Search

Start Over Rights autorská práva www.olympos.cz

8762. Valtice, zámek, Zefyr, Flóra a Klytie

Subject:
flowers, sunflower, torch, wings, Clytie, Flora, and Zephyrus
Description:
Freska ve štukovém rámu: figurální scéna v oblacích - ženské figury s motýlými křídly, nesou květiny, jedna z dívek (bez křídel) sedí v pravo, drží slunečnici, druhá (bez křídel) vlevo leží na oblaku a drží květiny. Proti dívce s květinami mužská postava - Zefyr, drží nádobu s květinami fouká na dívku s křídly. Kolem poletují putti, jeden z nich drží pochodeň.
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

8765. Városház utca 7, dvůr Radnice, ("Pesti Vármegyeháza Díszudvara")

Creator:
Huber, József (1777 - 1832)
Type:
plastika
Subject:
amfora, pohár, věnec, květina, glóbus, syrinx, okřídlená čapka, Hebe, Flora, Urania, Mercurius, Helios, and Semele
Description:
Podle maďarské literatury (Hájos, G., A Roosevelt tér, Budapest 2003, s. 44, Szőké -Kissné Szemerédy 2001) jsou ve dvoře radnice sochy ("Vármegyeháza udvárán áll"). Socha dívky, Hébé oblečené do peplu, se džbánkem v pravici svěšené podél stehna, hlava nakloněná doleva, pohled upřený na pohár (misku) v levé pozdvižené ruce. Původně byla údajně umístěná jako součást fontány ve dvoře budovy "Lloyd-palota" (1827-1830, József Hild, zbořen 1948). Socha dívky s věncem a květinami (Flóra), socha múzy s globem v klíně (Uranie), socha mladíka v okřídlené čapce s panovou flétnou (Merkur jako Pan)., Zádor 1993, s.. 32; http://www.hung-art.hu/frames-e.html?/english/h/huber/muvek/hebe.html (27.05.2006); Szőké -Kissné Szemerédy 2001, s. 17-18., and Hébé (Juventas) je personifikací věčného mládí. Hébé od Józsefa Hubera je téměř přesnou replikou Thornvaldsenovy sochy z roku 1816 (nakloněná hlava k levé ruce s miskou, zde však ruka drží trochu jiným způsobem větší misku). Socha byla v 19. století velmi oblíbená, dodnes existuje mnoho různých variant jejích odlitků pro zahrady a parky. Thornvaldsen zpočátku (1806) nepochopil skladbu drapérie a kombinoval neobvyklým, nelogickým, způsobem klasický peplos, sahající ke kotníkům, s krátkým chitónem, což v pozdějším zpracování (1816) opravil. Model z roku 1806 byl vytvořen mezi lety 1819-1823 pouze jednou, zatímco verze z roku 1816 byla zhotovena v několika mramorových kopiích (srov. Toman 2000, s. 274).
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

