Kresba (58 x 48 cm): Herkules (lví kůže) se chystá kyjem zabít Neřesti, které srazil na zem: nalevo je Svár (stará žena, místo vlasů hadi), napravo Lakota (bytost s oslíma ušima a pytlem s penězi v ruce, uprostřed Přetvářka (maska v popředí, vedle ní žába). Nad Herkulem sedí na oblaku Minerva (přilba) s věncem a palmovou ratolestí v ruce, vedle leží její štít s Gorgoneiem a kopí. V pozadí antické chrámy a postavy Múz., Kaufmann 1988#, I/16., Fusenig 2010#, č. 90 s. 232., and Stejná kresba: Göttingen, Kunstgeschichtliches Seminar der Universität, Kunstsammlung inv. č. H 510 (31,1 x 21,1 cm). Patrně přípravná kresba k nedochovanému obrazu z Rudolfovy sbírky. Není vyloučeno, že tento ztracený obraz tvořil střed triptychu, jehož další součásti tvořily dvě imperiální alegorie (srov. Stuttgart, Návrat Saturnovy říše 2; Mnichov, Návrat Panny). Herkules byl častým alter ego habsburských císařů včetně Rudolfa II.
Nahý Herkules k sobě tiskne obouma rukama nahého obra Antaia a zdvihá ho nad zem. and Antický sochařský typ Herkula zdvihajícího Antaia byl znám z římské kopie podle řeckého originálu z hellénistické epochy, která odpovídá popisu ve Filostratových Obrazech: Herkules uchopil obra zezadu (2, 21). Antické sousoší bylo přinejmenším od roku 1471 v Římě; k jeho slávě přispěla skutečnost, že bylo v letech 1503-1561 ve vatikánském Cortile di Belvedere. V roce 1561 bylo antické sousoší převezeno do Florencie, kde je od roku 1564 v Palazzo Pitti. Socha byla známa z kreseb a bronzových sošek Antica (exempláře v Londýně, Victoria and Albert Museum a ve Vídni). Od konce 14. století je doložený alternativní typ, s nímž se poprvé setkávámě na reliéfu připsaném Pierovi di Giovanni Tedesco na ostění Porta della Mandorla florentské katedrály. Tento typ proslavil Antonio del Pollaiuolo soškou z let 1475–80, která je dnes v florentském Bargellu. Zobrazení Herkula zápasícího s Antaiem bylo od středověku chápáno symbolicky, jako boj spirituality s tělesností představovanou Antaiem (srov. Simons 2008).
Herkules bojuje se lvem. and Antický řecký výtvarný typ souboje Herkula s nemejským lvem byl vytvořen na Peloponésu v sedmém století před Kristem jako doslovná ilustrace mýtického příběhu - monstrum nebylo možné zabít žádnou zbraní a Herkules je proto musel uškrtit. V klasickém řeckém umění byl tento prototyp doveden k absolutní dokonalosti a Herkules v něm ztělesněnil nepřemožitelnou sílu a vůli - stojí klidně, s nohama pevně rozkročenýma, a jeho nadlidská námaha je pouze naznačena lehkým skloněním hlavy. Hrdina znehybnil šelmu a aby bylo jasné, že je lví tlama skutečně pevně sevřena, je její část vidět pod jeho paží. Boj však stále není u konce a lev právě zaryl svou přední tlapu do hrdinova stehna. V antickém umění byl Herkules nejčastěji zobrazovaným hrdinou a zachovala se celá řada výjevů zobrazujících jeho boj se lvem. Často napodobovanou památkou byl antický reliéf, který je doložen ve sbírce kardinála della Valle v Římě od počátku 16. století. Do sbírky Medici se reliéf dostal v roce 1584, dnes je v římské vile Medici.
