(sm): "Čs. premiéra v Komorním divadle", Pravda, Plzeň, 6. 1. 1979.Čs. premiéra v Komorním divadlePLZEŇ (sm) - Po šesti měsících, během nichž se vyměňovalo regulační zatížení jevištního osvětlení, je znovu otevřeno plzeňské Komorní divadlo. Náročná rekonstrukce byla dokončena v termínu, proto první diváci mohli přijít na představení již druhého ledna letošního roku.K slavnostní atmosféře přispěje dnes činoherní soubor Divadla J. K. Tyla, který uvádí československou premiéru Menandrosovy komedie Morous. Text v překladu J. Pokorného upravil J. Someš, režii představení má I. Šarše. První repríza je v neděli 7. ledna.
(pat), Čtení z antiky: Zemědělské noviny, Praha 14.3.1987 Naše divadlo nemá za sebou příliš mnoho úspěchů v oblasti inscenování antické dramatiky. Některé pokusy z poslední doby - především Vajdičkova Médeia - na otázku, jak dnes naložit s antickým odkazem, aby byl víc než oživenou vzdělaneckou četbou, také nepřinesly konkrétní scénickou odpověď. Je pochopitelné, že divadlo se nemůže vzdát dalších pokusů o uchopení antiky, ale je také třeba si přiznat, když se to nepodaří. To je případ inscenace Sofoklovy Antigony v pražském divadle E. F. Buriana, ve které především obtížně hledáme téma, jenž nám režisér J. Bartoš a další tvůrci vlastně chtěli sdělit. Nakonec ho nalezneme snad jen v obecné poloze, když vycházíme z toho, že v centru scénického dění je spor Antigony s Kreontem, spor humánního postoje s protilidským mocenským principem, který sám sebe povyšuje na zákon. Takto obecně formulované téma je pochopitelně obsaženo v samotném Sofoklovi, ale z inscenace Divadla E. F. Buriana těžko vyčíst něco navíc. Při vší zdánlivé celistvosti dané výtvarným rámcem jde totiž o inscenační tvar neurčitý, který až příliš připomíná určitou jevištní konvenci, do níž jsme si zvykli antiku stylizovat. Ke cti představení v Divadle E. F. Buriana je třeba říci, že představitelka Antigony V. Gajerové se urputně rve o vlastní výraz, o osobní sdělení, o názor na postavu. Zatím se jí to nedaří, protože naddimenzované expresivní prostředky, které herečka používá, paradoxně výkon nezvýrazňují, ale naopak zbavují ho do značné míry osobnostního přístupu. Nehledě na to, že tato trvalá expresivita se stává stereotypní a znejasňuje přesný význam jednotlivých situací. Snad do vědomého kontrastu s ní je postaven Kreon L. Křiváčka, jakási zcivilněná podoba vládnoucího demagoga, který zosobňuje spíše určitý společenský princip člověka s individuálními rysy. Oba tyto výkony však už téměř vůbec nevstupují do vzájemných vazeb s ostatními. Setkáváme se zde s přístupy tak různorodými, že je znejasněn konkrétní obsah postav. Mluvně sice kultivovaný, ale pouze oddeklamovaný a z velkých gest vystavěný Haimón J. Hromady je téměř bez vztahu k Antigoně, sám o sobě stojí pateticky epický Teiresiás V. Boušky, někde na pomezí nechtěné karikatury se ocitá výkon Z. Dolanského jako Hlídače (navíc téměř trestuhodně technicky nedbalý), mimo jde i rétorický Posel A. Strejčka, kde ovšem oceníme alespoň kulturu jevištní mluvy na rozdíl od originální pražštiny, která zaznívá z úst Kreontových. Tato nekonkrétnost, obecnost a přibližnost bohužel dělá z představení jen scénické čtení z antiky, nevzrušivé a míjející naši přítomnost. Ukázněně tleskající publikum chápe zřejmě tuto antiku jako užitečný doplněk školního vzdělání. Nakonec, proč ne - ale pouhé seznámení diváka s klasickým odkazem minulosti je snad přece jen až příliš skromný cíl. Ostatně je snad zbytečné připomínat, že Divadlo E. F. Buriana mnohokrát dokázalo, že si dovede vytknout cíle mnohem vyšší.
