Autorka sleduje, jaké vzpomínky si ženy deportované nacisty do Terezína uchovaly na pobyt v tamním židovském ghettu a jakými mechanismy se tyto reflexe – odlišné od vzpomínek mužů – utvářely. Středobodem jejího výzkumu jsou způsoby adaptace a vyrovnávání se situací, jež si ženy v Terezíně vyvinuly. Analyzuje genderově utvářené stránky každodenního života a proměn rolí terezínských žen i to, jak se promítly do jejich příběhů v podobě, v jaké je známe dnes. Jádro jejího výzkumu je založeno na vzorku třiceti životopisných rozhovorů pořízených v devadesátých letech minulého století s ženami přeživšími pobyt v Terezíně a doplněno dalšími dobovými prameny. Tyto ženy zažily deportaci většinou v době, kdy jim bylo mezi dvaceti a třiceti roky, patřily ke střední třídě, byly asimilované, emancipované a většinou hovořily česky. Podle zjištění autorky byly mladé české vězeňkyně v terezínském ghettu vesměs nuceny opustit individualistický životní styl moderní nezávislé ženy, který vedly před deportací, a zaujmout silně genderově určenou, pouze podpůrnou úlohu, soustředěnou na rodinu a kolektiv. Dále autorka zkoumá vztah mezi posunem v sociální úloze žen, vytvářením sociálních sítí a skupin a šancemi žen na přežití. Vychází přitom z předpokladu, že analýza postavení žen konkrétně a genderu obecně pomáhá identifikovat mocenské vztahy v rámci komunity, která vznikla z donucení. and Women’s memories of their time interned in the Theresienstadt (Terezín) ghetto are different from those of men internees. But what are the memories and what are the mechanisms behind them? At the centre of the author’s research is the adaptation and coping mechanisms of women in Theresienstadt. What was their daily life there? Which roles did they take on? The author analyses gender-specific aspects of Czech-Jewish women’s lives in the ghetto, focusing on how they influenced their narratives as we know them today. The core of the research is based on a sample of thirty biographical interviews from the 1990s, combined with various contemporaneous sources. Having experienced the deportation chiefly in their twenties, they are representative of middle-class, assimilated, emancipated, mostly Czech-speaking women. For the most part these young inmates had to abandon their ways of life as modern, independent women, and made a shift towards performing strongly gendered, supportive roles, focusing on the family and the social group. The author examines the relationship between the shift in this social role, the formation of networks and groups, and their chances of survival. The analysis of the position of women in particular and of gender in general seeks to help us to understand the power relationships within this enforced community.
Autor podrobně analyzuje způsob, jímž Roman Jakobson představil ruský formalismus v rámci svých přednášek konaných roku 1935 v Brně, a upozorňuje za výrazný podíl, který měl Jakobson na pozdějších interpretacích formalismu a Pražské školy (zejména na práci Victora Erlicha Russian Formalism, 1955). and The author analyzes in detail the way in which Roman Jakobson (1896–1982) presented RussianFormalism in his 1935 Brno lectures, and points out the important role Jakobson had inlater interpretations of Formalism and the Prague School, particularly Victor Erlich’s RussianFormalism (1955).