Résumé: Zielinského Agamemnón je výborným příkladem prvoplánovitého využití antického dramatu pro účely politické agitace. Z prvního dílu trilogie Oresteia se stala satira na novodobé demokratické vůdce, kteří nemyslí vážně to, co říkají, a kteří své činy ani nemusí ospravedlňovat před lidem (=chór), neboť ten se spokojí s několika banálními frázemi a vtípky. Zielinski nenechává nikoho na pochybách, koho si bere na mušku: George W. Bush se objevuje na plakátu, v programu k inscenaci se rozebírají příčiny války v Iráku, Agamemnónova zajatkyně Kassandra má na sobě tradiční oděv muslimských žen a v samém závěru představení zazní americká hymna. Tato příliš explicitní aktualizace však při interpretaci Oresteie zůstala nutně na povrchu a sama se připravila o důležité významy, které v Aischylově trilogii jsou. DČ
Résumé: Daniel Špinar umístil svou inscenaci Sofoklovy Elektry do blíže neurčené současnosti a Elektru do psychiatrické léčebny, přesněji řečeno do pokoje pro nebezpečně zuřivé pacienty, vybaveného čalouněnými stěnami. Elektra je v tomto pokoji, který je součástí královského paláce, držena násilím a má na sobě svěrací kazajku. Chór tvoří jedna ošetřovatelka a jedna lékařka. Ty mohou Elektru pozorovat a hlídat i z prosklené kukaně ve stěně, takže jsou vlastně stále přítomny na scéně stejně jako antický chór. Tímto řešením zůstala zachována i funkce antického chóru, protože tento zdravotnický personál svou pacientku povzbuzuje, cítí s ní účast a starostlivě ji utěšuje (resp. tiší její záchvaty sedativy). Zároveň se tím neustále divákovi vnucuje otázka, zda je Elektřino a Orestovo jednání normální.?Tento výklad se pak potvrzuje v momentě zavraždění matky. Dá se říci, že Sofokles vraždu Klytaiméstry schvaluje a vidí v ní spravedlivý trest, což činí inscenování jeho Elektry poněkud problematickým. Úplně jinak pojímá Elektru Euripidés, v jehož stejnojmenném dramatu přepadnou oba sourozence ihned po činu mučivé výčitky svědomí. Špinarova inscenace se ve svém závěru jakoby přiklání k Euripidovi: Zatímco Orestés zabíjí za scénou matku, v Elektřině pokoji se nejdříve rozblikají a pak úplně zhasnou zářivky, takže je celá scéna na čas ponořena do zlověstného namodralého přítmí. Žádné radostné jásání nad mrtvolou matky se nekoná. Chór Oresta nechválí, ale položí si ruku na ústa, aby potlačil výkřik hrůzy. Když je zavražděn i Aigisthos, sedne si Elektra na postel, na níž leží mrtvá matka, s něžným gestem jí sejme paruku a položí si její hlavu do klína. Poté se do pokoje vpotácí Orestés, sedne si na druhý konec postele a s prázdným výrazem v očích zírá před sebe. Zářivky se opět rozblikají, až postupně zhasnou. Tomuto vyznění odpovídá i způsob herectví: Elektra je nepříčetná hysterka a vzteklé dítě, Orestes je nezralý adolescent, který si hraje s pistolkou, a pouze Klytaiméstra je opravdová osobnost.DČ
Bronzové sousoší je umístěno na nástupišti stanice metra. Muž ("Teiresziasz"), sedí na židli, do půl těla nahý, v rukách drží slepeckou hůl. Před mužem kráčí pes. and Autor své dílo nazval "Teiresziasz" (Teiresiás). Inspirací je slepý thébský věštec, známý z řeckých mýtů o Odysseovi, jako věštec vystupuje také v Sofoklově tragédii Oidipus král. Podle mýtu změnil pohlaví z muže v ženu a naopak. O jeho oslepení existuje několik verzí mýtu, podle Ovidia (Met. 3, 316n) byl povolán jako rozhodčí ve sporu mezi Diem a Hérou, dal za pravdu Diovi (tvrdil, že větší rozkoš z lásky má muž), Héra jej za trest oslepila. Postava tohoto věštce byla oblíbeným hrdinou i v jiných uměleckých oborech (například parodie na mýtus, opera F. Poulence Prsy Teirésiovy na text Guillauma Apollinaira (1947).
Bronzové sousoší je umístěno na nástupišti stanice metra. Muž ("Teiresziasz"), sedí na židli, do půl těla nahý, v rukách drží slepeckou hůl. Před mužem kráčí pes. and Autor své dílo nazval "Teiresziasz" (Teiresiás). Inspirací je slepý thébský věštec, známý z řeckých mýtů o Odysseovi, jako věštec vystupuje také v Sofoklově tragédii Oidipus král. Podle mýtu změnil pohlaví z muže v ženu a naopak. O jeho oslepení existuje několik verzí mýtu, podle Ovidia (met. 3, 316n) byl povolán jako rozhodčí ve sporu mezi Diem a Hérou, dal za pravdu Diovi (tvrdil, že větší rozkoš z lásky má muž), Héra jej za trest oslepila. Postava tohoto věštce byla oblíbeným hrdinou i v jiných uměleckých oborech (například parodie na mýtus, opera F. Poulence Prsy Teirésiovy na text Guillauma Apollinaira (1947).