Čtverá chvála ÉlektryPřed časem jsem zde psal o inscenaci Aischylovy Oresteie v rámci Antické Štvanice. Psal jsem o tom, jak tvrdým ořechem je pro soudobé divadlo zobrazování onoho "divinum", božských vstupů do lidského světa, a hlavně do lidských duší - proroctví a extází, vizí a posedlostí. Divadlo v Dlouhé se pustilo do jiné verze téže látky.Jako máme jinou verzi středověkého Parsifalova příběhu od Chrétiena de Troyes a jinou od Wolframa von Eschenbach (nemluvě o zpracováních pozdějších), jako máme jinou verzi příběhů Hry o trůny v knihách George R. R. Martina a jinou ve verzi televizní - tak už Řekové si vyprávěli hrůzný příběh rodiny Agamemnónovy v několika verzích. Aischylos, Sofoklés, Eurípidés (nemluvě o zpracováních pozdějších), každý zná jinou. Která verze je "pravdivá" či aspoň "pravdivější"? Kdopak ví, už je to dávno, "v čase onom", "v čase mýtů". Záleží na tom, kdo právě vypráví. Nejen kdo sám slyšel vyprávět kterou verzi děje onoho příběhu - ale také kdo pokládá v příběhu co za důležitější: za vnitřně pravdivější.Pokud bývá současná kultura kritizována coby kultura zkratek a klipů, vytlačující souvislé slovo - hle, důkaz, že to není tak zlé a že lze i v tomto ohledu jít proti proudu. Tak, jako jde Élektra.Divadlo v Dlouhé zvolilo verzi "prostřední", Sofoklovu. V ní, oproti verzi Aischylově, nevstupuje "divinum" do děje tak doslovně a drasticky. Hrdinové se sice odvolávají na věštby, pronesené v Delfách, nebo se obávají hněvu bohů - ale to vše zůstává na rovině informace. Drama se odehrává "jen" mezi lidskými postavami. Mezi nimi a v nich. To zase až Eurípidés nechá bohy vstoupit do děje svých her Élektra i Orestés - ale tentokrát v oné banální podobě "bohů ze stroje".Élektra jazykem oděnáSofoklova Élektra se tudíž jeví "snazší", "civilnější", ba "modernější" než její starší i mladší sestra. To však neznamená, že skýtá méně výzev. Každá inscenace antiky je výzvou už od základu, tedy od jazyka. Překlady z pera českých klasiků klasické filologie jsou přesné jak švýcarské hodinky, pokud jde o antickou metriku, ale metrice je podřízeno vše. A z pouhé metriky divadlo nepostavíš. Vzhledem k amúzičnosti nemalé části klasických filologů, jež se s generacemi nelepší, jeví se jako nejlepší cesta dialogické spolupráce: "filolog a básník". Matyáš Havrda s Petrem Borkovcem takto před lety vytvořili nového Oidipa krále i onu již zmiňovanou Oresteiu. Dlouhá zvolila verzi "filolog a režisér". Přesněji: filoložka a režisérka. Alena Sarkissian a Hana Burešová.A povedlo se! Vznikl text, který se metrickou strukturou v zásadě drží blankversu, nejlepší novověké nápodoby jambického trimetru řeckého divadla. Text, který však podřizuje verš významu a mluvnosti, ne naopak. Text, který si uchovává žádanou tragickou vznešenost a čistotu - ale přitom se nebojí drobných expresivit (chcípnu, kecy, bezcitná zrůda), dokonce ani nepatrných anachronismů (pýthické hry v Delfách jsou nazvány "sportovními hrami") - ale zároveň je užívá střídmě, jako opravdu silné koření, jímž nelze pokrm přeplácati. Překlad by určitě neměl zůstat jen na scéně: Zasloužil by otištění. Sám o sobě, i jako výzva pokračovat tímto směrem k novému přeložení všech klíčových kusů antického divadla. Nechtěla by Dlouhá zkusit příště po tragédii komedii, třeba Aristofanovy Ženy o Thesmoforiích, které naposledy inscenoval Jiří Frejka? Překlad komedie plné dobových politických narážek a rafinovaných sprosťáren by byl úkolem ještě daleko náročnějším, ale o to cennějším.