8766. Városház utca 7, Pest County Hall, yard ("Pesti Vármegyeháza Díszudvara")

Creator:
Huber, József (1777 - 1832)
Type:
sculpture
Subject:
amphor, calyx, wreath, flower, globe, syrinx, winged cap, Hebe, Flora, Urania, Mercurius, Helios, and Semele
Description:
Podle maďarské literatury (Hájos, G., A Roosevelt tér, Budapest 2003, s. 44, Szőké -Kissné Szemerédy 2001) jsou ve dvoře radnice sochy ("Vármegyeháza udvárán áll"). Socha dívky, Hébé oblečené do peplu, se džbánkem v pravici svěšené podél stehna, hlava nakloněná doleva, pohled upřený na pohár (misku) v levé pozdvižené ruce. Původně byla údajně umístěná jako součást fontány ve dvoře budovy "Lloyd-palota" (1827-1830, József Hild, zbořen 1948). Socha dívky s věncem a květinami (Flóra), socha múzy s globem v klíně (Uranie), socha mladíka v okřídlené čapce s panovou flétnou (Merkur jako Pan)., Zádor 1993, s.. 32; http://www.hung-art.hu/frames-e.html?/english/h/huber/muvek/hebe.html (27.05.2006); Szőké -Kissné Szemerédy 2001, s. 17-18., and Hébé (Juventas) je personifikací věčného mládí. Hébé od Józsefa Hubera je téměř přesnou replikou Thornvaldsenovy sochy z roku 1816 (nakloněná hlava k levé ruce s miskou, zde však ruka drží trochu jiným způsobem větší misku). Socha byla v 19. století velmi oblíbená, dodnes existuje mnoho různých variant jejích odlitků pro zahrady a parky. Údajně existovala antická soška Hébé (ze slonoviny a zlata od sochaře Naucyda z 5. stol. př.Kr., dnes známá jen z vyobrazení na mincích z Argu), která Thornvaldsena inspirovala. Zpočátku (1806) nepochopil skladbu drapérie a kombinoval neobvyklým, nelogickým, způsobem klasický peplos, sahající ke kotníkům, s krátkým chitónem, což v pozdějším zpracování (1816) opravil. Model z roku 1806 byl vytvořen mezi lety 1819-1823 pouze jednou, zatímco verze z roku 1816 byla zhotovena v několika mramorových kopiích (srov. Toman 2000, s. 274).
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

8768. Városliget, Botanikuskert, pomník Tompa Mihály

Creator:
Ispánky, József (1906 - 1992)
Type:
reliéf
Subject:
kůň, vůz, lyre, antická drapérie, and allegoria
Description:
Ve třech řadách nad sebou jsou umístěny figurální reliéfy. V horní a dolní řadě jsou zobrazeny ženy, nahé nebo v antické drapérii a nahé mužské postavy v antickém plášti, ve spodní řadě s motivem loučení muže a ženy. V prostřední řadě jezdec na koni, vůz, mužské a ženské postavy v archaických staromaďarských oděvech., Budapesti köztéri 1987, č. 400., and Pomník je památníkem maďarského básníka Tompa Mihály (1817-1868). Postavy mají svým vzezřením připomínat starobylou minulost národa, která je evokována heroickou nahotou a antikizujícím oděvem.
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

8769. Városliget, pramen sv. Štěpána "Szent István forrás"

Creator:
Szentgyörgyi, István (1881 - 1938)
Type:
plastika bronzová
Subject:
lampa olejová and Psyche ?
Description:
V interiéru budovy postavené nad léčivým pramenem, postava nahé dívky, která drží v ruce antickou olejovou lampičku. and Inspirací sochaře může být Psyché, která bývá zobrazována s olejovou lampičkou, kterou si chtěla posvítit na svého manžela Amora, kterého nikdy předtím neviděla. Téma bylo velmi oblíbené v renesanci a novoklasicismu.
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

