Podoba inscenace, byť ji režíroval Vojta Novák, je pokusem oživit jevištní úspěchGoethovy Ifigenie v Dostalově režii z r. 1943. Novákova tvůrčí svoboda pak byla omezena tím, že měl k dispozici tytéž představitele hlavních úloh, kteří účinkovali v okupační inscenaci. Liší se pouze obsazení dvou vedlejších rolí (Pylada a Arkanta). Inscenaci doprovázela zřejmě také Poncova hudba z r. 1943, provozovaná živě a dirigovaná (a snad tedy i upravená) Jiřím Jiroušem.Hofmanova scéna působí mnohem idyličteji a klasicistně uhlazeněji, nežli Muzikova scéna z r. 1943. Muzikovo těžké z kvádrů sestavené průčelí Artemidina chrámu je nahrazeno Hofmanovou lehkou iónskou architekturou, barbarské hvozdy jasně působící přírodou a přítmí mezi dnem a nocí, životem a smrtí, je vystřídáno prosvětlenou scénou, která je proměňována efekty lehkých tylových závojů. Na jasné obloze také plují tylové oblaky, do dáli se pak leskne mořská pláň. Základní efekt, tedy průhled architekturou a přírodními prvky na mořský obzor, ovšem zůstává nezměněn jako v okupační inscenaci.Nevíme bohužel mnoho o barevnosti kostýmů. Z neúplných údajů v účtech ale vyplývá, že byla opuštěna goethovská barevná symbolika, pouze z recenze víme o temně rudé říze, do níž byla zahalena Jiřina Šejbalová. V inscenaci se také dbalo na historizující detaily (opánky,ozdoby na rukou, přílby apod.)Herecké výkony byly, jak vyplývá z pramenů uložených v Archivu ND, také mimovolně založeny na oživení okupační inscenace, přestože se Vojta Novák snažil o vlastní režijní vedení. Z nepříliš pečlivé inspicientské knihy vyplývá, že jeho vlastní škrty směřovaly spíše ke krácení z časových důvodů, ale škrty v partu Jiřiny Šejbalové v roli Ifigenie pak také omezují reflexivní části jejích promluv. Goethova hrdinka, ztělesňující rozjímavou humanitu, se v této inscenaci stane spíše činorodou osvoboditelkou svých blízkých.Ohlas v tisku byl stejně rozpačitý, také proto, že se v nich objevují podobné obraty jako v okupačním tisku. Padají slova o společenské harmonii, o prométheovské vzpouře hlubokým nitrem vybavené hrdinky. Ve dvou textech recenzentky Mileny Novákové se pak setkáme jednak s dějinným výkladem této inscenace, tedy že hra byla nasazena s ohledem na velký boj, jenž nastal, a dokonce cituje verše ze hry, aby posílila interpretaci, že hra je silnou kulturní zbraní v tzv. socialismem propagovaným „boji za mír,“ zbraní silnější než krvavé zápolení, jenž nemůže přinést štěstí, jak ostatně tvrdí i titul jejího delšího textu. Stejně jako Nováková, i další kritici upozorňují, že publikum v naplněném sále ani nehleslo a o tomto úspěchu inscenace velmi kriticky uvažuje Vladimír Šrámek. Upozorňuje na její zvláštní neživotnost a nedostatek vnitřního napětí. Poukazuje, ač to nikde nevyslovuje naplno, že jde o jakési oživování starého úspěchu. Tento dojem vzniká i tím, že do rolí mladých Átreovců a zamilovaného barbarského krále jsou obsazeni herci, kteří již ani zjevem neodpovídají svým rolím. AS