Search

Start Over Rights autorská práva www.olympos.cz Date 2012

3. Medeia /

Creator:
Euripidés,
Description:
Stručně o inscenaci: Inscenace je pojata jako imaginární soudní spor nebo rozvodové řízení Médei a Iásona, přičemž porotu tvoří pět žen chóru, náčelnice sboru je pak soudkyně. Celý děj je však také možno chápat obrazně jako věčný boj ženy a muže, jako zápas mužského a ženského principu: Muže zde zastupují tři herci, kteří dohromady ztvárňují postupně postavu Kreonta, Iásona a posla, jeden z nich pak Aigeia. Všichni tři společně vedou hadrovou loutku v životní velikosti, která postupně představuje mužské postavy dramatu, a střídavě za ni mluví a přebírají hereckou akci. Každá mužská postava tragédie se tak rozštěpuje na tři podoby mužského principu, které ztvárňují jednotliví herci: agresivní, racionální a emocionální. Ženský princip pak ztělesňuje samotná Médeia a ženský chór, tedy porota. Ta je z počátku na straně Médei, ale postupně spolu s jejími přibývajícími zločiny část sboru přechází na stranu mužů. Médeino zavraždění dětí pak působí jako zoufalý čin v bezvýchodné a emocionálně nesnesitelné situaci, rovněž však jako naplnění jejího „mytologického poslání.“ K tomuto naplnění ji vede i náčelnice chóru, která zde představuje jakousi strážkyni mýtu (v rozhodném okamžiku před zavražděním dětí ji nutí odříkávat její text).Scénu tvoří uzavřený prostor z omšelých, okrově natřených kovových desek, připomínající arénu. Nenápadné dveře slouží pouze pro příchod a odchod tří mužů, Médeia zůstává „uvězněna“ v aréně. Nad plechovými stěnami arény je vyvýšený prostor pro chór, tj. soudní tribunál, ale uchylují se sem i muži, když je chce Médeia fyzicky napadnout – tehdy nepoužijí dveře, ale vyškrábou se po stěně nahoru – je zde tedy stejně jako v aréně bezpečné útočiště před zuřícím býkem-Médeiou nebo chceme-li před nebezpečným zločincem. Kromě prostoru, který je jim přidělen, se postavy liší i kostýmy: Médeia má antikizující bílou řízu z lehké tkané látky, muži světlý vycházkový oblek a ženy v chóru černý kalhotový kostým, takže působí dosti mužsky. Jednoduchá hadrová loutka je vyrobena ze světlého plátna a připomíná figurínu, která se používá pro simulaci nebezpečné jízdy autem. Ze stejného materiálu, jen mnohem menší, jsou vyrobeny i loutky dětí, které tak připomínají primitivní dětské panenky.Silně emocionálním hereckým projevem, zejména v případě představitelky Médei,akcentuje inscenace ty prvky Euripidovy Médei, které jsou srozumitelné a blízké dnešnímu diváku: téma vztahu muže a ženy, postavení ženy ve společnosti, žárlivost, problém rozvodovosti apod., a nechává naopak stranou otázku Médeina barbarství a nadpřirozených schopností či odlišnosti kultur, o tragické vině či hybris nemluvě. To je v souladu s režisérovým záměrem, uveřejněným v programu k inscenaci, „ísť po čistej emócii.“ DČ
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

6. Olomouc, město, Hippokratés

Creator:
Nedomlel, František
Subject:
scroll and Hippocrates
Description:
Dřevěná řezba, socha nahého muže s vousem, v pravé ruce drží svitek., #, and Hippokratovi z Kosu, je přisuzováno autorství souboru etických pravidel pro jednání lékaře, takzvaná Hippokratova přísaha, kterou dodnes skládají absolventi medicíny. Autor se inspiroval drobnou plastikou pocházející z vykopávek na řeckém ostrově Kos.
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