8770. Vážně o vážném (Élektra v Dlouhé)

Creator:
Pokorná, Terezie
Type:
subordinate record
Description:
Vážně o vážném (Élektra v Dlouhé)Inscenace Sofokleovy Élektry v Divadle v Dlouhé (prem. 22. března) není trendy. Z hlediska designu, které má dnes tak často první i poslední slovo, působí v lecčems dokonce poněkud out. Nebýt trendy tu ale neznamená nemít styl. A tato inscenace dokonce není trendy zdaleka jen na svém povrchu, ale i v hlubších vrstvách. To ji může v očích mnohých diskvalifikovat bezpochyby ještě víc.Právě kvůli oněm hlubším vrstvám je to ovšem v kontextu dnešního českého divadla inscenace mimořádná: náročnou dramaturgickou volbou, jejíž výsledek nevzbuzuje pochybnosti, myšlenkovou prací se zvoleným textem a pak odpovídající jevištní interpretací, v níž jsou klíčové herecké výkony, a za tím vším zejména skutečnou důvěrou inscenátorů v drama, jež si vybrali, a která by proto měla být vlastně samozřejmá, ale na našich scénách je tomu čím dál častěji právě naopak. Tandem dramaturga Štěpána Otčenáška a režisérky Hany Burešové představuje v tomto směru jednu z nečetných výjimek nejen v případě Élektry, ale svým dlouhodobým působením. Sofokleova tragédie je o velmi vážných věcech a v jejich pojetí se také velmi vážně hraje. I to je dnes už krajně nezvyklé: žádné devalvující zlehčování, banalizace ani prvoplánové aktualizace, žádné zábavně oddychové či křiklavě drastické prvky, žádné úhybné manévry z bezradnosti nebo pohodlnosti, žádné relativizování ve smyslu neschopnosti či neochoty zaujmout vůči zvolené látce zřetelný postoj a názor. Nesamozřejmá a očistná je i významová hutnost a zároveň až průzračná přímočarost celkového jevištního tvaru – kvality hodné jednoho z nejpodstatnějších antických dramat, které tu hodinu a čtvrt bez přerušení v přesném rytmu a stálém napětí přesvědčivě směřuje ke svému vrcholu.Přesvědčivě – to je důležité, ostatně leckdo může mít stejně jako já vzpomínky na sice vážné, avšak k nepřečkání duté a mrtvolné inscenace právě antických tragédií. Inscenovat nějakou z nich představuje obzvlášť náročnou výzvu, kromě jiného kvůli etickým, společenským, neřkuli náboženským normám a východiskům, které jsou pro ně tak klíčové a přitom v mnohém tak vzdálené naší době. Je až s podivem, s jakou lehkostí Burešová s Otčenáškem tyto překážky překonali, stejně jako dokázali i všechny ty věštby, kletby, obětiny, Diovy blesky a Héliovy záře, jimiž je text Élektry prostoupen, učinit nejen srozumitelnými, ale také zcela věrohodnými. Mohli pak zpřítomnit současnému divákovi především to, co je v tomto dramatu patrně věčné a co v každém případě, jak se tu dokazuje, může být právě tady a teď mimořádně vzrušující a živé a pro toho, kdo příběh nezná, i velmi napínavé.V Dlouhé pro Élektru vytvořili specifický hrací prostor – s elevací, která asociuje antická hlediště, avšak zároveň komorního rozměru. Touto komorností, ba intimitou se sice inscenátoři vzdávají aspirací na alespoň nějakou prostorovou monumentalitu, s řeckým starověkým divadlem rovněž spojenou, zato tak získávají příležitost využít důvěrné atmosféry pro bezprostřední sdílení jedinečného zážitku herci a diváky: i ono bylo pro inscenování antického dramatu zřejmě obzvlášť určující a také při obou představeních, která jsem v Dlouhé viděla, je bylo možné vnímat v kontextu našeho současného divadla jako výjimečně intenzivní.Obrazy antického Řecka a představy o něm bývají tradičně bílé, prodchnuté žárem, velkoryse otevřené slunci, širokému světu i jeho budoucnosti. V této Élektře se ocitáme ve zcela jiné atmosféře: až postapokalyptické, evokující konec světa či přinejmenším vážnou krizi té civilizace, jež má kořeny právě v antice (Sofoklés