Chronogram na stropě v přízemní místnosti lékárny, z doby přestavby lékárny, informující o jejím založení: S Boží pomocí provázena úsilím za přispění štěstěny bude v tomto městě na příznivém místě založena Zlatá koruna (chronogram zvýrazněn písmeny: DIUVUCCDULUCIUUIXLCIUC). and Jilík 2007#, 123-126.
Křivinková, Eva: "Umíme inscenovat Antiku?", Rovnost, Brno 19. 1. 1989Umíme inscenovat antiku?Jsou díla, která v nás vždy budí a budou budit úctu, obdiv, pocit "něčeho" posvátného a vzácného. To platí beze zbytku o dramatu antickém, kde již před staletími byla shrnuta "lidská" moudrost o věčném "zápasu člověka" se "světem vnějším" ale i se sebou samým. Poslední, z trojlístku tvůrců tragédie, Euripidés, je především dramatikem ženského osudu na pozadí dramatických událostí. Jeho tragédii TRÓJANKY adaptoval francouzský spisovatel, dramatik, publicista a filozof Jean-Paul Sartre. Oprostil dílo od dnes již téměř nesrozumitelných dobových reálií a dal vyniknout heroickému zápasu trójských žen.Inscenace v Divadle bratří Mrštíků přináší základní lidský postulát - zločinné a nesmyslné válečné vraždění sebou nese vlastní záhubu, řečeno v duchu Sartrově - zločin se nevyplácí. Na základě známé dějové osnovy o příčině, průběhu a konci trójské války přicházíme k poznání, že hrůzná apokalypsa nepřináší užitek nikomu, nese zkázu všem zúčastněným.Vlastní drama, má spíš statický charakter, podstatu problému nacházíme, ve slovním jednání hrdinů, zde vlastně hrdinek. Režisér Pravoš Nebeský vyšel v první řadě z textu a nepokoušel se nijak oživit dramatické střety. Antický chór, nastoupený Trójankami a řeckými vojáky, občas více či méně malebně rozložil po jevišti. Veškeré dramatické zvraty nechává nést trójskou královnu Hekubu (Jana Janovská), která je jakousi spojnicí mezi jednotlivými postavami. První velký dramatický moment - setkání Hekuby s dcerou Kasandrou, dobrovolně vstupující do lože vítězného Agamemnona, ač ví, nejen o jeho, ale i své záhubě, je potřen neúměrně vygradovanou exaltovaností Dany Baslerové. Nerozhodná oscilace mezi neukojenou sexuálností a významem vlastního přičinění budoucí Agamemnovovy zkázy zdůrazňuje povrchnost a vnějškovost její extáze. Výrazněji vychází střet Hekuby a Andromachy (Eva Jelínková), dává vyniknout jistému pragmatismu královny, ale i tragické oddanosti její snachy. V postavě Heleny se znatelně projevuje herecký růst Simony Pekové, která syntézou gesticko-mimického a hlasového projevu vytváří velmi dobrou kreaci poživačné; sobecké a prospěchářské ženy. Slabošský Menelaos Miloše Jahody je vedle ní jen bezkrevnou figurou. Dramaticky i herecky nevyužitá se jeví postava posla Talthybia (Alois Liškutín). Klidný a vyrovnaný projev Jiřiny Prokšové kontrastuje s exponovaným výkonem Jany Janovské, nesoucí tíhu celé inscenace. Je trpící ženou, která ztrácí jistotu, oporu, smysl života, ale přesto si zachovává lidskou důstojnost a odvahu podívat se skutečnosti do očí.Inscenace postrádá precizní dramaticko-režijní výklad, je provázena nevyrovnanými hereckými výkony a má velmi dobrou složku výtvarnou (scénu vytvořil Karel Zmrzlý) i hudební (ta je dílem Pravoše Nebeského). Vytvořit antické drama se příliš nedaří vše plyne v poměrně klidném tempu, bez důrazněji akcentovaných dramatických momentů, chybí vnitřní noblesa. Ač je poselství díla víc než aktuální, rozmělněna na jednotlivé výkřiky, se ztrácí.??EVA KŘIVINKOVÁ (b)