Élektra feministickáAlena Sarkissian přispěla ke společnému dílu nejen "podstročnikem", ale také textem do programu. Ten nabízí k představení feministický výkladový klíč. Hodno pozoru je podle něj nejen to, co Élektra říká, ale také to, KDE to říká. Říká to totiž před branou paláce - onoho sídla moci, centra "mužského" světa, kam ona coby žena nesmí. Toto rozdělení prostorů nelze brát zcela doslovně, vždyť z téže brány vychází na chvíli Klytaiméstra, tedy žena: ovšem, žena s mocí propojená. Élektřino drama tkví tedy v tomto výkladu nejen v tom, že touží zavraždit svou matku, aby pomstila svého otce - ale též v tom, že touží podílet se na konání spravedlnosti, což jí jakožto ženě nepřísluší. Pokud budeme následovat tento výklad - pak se jako centrální scéna musí jevit moment, kdy Élektra vyslechne nepravdivou zprávu o Orestově smrti a rozhoduje se, že musí vzít spravedlnost do vlastních rukou, a to doslova. Rozhoduje se k činu zoufalému. K činu, o němž tuší, že by nedopadl dobře - že se o zabití matky může pokusit, ale s největší pravděpodobností neuspěje, a bude tedy zabita sama. A přece musí! Žádá to spravedlnost. Žádá to - termínem opět lehce anachronickým, ve hře neužívaným - její svědomí.V této souvislosti se opět hodí připomenout jinou verzi příběhu: Eurípidova Élektra je drsnější než Sofoklova. Ta se totiž aktivně účastní zabití Klytaiméstry. Dokonce vymyslí ženskou lest, jak ji vylákat z bezpečí paláce na odlehlé místo plánované vraždy: Pošle jí falešnou zprávu, že porodila a že se chce o radost podělit s maminkou… Paradoxně tedy: Zatímco po umělecké stránce je Sofoklova Élektra pokládána za hru daleko lepší, než je její mladší sestra - z hlediska feministického výkladu je drsnější Eurípidova Élektra vlastně "modernější"…Élektra disidentskáFeministický výklad však není jediný, který tato inscenace používá. Výklad politický je přítomen stejně přirozeně. Élektra, která trvá na pravdě a spravedlnosti, i když ji to stojí postavení v paláci, a která nakonec plánuje misi zcela zoufalou, je fanatička pravdy. Je disidentka. Je "pravdoláskařka". Na této rovině je centrální scénou její dialog se sestrou Chrysothemis, mluvčí "rozumné většiny": Smiř se s tím, nic nepořídíš, jen si uškodíš… Nějak se žít musí - podívej, vždyť já žiju vlastně docela spokojeně… Dialog obou sester nebylo třeba nijak lexikálně aktualizovat. Aktuální je sama situace onoho dialogu, dvou pravd, dvou životních strategií. Aktuální byla v éře disidentství vůči komunistickému režimu. Roku 1974, uprostřed "kádárismu", látku filmově zpracoval Miklós Jancsó. Příznačně, jeho film (i divadelní předloha, kterou napsal László Gyurkó) se v originálu nazývá Élektro, má lásko - kdežto u nás byl uváděn jakožto Élektra a její pravda. A aktuální je i dnes, v době tlaku na konformitu s novými nacionálně-autoritářskými tendencemi. Jancsó, zesnulý roku 2014, se jich v orbánovském Maďarsku ještě dožil. V souladu s tímto výkladem je tedy na plakátě vyvedena představitelka Élektry na trojportrétu "policejním", "výslechovém"…"Disidentce" Élektře se všichni ostatní na scéně disciplinovaně podřizují. Pragmatická husička Chrysothemis (Marie Poulová). Frajírek Orestés, jehož jedinou kvalifikací je mužský status a meč (Pavel Neškudla). Sebejistá a cynická vládkyně Klytaiméstra: Petře Špalkové muselo být jistě líto, že u Sofokla je její postava takto jednostrunná - že až novověké verze příběhu dovolily Klytaiméstře vyrůst v hrdinku vpravdě tragickou, hluboce zraněnou předchozím jednáním jejího manžela Agamemnóna. A taktéž Vychovatel: Jana Vondráčka jsme snad ještě neviděli v podobě takto vážné a zkázněné, umlčující všechna pokušení rozvinout jeho proslulý talent klauna, ať veselého, či děsivého.Někdo by se ptal, zda nebylo Jana Vondráčka škoda na tuto "suchou" roli. Jestli by ji nemohl hrát "kdekdo". Ale nebylo. Ale nemohl. "Suchá" role má totiž jedno místo, na němž se prokáže mistr: Vychovatel má Élektře vylíčit (smyšlenou) Orestovu smrt - a ježto podle pravidel řeckého divadla se o dramatických dějích zásadně "jen" vypráví, jde o dlouhý monolog. "Nebezpečně" popisný monolog se ve Vondráčkově podání promění ve strhující reportáž. Ano, právě zde zazní onen anachronismus "sportovní hry". Pokud bývá současná kultura kritizována coby kultura zkratek a klipů, vytlačující souvislé slovo - hle, důkaz, že to není tak zlé a že lze i v tomto ohledu jít proti proudu. Tak, jako jde Élektra.