Budova banky v průčelí, portikus z dórských sloupů, nad portikem římsa s čtveřicí sedících soch. Sochy, dvě mužské a dvě ženské alegorie: žena s dítětem - Rodinné štěstí, Merkur, drží kaduceus -Obchod, žena s rohem hojnosti - Hojnost a muž s kladivem a ozubeným kolem - Průmysl., Vybíral, J., Zrození velkoměsta. Architektura v obraze Moravské Ostravy 1890 - 1938, ERA, Šlapanice 2003., and Neoklasicistní budova banky vznikla přestavbou rodinné obytné vily Dr. Karla Krause (1910-1911).
Průčelí se schodištěm a vysokými pilíři zdobí 6 alegorických soch Hudba, Sochařství, Sport (Vlastimil Večeřa), Práce s dětmi, Zlepšovatelství a Chemie (Vlastimil Večeřa a Jiří Myszak). V divadelním sále je bronzové sousoší Mládí a Dívčí tajemství (Stanislav Hanzlík).
Budova italské pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurita s bohatou sochařskou výzdobou na nároží budovy, alegorie: Obchod - Peněžnictví - Pojišťovnictví, Hospodářství s pěti postavami (Hornictví, Zemědělství, Spoje nebo univerzální Čas, Doprava a Stavebnictví, Hojnost). Všechny postavy směřují k nároží, kde je umístěna postava Času v podobě ponocného s troubou., Šťastná 2009#, 40-41., and Sochařskou inspirací průvodu je antický panathenajský průvod.
Budova bývalé Živnostenské banky, antikizující portiko se štítem a sochařskou výzdobou. Za štítem římsa, u sloupků, které ji podpírají dvojice alegorických figur - Píle a Zemědělství, Strojírenství a Stavitelství. Na římse ležící figury: Merkur jako alegorie obchodu a Cérés jako alegorie Hojnosti. and Šťastná 2009#, 39-40.
Bronzová socha: nahý Merkur (okřídlená čapka a boty) drží v náručí nahou Psyché, která drží v pravé vztyčené ruce flakón (pyxis Proserpinae), pro který ji poslala do podsvětí Venuše. and Sousoší odkazuje na Apuleiova Zlatého osla, v němž Jupiter přikázal Merkurovi, aby unesl Psýché na nebesa (Apul. met. 6, 23: ilico per Mercurium arripi Psychen et in caelum perduci iubet). Současně je sousoší alegorií cesty k nesmrtelnosti. Obdobné téma Vries pojednal již v roce 1590-1592 (Drottningholm, Vries, Apotheosa Psyche).
Akvarel na pergamenu (22 x 33 cm). Nalevo je nahá Diana (půlměsíc na hlavě, šperky) stojící v potoce, je skloněná k vodní hladině a levicí stříká vodu na Aktaióna, pravicí si kryje klín smotaným oděvem. Na břehu je Dianin luk a toulec se šípy, vedle stojí svlékající se Nymfa. Na protějším břehu potoka stojí nahá Nymfa česající si vlasy hřebenem. Za ní dvě objímající se nahé Nymfy pod improvizovaným stanem z vybledlé červené látky, jedna stojí, druhá sedí na bílé látce. Nalevo před stanem dvě nahé Nymfy sedí na bílé látce, pravá objímá svojí družku okolo ramen a ukazuje jí její tvář v zrcadle, které drží v pozdvižené levici. Zleva přichází Aktaión (antikizující oděv, modrý plášť a modré páskové boty), v levici drží oštěp, v pravé vodítko tří psů běžících za ním. Na hlavě se mu již objevily parůžky. Výjev situovaný do lesa s průhledem na hory je zasazen do širokého rámu od Georga Hoefnagela s rostlinnými motivy a drobnými živočichy, v němž jsou nápisové kartuše., Kaufmann 1988#, 10.1., and Pojetí scény s Aktaiónem je převzato z ilustrace Virgila Solise k Ovidiovým Proměnám (Spreng 1563, 40). Mýtus o Aktaiónovi (Ovidius, Proměny 3, 177-194), však nebyl v tomto případě cílem, ale prostředkem pro alegorické zobrazení. Ukazují