Pískovcová socha na soklu. "Cassandra" s dlouhými vlasy, v chitónu bez rukávu s himatiem přehozeným přes rameno stojí otočená doleva, v pravé ruce drží draperii, v levé ovocný plod., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se držel grafické předlohy Pietra Santi Bartoliho (Bellori s.d. /1657/ tab. 70, Bellori 1693, tab. 42), která byla publikována také v Sandrartově albu (Sandrart 1692, obr. 98). Reliéf nemá s Cassandrou nic společného, zobrazuje jeden z reliéfů na Nervově foru v Římě (zasvěceno 97), který podle dobového komentáře k Bartoliho rytinám oslavoval péči císaře o zásobování Říma vodou. Protější postavu z Bartoliho grafiky Mandík použil v kroměřížské kolonádě jako model pro zobrazení "Medulíny" (socha č. 39). Mandík se od grafiky odchýlil tim, že postavě přidal do ruky ovocný plod (jablko ?). V antických pramenech o Cassandře, nejmladší dceři trójského krále Priama, však není nikde v souvislosti s touto tragickou postavou žádná zmínka o ovocném plodu.
Pískovcová socha. Nahý Bacchus kozí kůží přehozenou přes rameno, věnec z vinné révy a hroznů na hlavě, stojí na pravé noze, levá lehce pokrčená. V pravé ruce drží thyrsos, v levé ruce drží hrozen vína. K hroznu vína se po kmeni šplhá panter, který se do něj zakusuje., Daniel, Perůtka, Togner 2009, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského Baccha vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 46, zrcadlově převráceno), od rytiny i originálu se odchýlil tím, že bohovi zakryl genitálie listem. Antická socha Baccha, která tu posloužila za vzor, byla v Římě již před rokem, 1609, kdy se dostala do Palazzo Borghese, kde zůstala až do roku 1786, nyní je v římské vile Borghese. Jedná se o římskou kopiii řeckého originálu ze 4. století před Kristem (hlava není původní).
Pískovcová socha na soklu. Venuše v chitónu sepjatém na jejím pravém rameni, jedno ňadro odhalené. Pravá noha lehce zdvižena a spočívá na krychli. Pravou rukou pozdvihuje plášť, levá položena na látce přehozené přes nádobu, její tvar odpovídá antickému řeckému typu nazývanému "lebes gamikos", protože se používal při svatebních obřadech. Nádoba stojí na kruhovém sloupku, přes nádobu je přehozena látka., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Venuši vytvořil podle Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71, zrcadlově převráceno), z jehož alba převzal i název. Jedná se o antickou římskou kopii sochy Venuše typu Louvre-Neapol, která reprodukuje dílo řeckého sochaře Kallimacha z let 420-400 před Kristem. Antická socha byla před rokem 1597 v Římě, v Palazzo della Porta, od 1609-1638 v římské vile Borghese, kde byla až do roku 1807, kdy byla převezen do Paříže (srov. http://mora.sns.it/_portale/appr_fonti_fonti_relazione.asp?Lang=ITA&groupId=1&id_txt=3226, accessed 10.7.2010).
Pískovcová socha na soklu. Muž v krátké tunice s rukávy a himatiu, na hlavě vavřínový věnec, stojí na levé noze, pravá v kontrapostu uvolněná. V levé ruce drží skřínku, v pravé, svěšené podél těla, konvičku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se nedržel rytiny podle sochy, ale podle mramorového reliéfu z Augustova monumentálního oltáře, Ara Pacis (9 př. Kr.). Sochař jednu z postav reliéfu převedl do volně stojící sochy, jako předloha mu posloužila Perrierova grafika (Bellori 1645, 3, zrcadlově převráceno). Mandík postavu nazval "flamen", což byl v antickém Římu kněz, který sloužil jen určitému bohu. Charakteristickou součástí oděvu flaminů byla zvláštní pokrývka hlavy (pileus) se špičkou (apex). Flaminové jsou v Belloriho albu vyobrazeni a v připojeném textu jsou jednoznačně definováni (Bellori 1645, 4: flamines uero pileati/ flamenové s jejich pokrývkami hlavy). Kroměřížská socha byla vytvořena podle předchozí tabulky z Belloriho alba zabrazující jiný reliéf na Ara Pacis (jižní strana, na grafice je zkombinován s reliéfní deskou, k níž nepatří). Mandík tedy převzal název postavy z tabulky číslo 4, zatímco postavu okopíroval z tabulky číslo 3, model jeho sochy nepředstavuje flamena, ale veřejného otroka (servus publicus) se skříňkou s kadidlem (acerra), který na reliéfu na Ara Pacis (na jižní straně) jde v čele kněží nazývaných "epulones" nebo "epulonum", jak je správně identifikuje připojený nápis. Reliéfy z Ara pacis byly po svém objevu v roce 1568 publikovány v různých vydáních antických starožitností. Mandíkovým pramenem však bylo s největší pravděpodobností právě Belloriho album, v němž si omylem spojil text se zobrazením na vedlejší tabulce, takže epulona zaměnil za flamena. Sochařův omyl je charakteristický pro styl jeho práce: nejenže pracoval pouze s grafickými předlohami, ale ani ty nestudoval příliš pozorně. Z legendy pod obrázkem číslo 3 podle reliéfu z Ara Pacis vyplývá, že postavy byly v tehdejší době interpretovány jako součást triumfu a "Flamena" lze proto chápat jako třetího z triumfujících Římanů, mezi něž byly vždy vloženy tři mýtické postavy.