ostatně, jak připomíná Alena Sarkissian v programu, hru psal patrně v době, kdy athénskou obcí otřásaly peloponéské války). Scéna (Martin Černý, světelný design Filip Wiesner) je po celou dobu temná, nevlídná, neprodyšná, chladná a bezútěšná. Na pozadí černých, obnažených útrob jeviště dominují studené a neosobní industriální prvky – železné žebříky, plechové bannery a především prorezlá, až na výjimky výmluvně uzavřená velká kovová vrata, která by mohla být vstupem do továrny nebo kárného tábora, ale jsou „branou“ do vladařského paláce, „temného sídla Atréovců“, a Élektra na ně v jednu chvíli bílou křídou napíše VRAZI, aby to její vystrašená sestra zase rychle smazala. Před a za těmito vraty se odehrává celá tragédie.V popředí je agora, „náměstí s oltáři bohů“ – na ty zde snad upomíná množství dohořívajících laciných hřbitovních svíček a nevábných svazků uschlých rostlin, které tu byly položeny kdovíkdy kdovíkým. Po stránách a v pozadí jeviště je v pološeru řada často neobvyklých hudebních nástrojů (vedle tympánů, basových kytar, elektrických houslí a kláves také zvony, gong nebo činel se smyčcem), na něž jsou po celou dobu představení živě vyluzovány kvílivé a hrozivé, skličující zvuky (hudba Aleš Březina, zvukový design Pavel Ridoško). Spolu s různě modifikovanými lidskými hlasy či občasnými načasovanými zvuky používaného mobiliáře a rekvizit tvoří podstatnou spodní rovinu inscenace, jež nabývá místy rázu až důmyslně zkomponovaného a přesně provedeného melodramatu. Svou roli má i tlampač, z něhož se odkudsi z temnoty v určitých chvílích ozývají nesrozumitelné, ale zjevně direktivní a zlověstné pokyny, sugerující tísnivé ovzduší jakéhosi totalitního, snad vojenského režimu. V podstatě velmi málo inscenačních prostředků tu stačí k tomu, aby bylo kromě jiného velmi rychle, ale nikoli plakátově zřejmé, že tato země je nešťastná a zničená, nepanuje v ní dobrý vladař, ale hrubá síla a strach, a nikdo se v ní nemůže cítit bezpečně a svobodně. Zároveň tak inscenace nabývá povahy až jakéhosi temného rituálu, což souzní s mnohými slovy Sofokleova textu, kde v českém překladu „zas ve větru zní / chropot vražděných / a ve skulinách / sténají žalozpěvy“, „mrtví se vracejí a svoji krev / smývají krví svých vrahů“ a „Bůh Arés letí sem na křídlech pomsty, / horký pach krve vane z jeho chřípí, / a za ním vklouzly do vrat paláce / ty hyeny Erínye – větří novou krev“...Lze si představit, že tohle všechno dohromady by mohlo připomínat i hodně pokleslý horor a nechtěně působit hodně směšně. V této inscenaci to ale po celou dobu působí v podstatě věcně, uvedené prostředky vytvářejí věrohodný účinek jakési danosti, a to zřejmě z toho důvodu, že zůstávají v pozadí, pouze funkční, nejsou stavěné na odiv, zato jsou zdrženlivě, ale přesně dávkované, podobně jako se tu pracuje například s důležitým motivem krve – mám velkou pochybnost o tom, kolik jiných dnešních inscenátorů by obléklo Oresteovi sněhobílou košili a pak ji až do konce vydrželo nepotřísnit ani kapkou rudé.Dramaturga a režisérku totiž zajímá něco úplně jiného než vnější efekty a krátkodeché nápady: Sofokleova tragédie, její slova a jejich smysl, a pak především práce s herci. Mnoho pro zdar věci udělali tím, že drama, jehož předcházející překlad Ferdinanda Stiebitze vyšel poprvé na začátku čtyřicátých let minulého století, přeložila Hana Burešová s pomocí filologického překladu Aleny Sarkissian nově a Štěpán Otčenášek vytvořil jeho inscenační úpravu. Už nový převod je možné považovat za událost a bezpochyby by stál za samostatnou reflexi, pro kterou ale bohužel kompetentní osoby v této zemi lze počítat již jen v řádech jednotek, přičemž jedna z nich je coby autorka filologického