I argue that the conception of reflective equilibrium that is generally accepted in contemporary philosophy is defective and should be replaced with a conception of fruitful reflective disequilibrium which prohibits ad hoc manoeuvres, encourages new approaches, and eschews all justification in favour of continuous improvement. I suggest how the conception of fruitful disequilibrium can be applied more effectively to moral enquiry, to encourage genuine progress in moral knowledge, if we make moral theory empirically testable by adopting a meta-ethical postulate which is independently plausible., Tvrdím, že pojetí reflexní rovnováhy, které je v současné filosofii obecně akceptováno, je vadné a mělo by být nahrazeno pojetím plodné reflexní nerovnováhy, která zakazuje ad hoc manévry, podporuje nové přístupy a vyhýbá se veškerému ospravedlnění ve prospěch neustálého zlepšování. Navrhuji, jak lze koncepci plodné nerovnováhy efektivněji aplikovat na morální zkoumání, povzbudit skutečný pokrok v morálních znalostech, pokud učiníme morální teorii empiricky testovatelnou přijetím meta-etického postulátu, který je nezávisle věrohodn, and Danny Frederick
I consider and reject a specific criticism advanced by Korsgaard against virtue ethics and epistemology when these are conceived with the help of what she calls the image of the “Good Dog.” I consider what virtue ethics and epistemology would look like if the Good Dog picture of virtues were largely correct. I argue that attention to the features that make Korsgaard undermine the usefulness of virtues when conceived along the lines of the Good Dog picture reveals the opposite of what she claims. On the Good Dog picture, virtue ethics and epistemology are seen as more promising approaches to rationality than Korsgaard’s own advocacy of reflection.
The runoff coefficient (RC) is widely used despite requiring to know the effective contributing area, which cannot be known a priori. In a previous work, we defined runoff length (RL), which is difficult to measure. This work aimed to define the minimum RL (mRL), a quantitative and easy proxy of RL, for use in a pilot study on biocrusts in the Tabernas Desert, Spain. We show that RC decreases according to a hyperbola when the contributing area increases, the independent variable being the length of the effective contributing area and its coefficient involving the effects of rainfall and surface features and antecedent conditions. We defined the mRL as the length of the effective contributing area making RC = 1, which is calculated regardless of the area. We studied mRL from three biocrust types and 1411 events clustered in seven categories. The mRL increased with rain volume and intensity, catchment area and slope, whereas plant cover and biocrust succession (with one exception) had a negative effect. Depending on the plot, mRL reached up 3.3–4.0 m on cyanobacterial biocrust, 2.2–7.5 m on the most widespread lichens, and 1.0–1.5 m on late-successional lichens. We discuss the relationships of mRL with other runoff-related parameters.
The author defends a combination of Strawson’s account of definite descriptions as devices of singular reference par excellence with the Russellian truth-evaluation of utterances of sentences with descriptions. The complex Russellian proposition is, according to the author’s view, introduced by such utterances into communication as a by-product of the instrumental side of an attempt to make a singular statement. This, precisely like the instrumental aspects of similar attempts exploiting names or demonstratives has to be reflected by analysis but should not be confused with the communicative function of utterances. The success of all these attempts depends on the fulfilment of empirical conditions of various types, given by semantics of descriptions, names or demonstratives (unless the relevance of these conditions is neutralized by another identificatory factor dominating in given context). But their communicative function does not consist in claiming that these conditions are fulfilled.The author agrees with Strawson that the first two conjuncts of the complex Russellian proposition are introduced into communication as presuppositions: but argues in favour of defining presupposition (in pragmatic sense) in normative, rather the intentional terms., Autor obhajuje kombinaci Strawsonova popisu jednoznačných popisů jako prostředků singulární reference par excellence s Russellovským pravdivým hodnocením výroků vět s popisy. Komplexní Russellovo tvrzení je podle názoru autora zavedeno takovými projevy do komunikace jako vedlejší produkt instrumentální strany pokusu o vytvoření jednotného prohlášení. To, stejně jako instrumentální aspekty podobných pokusů využívajících jména nebo demonstrace, musí být zohledněno analýzou, ale nemělo by být zaměňováno s komunikativní funkcí promluv. Úspěch všech těchto pokusů závisí na naplnění empirických podmínek různých typů, daných sémantikou popisů, jména nebo demonstrace (pokud význam těchto podmínek není neutralizován jiným identifikačním faktorem, který v daném kontextu dominuje). Jejich komunikační funkce však nespočívá v tvrzení, že tyto podmínky jsou splněny.Autor souhlasí s Strawsonem, že první dvě konjunktury komplexního Russellovy tvrzení jsou zavedeny do komunikace jako předpokladů: ale argumentuje ve prospěch definování předpokladu (v pragmatickém smyslu) v normativních, spíše záměrných termínech., and Petr Koťátko