na to postavy krášlících se a objímajících se Nymf, které symbolický charakter výjevu podtrhují tím, že zcela ignorují přítomnost Aktaióna, na jehož příchod reaguje pouze Diana. Nymfy neodkazují na mýtus o lovci Aktaiónovi, na něhož dopadl boží hněv, ačkoliv nic nespáchal. Hoefnagelovi šlo o erotickou intrepretaci konfliktu mezi lovcem a panenskou bohyní, což naznačuje dvojice Nymf, která je nejblíž Aktaiónovi: mají nohy propletené tak, že není pochyb o tom, že zobrazení je metaforou soulože mezi mužem a ženou. Na Hoefnagelově akvarelu je muž konfrontován s anti-ženou, od níž se jeho mužskost odrazila jako obraz v zrcadle. Skutečnost, že Diana je zrcadlovým obrazem Aktaióna zdůrazňuje dvojice Nymf, které stojí mezi nimi na opačných stranách potoka, jejich postoj je totiž téměř dokonalou stranově převrácenou inverzí. Zrcadlení a zrcadlo jsou klíčem k tomuto alegorickému výjevu - Nymfa, která se dívá do zrcadle, totiž nepřehlédnutelným způsobem opakuje gesto bohyně, kterým je útok obrácen proti útočníkovi, Dianino stříknutí učinilo z lovce lovnou zvěř. Explicitně na tento výklad ukazují připojené verše, které citují druhou polovinu erotické básně Theodora de Beze: "Lovec stejně jako milenec nemají rádi vítr a déšť, a oba bláhově krmí svoje zuřivé psy. Ale v jednom se přeci jen liší, když totiž svou kořist pokoří, jenom lovec je po zásluze odměněn za svoje strádání. Nešťastný milenec ztrácí svou lovnou zvěř přesně v tom okamžiku, když jeho kořist, jako oběť, leží na zádech (Beze 1548, 97, 7-14)." Beze se v básni "Comparatio amantis cum venatore/ Srovnání milence a lovce" mohl inspirovat Bourbonovou básní "Venator et amator/ Lovec a milenec" (Bourbon 1533, fol. 25v), ale antickým pramenem obou básní jsou Horatiovy verše ze druhé knihy Satir (Hor. s. 2, 105-108). I metaforický obraz loveckého psa jako mužského pohlavního údu, který najdeme v citátu z Bezovy básně a snad i na Hoefnagelově akvarelu, má antický původ (Aristoph. Lys. 158, aj.).
Nárožní čtyřpodlažní novorenesanční budova. Rohová fasáda a fasáda do Párisi utca je zdobená figurami (J. Gastell, Bécs). Nad portálem hlavního vchodu jsou dvě ženské okřídlené postavy, obě nad vchodem drží feston, jedna drží v levé ruce palmový list, druhá v pravici dubovou snítku. Nad portálem do boční Párisi utca jsou podobně zobrazeni putti nad okny v přízemí. V prvním patře tuto fasádu zdobí dvě sousoší a dvě alegorické postavy. Vlevo stojící žena, která drží telegrafní sloup, vedle ní z obou stran dva chlapci se svitky - alegorie telegrafu. Druhá plastika představuje alegorii obchodu - ženská postava s atributy Merkura (okřílený klobouk, kaduceus, měšec, za ní na zemi balík), třetí plastika představuje alegorii průmyslu - postava ženy, v levé ruce drží ozubené kolo, v pravé kladivo. Poslední sousoší je alegorií Dálkového obchodu - stojící žena, před ní globus na podstavci, po pravé i levé straně chlapci s balíky. Maďarské prameny nejsou v učení autorství stavby shodné. Podle Déryho (1991, s. 8) budova vznikla v letech 1871-1873, architektem byl Henrik Koch, vnitřní mozaiky vytvořil Gyár Oberalmi (ze Salzburgu), ornamentální dekorace Oppenheimer a Turneszky; figurální sochy: Gastell J. (z Bécse). Podle Töröka (1997, s. 121) je architektem budovy Antal Skalniczky. and Déry 1991, s. 88; Török 1997, s. 121-122