Herkules v ženských šatech s vřetenem a přadenem vedle Omfalé s kyjem a lví kůží. and Když Herkules zabil Ifita, byl za trest Merkurem prodán na tři roky do otroctví lydské královně Omfalé, které sloužil v ženských šatech a vykonával ženské práce. V antickém výtvarném umění je ikonografický typ Herkula a Omfalé doložen od helénistické epochy, v římském umění se s ním setkáme poměrně často (srov. LIMC 7, 1994, s.v. Omphale, o politickém výkladu srov. Zanker 1987). V poantické Evropě se s příběhem o Herkulovi a Omfalé (někdy též zaměněna s Iolé nebo Déianeirou) setkáváme v literatuře od 14. století, od počátku 16. století ve výtvarném umění, o sto let později i v divadelních hrách a operách (srov. Reid 1993, 540-544, o Omfalé na karolinské pečeti srov. Kornbluth 2003). První zobrazení, které prokazatelně odkazuje na antické prameny je Pinturicchiova freska v Metropolitním muzeu v New Yorku z roku 1508 (inv. č. 114.17), na níž si protagonisté vyměnili atributy, kyj a předeno. Antické drobné sousoší (v. 40 cm) zobrazující Herkula a Omfalé bylo v římské sbírce Farnese doloženo od roku 1568, nejprve bylo v Palazzo Farnese, od roku 1767 ve Villa Farnesina, v roce 1796 bylo dílo převezeno do Neapole, kde je dnes vystaveno v Museo Nazionale (srov. Gasparri 2009, č. 70). Antické sousoší nebylo všeobecně známé a na rytinách objevuje až roku 1833. To byl patrně důvod, proč se téma Herkula a Omfalé objevuje v sochařství až po polovině 17. století. Před rokem 1666 vytvořil Francesco Baratta vůbec první poantické sousoší tohoto páru pro Grosser Garten paláce ve Zwingru (mramor, zničeno, srov. Pigler 1974, 121; Bénézit 1976, 1: 425). Pro svoji pikantnost bylo téma velmi oblíbené, nejčastěji jako příklad toho, že i ten nejmocnější muž může být ovládán slabou ženou. O alegorickém výkladu mýtu v poantické Evropě srov. Rosenthal 2005. V českých zemích se téma objevuje poprvé v rudolfinském malířství 90tých let 16. století, v díle Bartholomea Sprangera (Geneve, Herkules a Omfalé; Praha, NG, Herkules a Omfalé; Praha, NG, Herkules a Omfalé). Socha vznikla v Braunově dílně kolem roku 1736 (Sloup, zámek, Herkules a Omfalé).
Malý nahý Herkules zápasí se dvěma hady. and Herkules rdousící v každé ruce jednoho hada se objevuje poprvé v 5. století př. Kr., v Pindarových Nemejských Ódách (Pind. N. 1, 35-45). Podrobně je první Herkulův čin popsán v Theoritových Idylách (24) a je o něm zmínka i v Bájích připisovaných Hyginovi (30). Sadeler výjev umístil ven, na pastvu, navíc se odehrává ve dne, jinak držel se však Theokritova podání v tom, že zobrazil Herkula, jak drží hady těsně pod krkem. I v zobrazení Herkula Sadeler poměrně věrně reprodukoval antický řecký ikonografický typ, který byl vytvořen v 5. století př. Kr.: hrdina sedí na zemi, v obou rukou drží hada, jednu ruku má vztyčenou, druhou u země. V 16. století bylo v Římě několik antických soch tohoto typu, z nichž se dochovaly sochy v Uffizi a Turíně.