Pískovcová socha na soklu. Melpomené (peplos, vlasy svázány vzadu v uzel) stojí na levé noze, pravá v kontrapostu odlehčená. Hlava mírně natočená k levé paži, v levé ruce Múza tragédie drží žezlo, pravá paže volně napřažená kupředu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Již u Filostrata mladšího je Melpomené spojena s tragickým básníkem (Philostrat. 2, 93 = 414, 20-24), což byl důvod, proč má Múza žezlo, atribut tragédie. Mandík kroměřížskou Melpomené vytvořil podle antické sochy, kterou zjevně znal z Perrierovy rytiny podle Múzy ve vile Ludovisi (Perrier 1638, 61, zrcadlově převráceno). Socha z vily Ludovisi je dnes v římském Palazzo Altemps, jedná se o římskou kopii antického řeckého sochařského typu, který je znám jako Peplofora (Dívka v peplu). Tento sochařský typ byl vytvořen ve druhé čtvrtině 5. století na Peloponésu a v antickém Římu byl velmi oblíbený jako kultovní socha. Originál sochy je bez rukou, v levé ruce původně držela flétnu, hlavu římský kopista pojal v jiném stylu než tělo. Po převezení sochy do muzea byla hlava odstraněna a nahrazena sádrovým odlitkem podle sochy v Lateránském muzeu, která patří ke stejnému sochařskému typu. Tyto změny ještě více oddálily Mandíkovu sochu od antického originálu, který mu patrně zprostředkoval Perrier.
Pískovcová socha na soklu. Nahý mladík stojí na levé noze, pravá pokrčená, opírá se loktem o sloup. Přes rameno má přehozenou panteří kůži. Genitálie kryje list., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík odpočívajícího Fauna vytvořil podle antické sochy, kterou mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 45, zrcadlově převráceno). Rytina zobrazuje sochu v paláci Giustiniani v Římě, kde byla přinejmenším od roku 1638 až do roku 1825, kdy přešla do majetku rodiny Torlonia. Řecký originál tohoto sochařského typu je připisován Praxitelovi, protože jej známe z více nž stovky římských kopií, nejznámnější je na Kapitolu v Římě (Bober, Rubinstein 1987, č. 72).
Pískovcová socha na soklu: ženská postava stojí na pravé noze, levá lekce pokrčená v kontrapostu. Žena je oblečená v tunice, přes níž má pallium, pravá ruka drží shrnutou drapérii, levá paže je ohnutá k rameni. Hlava je mírně skloněna k levé paži., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 46, zrcadlově převráceno), odkud také převzal nápis Agrippina. Socha se někdy v letech 1532-1584 dostala do římské sbírky della Valle, od roku 1584 až do roku 1787 byla ve vile Medici v Římě. Hlava, která k tělu nepatří, není portrétem Agrippiny, ale Matidie starší, neteře císaře Traiana.
Pískovcová socha na soklu: muž stojí na pravé noze, levá v kontrapostu lehce pokrčená. Je oblečený v tunice s rukávy, přes hlavu má přehozený plášť, v pravé ruce drží misku na úlitbu, v levé svitek., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se nedržel rytiny podle sochy, ale podle mramorového reliéfu z triumfálního oblouku Císaře Konstantina na Foru Romanu v Římě. Reliéf byl na triumfální oblouk přenesen ze starší stavby císaře Hadriána, který je na reliéfu zobrazen při oběti Dianě. Postavu císaře Hadriána převedl Mandík do volně stojící sochy. Reliéf byl velmi dobře znám z kreseb a také grafik, které byly publikovány několikrát v průběhu 17. století. Jako předloha Mandíkovi mohla posloužit například Perrierova grafika (Bellori 1645, tab. 41, zrcadlově převráceno).
Pískovcová socha na soklu: žena stojící na levé noze, pravá v kontrapostu uvolněná. Na nahém těle má himation omotaný okolo dolní poloviny těla a její pravé paže, která je pozdvižená, levá paže podél těla., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se při zobrazení "Medullíny" držel grafické předlohy Pietra Santi Bartoliho (Bellori s.d. /1657/ tab. 70; Bellori 1693, tab. 42), která byla publikována také v Sandrartově albu (Sandrart 1692, obr. 98). Reliéf zobrazený v albu nemá s předčasně zesnulou snoubenkou Claudia nic společného, zobrazuje jeden z reliéfů na Nervově foru v Římě (zasvěceno 97), který oslavuje péči císaře o zásobování Říma vodou. Protější postavu z Bartoliho grafiky Mandík použil v kroměřížské kolonádě jako model pro zobrazení "Cassandry" (socha č. 31).
Pískovcová socha na soklu. Nahý Apollón stojí na levé noze, pravá mírně pokrčená, levá ruka se opírá o kmen stromu, po němž leze had. Pravice s přehozeným pláštěm pozdvižena (původně držela luk). Genitálie zakryty listem., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle Apollóna Belvederského, kterého mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 31, zrcadlově převráceno), odkud mohl také převzít název. Apollón Belvederský je římská mramorová kopie ze 2. století zhotovená podle řeckého bronzového originálu, kterou mohl vytvořit Leochares v letech 330-320 př. Kr. Socha byla nalezena v pozdním 15. století a od roku 1511 je ve Vatikánu, v Cortile del Belvedere (odtud název), byla považována za zobrazení Apollóna zabíjejícího delfského draka Pythóna (tak je vykládána v legendě k Perrierově rytině). Již od 16. století byla socha Apollóna Belvederského jednou z nejznámějších antických soch v Římě.