překladu pod prací spolupodepsána.Inscenace by ale i při všech doposud zmíněných kvalitách nemohla být tak zdařilá, kdyby Élektru nehrála představitelka vládnoucí kvalitami Evy Hacurové. Vynoří se před námi z nevábné pokrývky, v níž sedí zabalená v pustém prostoru před domovskými vraty (deka tu může připomenout plášť, jinak jsou kostýmy Hany Fischerové poskládány především z nenápadných kousků civilní módy posledních desetiletí, laděné do neutrálních barev, s výjimkou poklesle okázalejšího vladařského páru). Hacurové Élektra je mladá žena statné postavy, z jejíhož vzhledu i pohybů je ihned jasné, že má úplně jiné starosti než dobře vypadat a působit, zároveň ale disponuje nevšedním, byť nenápadným půvabem i velkou ženskostí a především od prvního pohledu mimořádnou vnitřní silou, i když je dle svých vlastních slov „jenom vyschlé řečiště slz“, přežívající „den za dnem v nekonečném kruhu zla“ a její život „je jeden velký děs, / utrpení, strádání, kvílení, bolest a tma“. Představa nešťastné lásky či jiných obvyklých trápení přiměřených mnoha dramatickým postavám dívek jejího věku se ve světle Élektřina břemena okamžitě jeví jako banální a směšná. Její otec, král Mykén, byl před lety úkladně a surovně zavražděn Élektřinou matkou Klytaiméstrou a jejím milencem Aigisthem, a ti od té doby v zemi přesto vládnou jakoby nic, a navíc se chovají jako tyrani – Élektru ničí nejen nespravedlnost, porušení řádu, který vzdor očividnosti nemravného činu dosud nebyl napraven, ale i to, že „není tu nikdo, kdo by pojmenoval věci pravými jmény“, a proto nezbývá než jí samotné, „dokud dýchá“, „mluvit, křičet, hořekovat“. Je přesvědčena, že je to její povinnost a že nemá jinou volbu – a jinou naději než čekat na návrat bratra Oresta, který může nejen vykonat trest, a tak navrátit světu rovnováhu, ale jako právoplatný dědic obnovit i dobrý život obce.Hacurové Élektra se zdá být často na hranici vyčerpání a propadá i beznaději, ale vždycky se znovu vzchopí a z jejích úst postupně zaznívá s mimořádnou pádností, k čemu dospěla a co jí pomáhá navzdory všemu vytrvat: „... zmizel už stud / a přestanou platit / i veškeré lidské zákony!“ „Já nemám ctižádost být v úctě u takových, / co bezectně se skloní před zločinem“. „Jak si zachovat rozum, slušnost? / Kdo žije v zlu, zlo ho pohltí!“ „Kdo žije ve špíně, sám se ušpiní.“ „Čas říkat pravdu je vhodný vždycky.“ „... je lepší / se ctí umřít, nežli v hanbě žít“. Její potřeba nápravy a řádu je tak silná, že je bez váhání ochotna riskovat vlastní život, když na to přijde, „radši chcípne tady u brány“. A je přitom zřejmé, že ve hře tu není „jen“ její osobní věc, pomsta zavražděného otce a privátní osud, ale že to vše úzce souvisí s krizí, v níž se ocitla její země, obec, společnost, svět. Byť se mi v umění příčí laciné přímé aktualizace – a inscenace je jich naštěstí také prosta –, podprahově se tu samozřejmě nabízejí jisté paralely se zkušenostmi země, v níž žijeme: těch z minulého století, jejichž důsledky nás provázejí dodnes, ale i těch z posledních let, třeba při Élektřině zoufalství nad netečností, lhostejností, zbabělostí a mlčením většiny, kterou je obklopena a jejímž představám o tom, co je normální, rozumné a výhodné, se ze všech svých sil snaží svým jednáním nepodléhat. Výjimečné na výkonu Evy Hacurové, která neopustí scénu po celou dobu představení, přitom je, jak dokáže spojit velmi přirozeně působicí, neokázalý, až civilní projev s vypjatostí, patosem a étosem své postavy. Opět se to daří kromě jiného proto, že tento patos a étos není vnější, ostentativní, nebo dokonce používaný jako jakýsi doplněk, ozdoba charakteru, ale naopak je tlumený, často dokonce i skrývaný, prosvítá nebo se prodírá