Vstupní otázkou textu je, existuje-li specificky romská kriminalita. Ve své studii, která je primárně odpovědí na uvedenou otázku, autor danou problematiku nahlíží programově v perspektivě sociálně-kulturní, kdy jako „Romy“ chápe nositele specifické (tj. romské) kultury a romskou kriminalitu pak následně jako specifickou součást této kultury, respektive jako výsledek kontaktu nositelů této kultury s kulturou majoritní (zde české) společnosti. V této poloze je celý text kritikou všech – v české a slovenské populaci doposud převládajících – představ o tom, že kriminální jednání mají Romové/Cikáni vrozené („v krvi“). V úzké vazbě na centrální otázku se autor snaží odhalit příčiny romské kriminality. V základním plánu pak identifikuje dva základní typy těchto příčin – jednak příčiny vyplývající z determinace specifickou (tj. romskou) kulturní tradicí, za druhé pak příčiny vyplývající z adaptace Romů (v uvedeném smyslu) na současné podmínky české společnosti. Podložím celé studie jsou autorovy výzkumy prováděné jednak v tzv. romských osadách na Slovensku a jednak v tzv. romských ghettech v České republice., The main question of the article is whether there exists a specific Roma criminality. In his study, which primarily answers the above mentioned question, the author examines the issue from the socio-cultural perspective, that is he considers “Roma” as bearers of a specific (i.e. Roma) culture and Roma criminality as a specific part of this culture, or more precisely, as a consequence of the contact of the bearers of this culture with the bearers of the culture of the majority (in this case Czech) society. In this sense, the paper represents a criticism of all the conceptions of Roma criminality based on a presumption that criminal behaviour is part of the Roma nature (“it is in their blood”). In this connection, the author makes an attempt to discover the causes of Roma criminality. At a general level, he identifies two types of these causes: 1) causes determined by a specific (i.e. Roma) cultural tradition and 2) causes resulting from the adaptation of the Roma (in a given sense) to the contemporary situation of the Czech society. The empirical data come from research conducted by the author and his fiancée in Roma settlements in Eastern Slovakia and in the so called “Roma ghettos” in the Czech Republic., Marek Jakoubek, and Literatura
V přednáškách z estetiky a poetiky Augusta Gottlieba Meißnera, jak je na pražské univerzitě zaznamenali jeho posluchači Josef Jungmann a Josef Liboslav Ziegler, se vyskytují mimořádně často výrazy Rührung, rühren, rührend a gerührt. Studie si klade za cíl postihnout, jak pražský ordinarius estetiky a klasické literatury s těmito výrazy v přednáškách pracoval, a zjistit, jak způsob jejich uplatnění souvisel s osvícenskou estetikou 18. století, zvláště německou. Vrcholná nobilitace tohoto pojmového komplexu v pražské univerzitní estetice přelomu osmnáctého a devatenáctého století se pravděpodobně neopírala o žádné konkrétní dílo, nýbrž souvisela s obecnými dobovými estetickými tendencemi, zvláště vlivným afektivním proudem německé estetiky účinku (Wirkungsästhetik) druhé poloviny 18. století. Tento proud, tvořící alternativu k projektu kontemplativně pojaté transcendentální estetiky Immanuela Kanta, učinil z emocí a vášní základ vkusu a umění, vštípil estetickým úvahám psychologicko-antropologický ráz, aniž ztratil ze zřetele přesvědčení o důležitosti, ba prvořadosti mravního přínosu umění. Meißnerovy přednášky představují dosud neznámý, stěží opominutelný článek tohoto proudu německé estetiky rozvinutý na univerzitě v rakouské monarchii, tedy za hranicemi tradičních středoněmeckých a severoněmeckých středisek estetického myšlení. Soustředěný zájem o Rührung Meißnerovy přednášky do tohoto proudu na jedné straně včleňuje, jeho absolutizace ústící v cílené oslabení mravního aspektu je na druhé straně posunuje na samý jeho okraj. Dvojaká role Rührung, nejpříznačnější a nejosobitější rys přednášek, nasvědčuje tomu, že Meißner byl obeznámen nejen s německými, ale i s výrazně vyhrocenějšími francouzskými a anglickými stanovisky, vstřebanými zřejmě za lipských studií. and The terms Rührung, rühren, rührend, and gerührt occur with extraordinary frequency in the lectures on aesthetics and poetics which were given at Prague University by August Gottlieb Meißner (1753–1807), as recorded by his students Josef Jungmann and Josef Liboslav Ziegler. The article aims to explain how Meißner, the ordinarius of aesthetics and classical literature at Prague, worked with these terms in his lectures and it seeks to demonstrate how their use was connected with the Enlightenment aesthetics of the eighteenth century, particularly in the German- speaking lands. The ennoblement of this set of terms in aesthetics at Prague University in the late eighteenth and early nineteenth centuries was probably not based on any specific work. Instead, it was connected with the general aesthetic trends of the times, particularly the influential German ‘aesthetics of effect’ (Wirkungsästhetik) of the second half of the eighteenth century. This current, which constituted an alternative to the contemplatively conceived transcendental aesthetics of Immanuel Kant, made the emotions the basis of taste and art, adding a psychological-anthropological aspect to aesthetic thinking, without losing sight of the importance, even paramouncy, of the moral contribution of art. Meißner’s lectures constitute a hitherto unknown, hard to overlook part of this current of German aesthetics, which was developed at a university in the Austrian Monarchy, that is to say, beyond the frontiers of the traditional central German and north German centres of aesthetic thought. Though the concentrated interest in Rührung places Meißner’s lectures into this current, the absolutization of the term, resulting in a deliberate weakening of the moral aspect, shifts the lectures to the margins. The double role of Rührung, the most typical, most distinctive feature of the lectures, shows that Meißner was familiar not only with contemporaneous German views but also with the strikingly more pointed French and English viewpoints, which he had absorbed probably during his years at Leipzig.