Římský divadelní ředitel, režisér a spisovatel Titus Maccius Plautus u nás - po úspěchu válečného "Pseudola" v režii Jiřího Frejky a s Peškem v úloze otroka, myslím, trochu zdomácněl. I širší publikum uvidělo, že je to dodnes člověk z masa a krve, ne museum či knížka vázaná ve vepřovici.Narodil se v polovině 5. století před Kristem v umbrijských kopcích a proplétal se životem od chlapeckých let v republikánském Římě za punských válek, hned jako herec, hned jako dělník ve mlýně, aby skončil jako vážený komický básník a spisovatel. Až na "Pseudola" jsou jeho komedie volným zpracováním řeckých předloh menandrovských. Ale co v tom zpracování bylo horké scénické krve a bezprostřední živelností, ba revolučností po prvních pokusech Andronikových, Naeviových a Enniových!Komedie o chvástavém verbíři, která se sama ve svém textu hlásí k řecké komedii Aladzón, snad Monandrovo, se jmenuje v originále Míles gloriosus a bývala u nás překládána doslovně jako "Chlubný vojín"; říkáme jí tentokrát Tlučhuba: Nejsme s tímto názvem spokojeni; nevystihuje plně titulního "hrdinu", jako ho nevystihoval ten "chlubný vojín". Pyrgopolmicés je jalový křikloun, který sám sebe zpíjí myšlenkami na svoje pochybná hrdinství vojenská, ještě více však na svoje siláctví erotická. Jo to stín oficírského fanfaronství, které někdy nebývá v těžkých chvílích jalové. Tedy pro dnešního diváka a čtenáře by měl být v názvu hry obsažen moment žoldácké chvástavostí i sexuálního velikášství. Ale jak to říci?A když zpověď, tedy dál. Po zkušenostech s nedávnou Menandrovou průzračnou, anekdotickou komedií "Čí je to dítě?", kdy se z obecenstva vyskytovaly hlasy o přílišné učenosti, došli jsme k výsledku, že patrně část publika odstrašují "učená" antická jména. Pojmenovat takového Periplektomena, Fillokomasium, Akroteleutlum - je to trochu dlouhé pro náš vkus - nějak jako ve starém překladu "Tržiště života" nebo u našich buditelů, tedy v duchu "pana Studeného", "slečny Přičinlivé", se nám nelíbilo. Zní to nějak po lopatě. A proto se na programu setkáváme alespoň v závorkách se jmény, kterými se jevištní postavy dnešní komedie oslovují mezi sebou. Tři děvčata jsou - řekněme lehkomyslnějšího vztahu k životu. Mimi, Koko jim říkat nemůžeme, ale jsou tu přirozené zkratky jejich antických jmen. Tedy Filo, Leusi, Milfi. A soused Periplektomenus - je to typický, věčný starý mládenec, sobčík a zase srdce na dlani. Tak nějak z něho vznikl "papá Peri". Konečně otroci: Zrzek, Celer, Ňuma. Chceme věřit, že vám tím budou jejich figury lidsky bližší. Jsou to jen lidé.Plautův verbíř se chlubí svou plodivou silou. A opravdu zplodil za dobu více než dvou tisíc let důkladnou řádku potomků. Shakespeare, Molliére, Corneille, Goldoni, Holberg se k němu hlásí. Kolik jich bylo, těch chlubných vojínů v historii lidské komedie!Nedívejte se na naše provedení jako na početnou ilustraci k povinné školní četbě! Přijďte, posaďte se a vychutnávejte ty lidské živočichy Plautovy zároveň s herci!???????Vladimír Šrámek