zevnitř, z podstaty.Síla a přesvědčení Élektry se jeví přes všechny chvilkové propady jako neotřesitelné, ale nikoli apriorní, dané černobílým viděním. Naopak vyrůstá z průběžných překážek a nutnosti tříbit vlastní postoj. To často před očima diváků probíhá prostřednictvím vstupů chóru, stylizovaného do jakýchsi podivných žen z ulice, někdy dobrých sousedek či snad patronek, jindy spíš nočních můr, či dokonce přízraků, vnitřních hlasů (Klára Sedláčková-Oltová, Marie Turková, Magdalena Zimová). Vysloveně polemické a dynamické dialogy, prověřující pokaždé odlišné argumenty, vede Élektra se svou sestrou a matkou. Mladší Chrysothemis (Marie Poulová) je už svou útlou konstitucí ztělesněním Élektřina pravého opaku: bojácná, opatrná, zranitelná, oportunní, bez schopnosti trvalejšího vlastního úsudku; o to silněji ovšem zaznívají okamžiky, kdy se vzedme alespoň k náznaku svobodného jednání v souladu se svým svědomím. Jestliže sestra povětšinou jen prohlubuje Élektřino vědomí vlastní osamělosti, pak Klytaiméstra v podání Petry Špalkové je Élektřin silný soupeř, už protože je to mateřská autorita: navíc sebevědomá, výřečná, zkušená a nikoli hloupá dračice, v kostýmu připomínajícím spíš slepici, na vysokých podpatcích jen rádoby „vznešená vládkyně“, ve skutečnosti ordinérní přízemní tvor, kterého si není těžké představit, jak s milencem manželovi „sekyrou odťali údy... jako dřevorubci když kácejí strom“. Především je ale její argumentaci nemožné jen tak smést ze stolu, což platí nejen pro Élektru, ale i pro diváka.Situace, do které byla Élektra a její sourozenci bez jakéhokoli vlastního přičinění a viny vrženi, je ve hře zatím posledním článkem letitého rodového nešťastného údělu – a v posledku je nejvíc těžká a vážná svou neřešitelností. Čteme o tom i v citovaném textu z programu: „svět tragédie má přízračnou povahu, co je dobré (kalon), je zároveň také zlé (kakon) a jeden čin má dvě tváře“. To se plně vyjevuje právě s uskutečněním tohoto činu, tedy s návratem Oresta. Když ho Vychovatel (Jan Vondráček) přivádí v utajení zpět do Mykén, říká mu i: „Když jsme dospěli až sem, / nelze už váhat, je třeba jednat.“ Lze si vzpomenout na Kafkův aforismus: „Jistým bodem počínaje není již návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnouti.“ Élektra přitom působí v dramatu jako neutuchající hybná síla, Orestés je ale ten, kdo nakonec vykoná čin. V podání Pavla Neškudly tak činí vzdor drobné postavě a chlapecké vizáži neúhybně a jistě, bez emocí, alespoň navenek. Za želenými vraty paláce zabije matku i hřmotného, jen zdánlivě sebevědomého a neohroženého Aigistha (Jan Meduna).Předtím, než je pomsta vykonána, zdá se nedostižná a snad i nemožná, proti vší logice prostého rozumu a pravděpodobnosti, zároveň se k ní ale všechno v naději upíná, byť je zřejmé, že by v každém případě měla přinejmenším dvojaký a velmi sporný výsledek. „Až skoncujeme s jejich zpupností, / můžeme se svobodně radovat!“, říká přesto Oréstes Élektře ve vzácné kratičké chvíli štěstí při nečekaném shledání po letech, kdy zároveň vypadají tak osaměle a bezbranně, obklopení vší tou netečnou či mocenskou přesilou. Za chvíli je pomsta překvapivě rychle uskutečněna. Z chóru ještě zazní: „Tu jsou; na rukou krev své oběti, / však nemohu je soudit“, „Ó rode Átreův, cos vytrpěl hrůz! / Kéž je to poslední krvavý čin, / kterým se očistíš a vyjdeš ke svobodě!“ A pak už sestra s bratrem zůstávají v prostoru již zcela pustém úplně sami, ve výrazném a zároveň velmi mnohoznačném vzájemném gestu, jemuž dominují jejich ruce. Ti dva jsou najednou na své důsledné, statečné, rozhodné a důstojné cestě jako živoucí otazníky: Konec, nebo začátek?
Rights:
autorská práva www.olympos.cz