This paper surveys a new approach to interpretation of Wittgenstein’s Tractatus Logico-Philosophicus - the resolute reading. The proponents of the resolute interpretation (especially Cora Diamond and James F. Conant) have argued that the central point of Tractatus is § 6.54. The reading of the section should be resolute, which means the sentences in Tractatus are simply nonsense (einfach Unsinn). Thus, the Tractatus’ aim is not a theory or doctrine of aspects of reality, language or their relation. On the other hand, the main point of the text should be elucidation of the reader’s points. The paper analyses two assumptions in the resolute reading and submits criticism of them. The basis of the criticism is to verify the validity of resolute reading’s assumptions by reference to Notebooks, Prototractatus, correspondence and some manuscripts and typescripts from the Tractatus period in Wittgenstein’s thinking., Příspěvek se zabývá novým přístupem k interpretaci Wittgensteinova Tractatus Logico-Philosophicus - rozhodného čtení. Zastáncové rozhodného výkladu (obzvláště Cora diamant a James F. Conant) argumentovali, že centrální bod Tractatus je § 6.54. Čtení sekce by mělo být rozhodné , což znamená, že věty v Tractatus jsou prostě nesmysly ( einfach Unsinn ). Tak, Tractatus ' cíl není teorie nebo doktrína aspektů reality, jazyka nebo jejich vztahu. Na druhé straně by hlavní bod textu měl být objasněnčtenářských bodů. Příspěvek analyzuje dva předpoklady v rozhodném čtení a kritizuje je. Základem kritiky je ověřit platnost předpokladů rozhodného čtení odkazem na Notebooky, Prototractatus , korespondenci a některé rukopisy a strojopisy z období Tractatus v Wittgensteinově myšlení., and Tomáš Došek
The article deals with the question of correct reconstruction of and solutions to the ancient paradoxes. Analyzing one contemporary example of a reconstruction of the so-called Crocodile Paradox, taken from Sorensen’s A Brief History of Paradox, the author shows how the original pattern of paradox could have been incorrectly transformed in its meaning by overlooking its adequate historical background. Sorensen’s quoting of Aphthonius, as the author of a certain solution to the paradox, seems to be a systematic failure since the time of Politiano’s erroneous attributing it to Aphthonius. In the conclusion, the author claims that neglecting the historical background of the ancient paradoxes into account, we are neither able to evaluate their modern interpretations as adequate nor their solutions as successful., Článek se zabývá otázkou správné rekonstrukce a řešení starověkých paradoxů. Analýza jednoho současného příkladu rekonstrukce tzv. Krokodýlového paradoxu, převzatého z Sorensenovy stručné historie paradoxu , ukazuje, jak mohl být původní vzor paradoxu ve svém významu nesprávně transformován tím, že přehlédl jeho historické pozadí. Sorensenovo citování Aphthoniusa, jako autora určitého řešení paradoxu, se jeví jako systematické selhání od doby, kdy ho politiánův omyl přisuzoval Aphthoniusovi. V závěru autorka prohlašuje, že zanedbání historického pozadí starověkých paradoxů není schopno hodnotit jejich moderní interpretace jako adekvátní ani jejich řešení jako úspěšná., and Vladimír Marko
In chapter 3 of Individuals, entitled ''Persons'', Strawson argues against dualism and the no-ownership theory, and proposes instead that our concept of a person is a primitive concept. In this paper, it is argued that the basic questions that frame Strawson’s discussion, and some of his main arguments and claims, are dubious. A general diagnosis of the source of these problems is proposed. It is argued that despite these problems Strawson gives an accurate and very insightful description of the way we think about ourselves, which should form the starting point for more speculative accounts of ourselves., V kapitole 3 Jednotlivci, nazvané ,,Osoby'', Strawson argumentuje proti dualismu a teorii ne-vlastnictví a místo toho navrhuje, aby naše pojetí člověka bylo primitivním pojmem. V tomto příspěvku se argumentuje tím, že základní otázky, které tvoří rámec Strawsonovy diskuse, a některé z jeho hlavních argumentů a tvrzení, jsou pochybné. Navrhuje se obecná diagnostika zdroje těchto problémů. Tvrdí se, že navzdory těmto problémům poskytuje Strawson přesný a velmi bystrý popis způsobu, jakým přemýšlíme o sobě, který by měl být výchozím bodem pro spekulativnější účty o sobě., and Paul Snowdon
Wittgenstein’s approach to philosophy is closely related not only to the content but also to the form of his investigations. The following paper presents the uniqueness of Wittgenstein’s writing style, namely his use of questions, by comparing part of his work with Austin’s essay. For this purpose a typology of questions with regard to their function in the text is established and applied. The difference between Wittgenstein’s and Austin’s writing style is then documented by the frequency of certain types of questions, and omission of others, and related to some of Wittgenstein’s remarks about his approach to philosophical inquiry. The difference is then summarized tentatively as one between ''pedagogical'' and ''academic'' writing style, which poses questions concerning the translation of Wittgenstein’s investigations into academic prose., Wittgensteinův přístup k filozofii úzce souvisí nejen s obsahem, ale také s formou jeho vyšetřování. Následující článek prezentuje jedinečnost Wittgensteinova stylu psaní, konkrétně jeho použití otázek, porovnáním části jeho práce s Austinovým esejem. Pro tento účel je zavedena a aplikována typologie otázek s ohledem na jejich funkci v textu. Rozdíl mezi Wittgensteinovým a Austinovým stylem psaní je pak dokumentován četností určitých typů otázek a opomenutím druhých a je spojen s některými Wittgensteinovými poznámkami o jeho přístupu k filosofickému zkoumání. Rozdíl je pak předběžně shrnut jako ,,pedagogický'' a ,,akademický'' styl psaní, který představuje otázky týkající se překladu Wittgensteinových výzkumů do akademické prózy., and Blahoslav Fajmon