Nárožní čtyřpodlažní budova, postavená v neorenesančním historizujícím stylu, původně budova hlavní celnice (Fövámház), dnes Vysoká škola ekonomická (Budapest University of Economic / Budapesti Corvinus Egyetem). Bohatá sochařská výzdoba (22 soch, reliéfy). Na fasádě průčelí směřujícím k řece: deset stojících mužských a ženských postav v antické drapérii s různými atributy. První zleva žena v drapérii s pokrytou hlavou, v pravé ruce drží fasces, levá přidržuje závoj (alegorie Athén); stojící vousatý muž s kyjem a lví kůží přetaženou přes hlavu (Herkules); žena v drapérii, na hlavě čelenka se slunečním terčem (?); žena, u pravé nohy lokomotiva (Železniční doprava); vousatý nahý muž s kormidlem a lanem (Lodní doprava); vousatý muž v drapérii, stojí vedle kovadliny, v pravé ruce drží kladivo (Vulkán/Kovářství); žena v drapérii, v pravé ruce drží ozubené kolo (Průmysl); žena v drapérii drží štůček látky (Průmysl textilní); mladík v chlamydě, na hlavě okřídlený klobouk, v levici měšec (Merkur/Obchod); žena v drapérii s pokrytou hlavou drží v rukách roh hojnosti (Hojnost). V průčelí do náměstí šest volně stojících ženských postav v drapérii: žena se sovou u nohou (Věda); žena s tabulkou (Historie); žena s vavřínovým věncem a knihou, kterou věnčí (Vzdělání); žena s neidentifikovatelným předmětem (?); žena s ovázanýma očima a mečem (Spravedlnost); žena bez atributů (Ctnost). V průčelí do Csarnok tér šest postav: žena s lyrou (Hudba); žena bez atributů; tři ženy s veslem (alegorie řek patrně Dráva, Száva, Tisza?); žena v uherském kroji. V přízemí na průčelí do Vámház tér reliéfy: vousatý muž a dva putti se sobem (Asie), žena s lukem a dvěma putti (Amerika), žena s vějířem, dvěma putti a velbloudem (Afrika), žena se dvěma putti (Evropa)., Medvey 1939, s. 81; Török 1997, s. 112., and Původní účel budovy, hlavní celnice, se odrazil v alegorické sochařské výzdobě, která zahrnuje důležité zdroje prosperity a obecného blaha.
Před hlavním vchodem do zámku, pod sloupovým portikem, dvě pískovcové sochy: dvě postavy nahého muže s plnovousem, na hlavě lví kůže, opírá se o kyj (Herkules). and Sochy jsou zde druhotně umístěny, původně stály na zámku Karviná-Ráj. Zámek byl roku 1980 zbořen.
Olej na dřevě (28 x 22,5 cm): Herkules v ženských šatech (čepec, náušnice), za ním Omfalé (lví kůže), podává Herkulovi vřeteno., Fučíková 1997#, no. I/86, and O tématu srov. Exemplum: Herkules a Omfalé.
Herkules (Herakles) ist der Kraft- und Tatmensch, der sich unsterblichen Ruhm erwarb u. a. durch die zwölf ihm auferlegten Arbeiten. In der Barockzeit war seine Darstellung sehr beliebt, schmeichelte es doch den absolutistischen Herschern, mit ihm verglichen zu werden. August der Starke hatte da eine besonders innige Beziehung und so stehen Herkulesstatuen in Dresden und Umgebung an mehreren Orten.Eine der berühmtesten Skulpturen der Antike ist der "Herkules Farnese", so benannt nach dem Palazzo Farnese in Rom, wo im 16. Jh. zwei antike Kopien aufgestellt waren. Das griechische Original soll von Lysippos stammen, es ist nicht erhalten. Diese Art der Darstellung des Herkules ist weitverbreitet, eine besonders monumentale Variante krönt den Karlsberg in Kassel.Die etwas kleinere aber trotzdem eindrucksvolle Variante kann man hier in Großsedlitz bewundern: Herkules ruht sich nach getaner Arbeit auf einen Baumstamm und auf seine Keule gestützt aus, das Fell des nemäischen Löwen liegt über dem Baumstamm. Der Held scheint der Heldentaten müde, schwer stützt er sich mit dem linken Arm auf den Stamm, sinnend blickt er mit gesenktem Kopf nach unten. Einen der goldenen Äpfel der Hesperiden (das war die vorletzte Aufgabe) hält er verborgen in der rechten Hand.
Pískovcová socha: nahý Herkules tlačí kyjem k zemi hlavu Hydry, na jejímž těle spočívá jeho noha., Horyna 1997#., Kořán 1999#, 108., and Protějšková socha k soše na druhé straně brány (Hořovice, zámek, brána, Herkules a nemejský lev).Stejné schéma, Herkula se lvem a Hydrou na pilířích po stranách vchodu, najdeme také na souboru plastik z Braunovy dílny pro zámek v Duchcově. Sochy oslavují hraběte z Vrbna jako druhého Herkula.