Élektra vznešenáVůbec největším trumfem této inscenace je výkon představitelky Élektry, Evy Hacurové. Koneckonců hlavně díky ní se podařilo přetavit ideje režisérky i odborné konzultantky do účinného tvaru. Její Élektra je nejen disidentka, nejen fanatička pravdy, nejen zoufající si spiklenkyně - ale především žena vznešená. Vznešenost! To je v současné kultuře hodnota ještě daleko "nečasovější". Je trapné dívat se na některé herečky, které si osobují role královen, ale jejich gesta nakonec vždycky prozradí holku z lidu, jež si jen hraje na královnu. Je trapné poslouchat některé dabérky, které mají - zvláště z britských historických filmů - tlumočit řeč vyšších vrstev, ale vždycky upadnou do jen rádoby aristokratického pitvoření (ó Pygmalióne…). Divadlo v Dlouhé již dalo vyniknout jedné velké herečce, schopné ztělesnit tuto přirozenou, nepřešvihnutou vznešenost tragických hrdinek - Heleně Dvořákové. Ona ostatně hrála před nějakými lety hlavní roli v Senekově Faidře. Nyní nastupuje další velká dáma. Loni byla kněžnou v Lucerně - letos Élektrou.Ať bude příště kýmkoli, Eva Hacurová již nese na sobě vtisk tohoto náročného prostředí, které se nebojí velkých starých textů. Nestala se z Dlouhé nepozorovaně skromná česká obdoba Royal Shakespeare Company - toho divadla, z něhož vycházejí do anglosaského světa, i do světa kultury masové (i ta Hra o trůny!), herci nezaměnitelné dikce, ano zvláště té nezaměnitelné přirozené vznešenosti? Náš svět potřebuje Élektry nejen ve smyslu fanatismu pravdy - ale i ve smyslu vůle k vznešenosti: ne chuti se do vznešenosti stylizovat - nýbrž schopnosti rozpoznat ji a sklonit se před ní.
Anotace:Studentská inscenace překladu, který vznikl jako překlad dramatický, tedy se zřetelem ke skutečnosti, že překládané dílo původně určeno primárně nikoli k tichému čtení, ale k divadelní prezentaci. Inscenace provedená amatérskými herci za dramaturgické supervize odbornice na antické divadlo scénograficky vychází z dobového kontextu: scénu tvoří plochá kulisa táhnoucí se přes celý zadní horizont, která představuje - v souladu s inscenačními konvencemi palliáty - budovy, před nimiž se děj komedie odehrává (zleva dům kuplíře, chrám boha lékařství Asklépia a dům bankéře). Kostýmy jsou rovněž v antikizujícím stylu, pouze s drobnými vtipnými anachronismy (např. otrokova síťovka s nákupem nebo kuplířova francouzská hůl omotaná hadem, symbolem Asklépia). Herecké pojetí postav zhruba odpovídá hereckým konvencím comedie dell'arte, která se plautovské komedii do jisté míry podobá. Některé úseky jsou, stejně jako v originále, zpívané.Režijně-dramaturgická koncepce se snaží postihnout základní znaky originálního textu, tedy kombinaci fixovanosti a improvizovanosti divadelního tvaru, zcizovací efekty (např. připadá postava Referencie Podčarové, personifikované poznámky pod čarou), fyzické i jazykové komično a metatextovost (odkazy na Plauta jako autora textu, modernizovaná postava choréga, upozorňování na konvence římského práva atd.).Premiéra se uskutečnila v univerzitním kině Scala, další reprízy na ústavech klasických studií v České republice a na Slovensku, na Letní škole klasických studií atd.EP
Renesanční zámek zbudoval Oldřich Krajíř (do 1620) na konci 16. století na Horním náměstí Dačic (půlkruhová arkáda s toskánskými sloupy, zahrada, autor údajně Ital Francesco Garof de Bison), 1732-33 barokní úprava Francesco Cameli, moc nedochováno, 1816 podle návrhu stavitele Riedla v duchu empíru, 1818 park, 1831-33 podle vídeňského architekta J. Schlepse průčelí s pilastry.
Městská věž vystavěna v letech 1586-1592 stavitelem F. Garovem (Garof) z Bissone (+r.1589) za účasti Oldřicha Krajíře z Krajku - arkádový ochoz pod střechou. (opravena 1892). and Poche 1977#, s. 240.