and pragmatics. For the language of classical propositional logic entailment will be defined as a relation which preserves assertibility rather than truth and it will be shown that this enables us to model some linguistic phenomena in an adequate way., Cílem příspěvku je zvážit možnost pochopení asertivity jako sémantického konceptu. To vede k nestandardnímu pohledu na vztah a hranici mezi sémantikou a pragmatikou. Pro jazyk klasické výrokové logiky bude definice definována jako vztah, který zachovává spíše asertivitu než pravdu a bude ukázáno, že to nám umožňuje adekvátně modelovat některé jazykové jevy., and Vít Punčochář
This article strives to provide an original conceptual frame- work that should open a way to clarification of general philosophical debates on rules and norms . It makes a clear distinction between rules (and norms) understood as social facts grounded on specific relation- ships between social subjects and rules (norms) understood as linguistic entities. Norms are taken as specific social rules and divided into three different types: social constitutive norms, particular constitutive norms, and institutional norms . Attention is also devoted to relation between normality and normativity, to the role of permissions and to specific features of technological ‘rules’ . In the last part of the article the outlined conceptual apparatus is employed for analysis of two passages from Wittgenstein’s Investigations., Tento článek se snaží poskytnout originální koncepční rámec, který by měl otevřít cestu k objasnění obecných filosofických debat o pravidlech a normách. Jasně rozlišuje mezi pravidly (a normami) chápanými jako společenská fakta založená na konkrétních vztazích mezi sociálními subjekty a pravidly (normami) chápanými jako lingvistické entity. Normy jsou považovány za specifická sociální pravidla a jsou rozdělena do tří různých typů: společenské konstitutivní normy, konkrétní konstitutivní normy a institucionální normy. Pozornost je také věnována vztahu mezi normálností a normativitou, úloze oprávnění a specifickým rysům technologických „pravidel“. V poslední části článku je nastíněna koncepční aparatura pro analýzu dvou pasáží z Wittgensteinových zkoumání., and Vladimír Svoboda
The rules that govern human societies can form systems which are more than mere sums of the rules of which they consist. If the rules interlock in a certain suitable way, they may form a framework opening up a new ''normative space'', in which we can carry out brand new actions, actions that cannot be carried out outside of the space. Such frameworks, I am convinced, constitute our specifically human world; and acting within the corresponding spaces then amounts to what many philosophers have called human practices. This contribution aims at investigating the conceptual foundations on which we could build accounts of how practices emerge, how they can function and what are the consequences of their recognition for the understanding of our human nature., Pravidla, kterými se řídí lidské společnosti, mohou tvořit systémy, které jsou více než pouhými souhrny pravidel, z nichž se skládají. Pokud se pravidla nějakým způsobem vhodným způsobem propojí, mohou vytvořit rámec otevírající nový ,,normativní prostor'', ve kterém můžeme provádět zcela nové akce, akce, které nelze provádět mimo prostor. Tyto rámce, jsem přesvědčen, tvoří náš specificky lidský svět; a působení v odpovídajících prostorech pak odpovídá tomu, co mnozí filosofové nazvali lidskými postupy . Cílem tohoto příspěvku je zkoumání konceptuálních základů, na kterých bychom mohli stavět účty o tom, jak se praxe objevuje, jak mohou fungovat a jaké jsou důsledky jejich uznání za pochopení naší lidské přirozenosti., and Jaroslav Peregrin