Zdeněk HořínekPrudce aktualizovaný Aischylos Divadelní noviny 14, 2005m, č.20, str.4 (29.11.2005) Inscenace prvního dílu Aischylovy Oresteie v Rokoku sdílí charakteristické znaky i nedostatky předchozího Dona Juana podle Koliery. Metoda přímočaré aktualizace a přímého oslovování diváka má být zřejmě počínáním programovým.Aktualizace začíná už v tištěném programu (kde se dovídáme více o všeobecně známých reáliích války v Iráku a o prezidentových přeřeknutích než o Aischylovi), pokračuje bushovskou maskou Agamemnóna a vrcholí špatným vtipem – přehrávkou americké hymny v závěru představení.Vycházelo-li přímé oslovování publika v Donu Juanovi z praxe populárních koncertů, zde je inspirováno politickými proslovy. Ústředním prvkem scény je řečnický pult, od něhož se svěřuje (pokud zrovna netančí se svým milencem) vražednice Klytaiméstra se svými pocity a odkud řeční vítězný, leč vzápětí zlikvidovaný vládce a manžel Agamemnón i jeho nástupce Aigisthos. Oběma mužům toto postavení vcelku vyhovuje. Agamemnón Václava Mareše se davu předvádí s rozšafnou dobrodušností a populistickou demagogií jako obratný manipulátor, Aigisthos Hynka Chmelaře jako kluzký oportunista a intrikán, jehož hbité prsty dokážou prostředky kapesního loutkového divadla ve zkratce názorně rekapitulovat historii átreovských zločinů. Hůře je na tom Alena Štréblová, odkázaná připoutáním k pultu na odříkávání dlouhých monologů, v nichž se ztrácí i tak důležitá motivace pomsty, jakou je obětování Ífigenie pro zdar válečné výpravy. Jejímu kultivovaně monotónnímu přednesu chybí jediné, leč podstatné – patos ve smyslu vášně a trýzně.Pro první díl oresteovské trilogie trilogie je příznačná jistá statičnost, pramenící v nadměrné účasti sboru. Režiséru Thomasi Zielinskému se podařilo tuto statičnost ještě vystupňovat. Mimo jiné právě pojetím sborových scén, neodehrávajících se (kromě závěrečného vstupu do hlediště) živě, ale projekcí, jejíž barevná stínohra působí jako zmateně režírovaný film. Chápu záměr představit dav medializovaný, avšak málo přehledné provedení utápí veškerou reflexi dění a překřikuje ji skandováním banálních politických hesel.Každé přirovnání kulhá, ale analogie trójské války a války v Iráku je chromá na obě nohy. Jediným chabým pojítkem je tu fakt útočné války, osudy jejich účastníků se zcela míjejí. Trójští hrdinové (kromě Parida) se odjakživa těšili snadno pochopitelným sympatiím. Obávám se však, že Saddám Husajn má k Priamovi, neřku-li k Hektórovi, hodně daleko. Městská divadla pražská – Divadlo Rokoko – Aischylos: Oresteia I, Agamemnón. Překlad Petr Borkovec a Matyáš Šavrda. Režie Thomas Zielinski., scéna Jaroslav Böhnisch, kostýmy Tereza Šímová, hudba Karel Albrecht, dramaturgie Vladimír Čepek, Valeria Schulzová, Tomáš Svoboda. Premiéra 21. října 2005
Na náhrobní desce ležící ženská postava se čtyřmi erby v rozích. Na nástavci uprostřed groteskní dekorace (žena se závojem s uzly po stranách, košík s ovocem), po stranách hlavy satyrů. and Hlobil, Perůtka 1999#, č. 256, obr. s. 372.