In this paper, I want to address once more the venerable problem of intentional identity, the problem of how different thoughts can be about the same thing even if this thing does not exist. First, I will try to show that antirealist approaches to this problem are doomed to fail. For they ultimately share a problematic assumption, namely that thinking about something involves identifying it. Second, I will claim that once one rejects this assumption and holds instead that thoughts are constituted either by what they are about, their intentional objects, or by what determines their proposition-like intentional contents, one can address the problem of intentional identity in a different way. One can indeed provide a new solution to it that basically relies on two factors: a) what sort of metaphysical nature intentional objects effectively possess, once they are conceived as schematic objects à la Crane (2001, 2013); b) whether such objects really belong to the overall ontological inventory of what there is., According to this solution, two thoughts are about the same nonexistent intentional object iff i) that object satisfies the identity criterion for objects of that metaphysical kind and ii) objects of that kind belong to the overall ontological inventory of what there is, independently of whether they exist (in a suitable first-order sense of existence). As such, this solution is neither realist nor antirealist: only if condition ii) is satisfied, different thoughts can be about the same nonexistent intentionale; otherwise, they are simply constituted by the same intentional content (provided that this content is not equated with that intentionale). Third, armed with this solution, I will hold that one can find a suitable treatment of the specific and related problem of whether different people may mock-think about the same thing, even if there really is no such thing. Finally, I will try to show that this treatment can be also applied to the case in which different thoughts are, according to phenomenology, about the same intentionale and yet this intentionale is of a kind such that there really are no things of that kind. For in this case, such thoughts are about the same intentionale only fictionally., V tomto příspěvku se chci znovu zabývat úctyhodným problémem úmyslné identity , problémem toho, jak mohou být různé myšlenky ohledně stejné věci, i když tato věc neexistuje. Za prvé se pokouším ukázat, že protirealistické přístupy k tomuto problému jsou odsouzeny k selhání. Jelikož nakonec sdílejí problematický předpoklad, totiž že myšlení na něco zahrnuje identifikaci . Za druhé, budem tvrdit, že jakmile jeden odmítne tento předpoklad a místo toho tvrdí, že myšlenky jsou tvořeny buď tím, o čem jsou, jejich záměrnými objekty , nebo tím, co určuje jejich úmyslný obsah, lze řešit problém úmyslné identity jiným způsobem. Jeden může opravdu nabídnout nové řešení, které se v podstatě opírá o dva faktory: a) jaký druh metafyzické přírody úmyslné objekty účinně mají, jakmile jsou koncipovány jako schematické objekty à laJeřáb (2001, 2013); b) zda takové předměty skutečně patří do celkového ontologického inventáře toho, co existuje., Podle tohoto řešení jsou dvě myšlenky o stejném neexistujícím úmyslném předmětu, pokud i) tento objekt splňuje kritérium totožnosti pro objekty tohoto metafyzického druhu a ii) předměty tohoto druhu patří k celkové ontologické inventáři toho, co existuje, nezávisle na tom, zda existují (ve vhodném prvotřídním smyslu existence). Jako takové není toto řešení realistické ani nerealistické: pouze pokud je podmínka ii) uspokojena, různé myšlenky mohou být o stejném neexistujícím úmyslu ; jinak jsou prostě tvořeny stejným záměrným obsahem (za předpokladu, že tento obsah není v souladu s touto záměrností). Zatřetí, vyzbrojené tímto řešením, domnívám se, že lze nalézt vhodnou léčbu konkrétního a souvisejícího problému, zda se mohou lidé rozmýšlet o tom samém, i když v takovém případě skutečně neexistuje. A konečně se pokouším ukázat, že toto zacházení lze aplikovat také na případ, kdy jsou různé myšlenky podle fenomenologie stejné záměrné a přesto je tento záměr takový, že takové věci skutečně neexistují. V takovém případě jsou takové myšlenky o stejné úmyslnosti jen smyšlené., and Alberto Voltolini
Variable rate technology (VRT) in nutrient management has been developed in order to apply crop inputs according to the required amount of fertilizers. Meteorological conditions rarely differ within one field; however, differences in soil conditions responding to precipitation or evaporation results within field variations. These variations in soil properties such as moisture content, evapotranspiration ability, etc. requires site-specific treatments for the produced crops. There is an ongoing debate among experts on how to define management zones as well as how to define the required amount of fertilizers for phosphorus and nitrogen replenishment for winter wheat (Triticum aestivum L.) production. For management zone delineation, vegetation based or soil based data collection is applied, where various sensor technology or remote sensing is in help for the farmers. and The objective of the study reported in this paper was to investigate the effect of soil moisture data derived from Sentinel-2 satellite images moisture index and variable rate phosphorus and nitrogen fertilizer by means of variable rate application (VRA) in winter wheat in Mezőföld, Hungary. Satellite based moisture index variance at the time of sowing has been derived, calculated and later used for data comparison. Data for selected points showed strong correlation (R2 = 0.8056; n = 6) between moisture index and yield, however generally for the whole field correlation does not appear. Vegetation monitoring has been carried out by means of NDVI data calculation. On the field level, as indicated earlier neither moisture index values at sowing nor vegetation index data was sufficient to determine yield. Winter wheat production based on VRA treatment resulted significant increase in harvested crop: 5.07 t/h in 2013 compared to 8.9 t/ha in 2018. Uniformly managed (control) areas provided similar yield as VRA treated areas (8.82 and 8.9 t/ha, respectively); however, the input fertilizer was reduced by 108 kg/ha N and increased by 37 kg/ha P.