7. Oresteia /

Creator:
Aischylos, 525 - 456 př. Kr.
Description:
Stručně o inscenaci: Inscenace Oresteie v Městském divadle Zlín byla prezentována jako výjimečný projekt, na kterém se různými způsoby podílely četné kulturní i jiné instituce. Finančně jej mimo jiné podpořil zlínský magistrát, hudebně se jej účastnila zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů, k inscenaci složili novou hudbu přední čeští skladatelé, atp.Monumentální dojem z inscenace navozovalo už pojetí prostoru v rozlehlém sále Městského divadla Zlín. Režisér na jevišti zbudoval jakési „ódeion”, kam usadil část obecenstva, a takto zmenšený prostor jeviště, upravený do kruhu, naopak rozšířil do hlediště pomocí úzké dřevěné lávky zakončené obdélným pódiem. Lávka se táhla středem celého prvního pořadí hlediště, mezi prvním a druhým pořadím hořely pochodně. Úpravami byl hercům zkomplikován pohyb (svůj projev měli adresovat rovnoměrně do čtyř stran, a to na úzké lávce) a nebyl brán ani dostatečný ohled na akustiku sálu, protože v některých místech nebylo hercům dobře rozumět. Příčinou těchto adaptací kukátkového prostoru však byla pravděpodobně obava ze statičnosti inscenace, jejíž dominantou byl Aischylův text. Režisér se tedy snažil rozpohybovat co největší prostor tak, aby divákova pozornost neochabovala. Každá ze tří částí trilogie byla hned v několika ohledech odlišena od obou ostatních. Především byla každá založena na jiném překladu Oresteie (viz údaje o inscenaci), čímž měly být spoluurčen ráz ostatních složek inscenace. V první části vidíme na jevišti mytizující pojetí dávnověku: dva hlasatelé otevírají děj prologem v řečtině, vystupuje chór s rozcuchanými vlasy, hrubě otesanými holemi v rukou, oděný do kazajek a sukének v pískových a béžových odstínech, polodivoký stav mytického světa pak představuje polonahý, bíle pomalovaný posel. Členové královské rodiny pak mají kostýmy, jež deformují lidskou postavu a činí z ní spíše architektonický či sošný útvar (mohutné šaty na křehké postavě Heleny Čermákové, vysoká zlatá čapka na hlavě Radoslava Šopíka apod.). Královské postavy tak mají čnět nad prostými smrtelníky v hledišti jako antické sochy. Jejich polobožský původ naznačuje také užití zlatých prvků v jejich kostýmu a líčení (kromě Agamemnonovy zlaté čapky je to i Klytaiméstřino a Aigisthovo zlaté líčení čela). Výtvarné řešení tu převažuje a obraz často zastiňuje sílu slova. Způsobuje to i agresivní červená na kostýmech a dalších objektech na jevišti. Je tak zřejmě podrtrženo téma násilí a posedlosti po krvavé pomstě, jež se v Agamemnonovi objevuje. Pojem krvavá lázeň, v této hře míněný doslovně, je proto zhmotněn na jevišti a vrazi Agamemnona a Kassandry (sotva dospělé dívky oděné do růžového chundelatého roucha) se naklánějí nad vanou a koupou si ruce v krvi. Výrazná výtvarná stránka inscenace, nejintenzivněji působící právě v Agamemnonovi, ovlivňuje také herectví: herci své postavy nepodrobují psychologické analýze, jejich herectví je popisné, znázorňující, a to i v případě znázornění krutých, temných, sžírajících vášní. Podobně prostá, i když výrazná, jsou gesta herců, často geometrická a podobná jakémusi rituálnímu gestu: ruce se zvedají jako v gestu oranta, jindy jako při jakési lodní signalizaci, vždy jde však o řeč beze slov, řeč zjednodušenou až k vymizení logických vazeb, vhodný jen k předávání životně důležitých zpráv. Nutno však podotknout, že ne vždy dokázal Pitínský použití gest dostatečně propojit s ostatními prvky inscenace, a tak k divákům jejich smysl nedolehl. Prohlubovala se tím vzdálenost mezi jevištěm a hledištěm, jež byla záměrně budována v Agamemnonovi. V dalších částech však tento úmysl nenacházím. Ve druhé části trilogie, Choéforoi (či Oběť na hrobě), ustupuje tragično jistým groteskním prvkům. Orestés se přestrojuje za venkovana s mohutným knírem a mluví okatě napodobovaným „valašským” dialektem, je to cizinec chtějící vypadat jako domorodec. Nereálnost poznávací scény mezi Orestem a Élektrou, jež byla již v antice Aischylovi vytýkána, se zde mění právě do této podoby. Zmatek i radost ze setkání sourozenců komentuje sbor dívek v šatech odkazujících k padesátým letům, jež jako vystrašená drůbež zmateně pobíhají po kruhu jeviště, kvokají a piští. Ani hrobu, u nějž se sourozenci setkávají, není dopřáno zůstat památníkem mrtvého otce, jelikož se okolo něj namísto oběti odehrává zvláštní rej s výpary a dýmy a Orestés, teď už ve slušivém dobře střiženém obleku a plášti, na něj v jedné chvíli i šlape. Třetí část trilogie je jakési bezčasí, jež je několika detaily připodobněno naší současnosti: odkazují k ní kostýmy (např. turistický oděv Oresta putujícího do věštírny a Athénin jednoduchý černý komplet se zipem) a především způsob, jakým režisér pojal scénu soudu nad Orestem. Chór se objevuje v bočních lóžích a jeho členové se jednotlivě představují svými občanskými jmény. Teprve pak hlasují černými a bílými oblázky. Orestés je osvobozen, na jevišti se radostně tančí. Zní hudba komorního orchestru, která se prolínala celými Eumenidami a navozovala svou až klasicizující harmonií dojem obrody řádu. Athéna odchází ze scény jako poslední, při sestupu po lávce však klopýtá a padá. Je tedy celý ten obnovený řád, vítaný s takovou radostí, řád, jehož má být Athéna pojistkou, založen na vratkých základech?Inscenaci nebylo možné vnímat jako jednoznačnou odpověď na aktuální problémy české společnosti. V první části nedocházelo k žádnému výraznému posunu v interpretaci textu (snad s nutnou připomínkou, že byl ve všech částech výrazně krácen). Přesunem do 50. let dvacátého století snad režisér chtěl otevřít téma viny otců, zde doslovněji rodičů, jež se přenáší na syny, minulosti, které se nelze zbavit, byť byla sebedávnější a za niž je člověk nakonec vždy souzen. Jaký soud a nad kým byl tedy pronesen v Eumenidách? Kulhající spravedlnost ztělesněná Athénou se mohla stejně dobře týkat promlčených zločinů z padesátých let jako kriminality současných politiků. V době premiéry kulminovala totiž nespokojenost veřejnosti se způsobem, jak jsou vyšetřovány či spíše záměrně nedošetřovány četné protiprávní skutky členů parlamentu a vlády. Tato témata však byla do inscenaci vnesena jen povšechně a na rozdíl od jiných výrazně aktualizujících inscenací se zde nepromítala rovnoměrně do všech složek divadelního výrazu, ale byla patrná vlastně jen ve vizuální rovině, nepropojena s textem, s akcentací jiných nežli vizuálních detailů ani s hereckým uchopením tématu. AS
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

Limit your search

Current results range from 2012 to 2012

View larger »