Anotace:Studentská inscenace překladu, který vznikl jako překlad dramatický, tedy se zřetelem ke skutečnosti, že překládané dílo původně určeno primárně nikoli k tichému čtení, ale k divadelní prezentaci. Inscenace provedená amatérskými herci za dramaturgické supervize odbornice na antické divadlo scénograficky vychází z dobového kontextu: scénu tvoří plochá kulisa táhnoucí se přes celý zadní horizont, která představuje - v souladu s inscenačními konvencemi palliáty - budovy, před nimiž se děj komedie odehrává (zleva dům kuplíře, chrám boha lékařství Asklépia a dům bankéře). Kostýmy jsou rovněž v antikizujícím stylu, pouze s drobnými vtipnými anachronismy (např. otrokova síťovka s nákupem nebo kuplířova francouzská hůl omotaná hadem, symbolem Asklépia). Herecké pojetí postav zhruba odpovídá hereckým konvencím comedie dell'arte, která se plautovské komedii do jisté míry podobá. Některé úseky jsou, stejně jako v originále, zpívané.Režijně-dramaturgická koncepce se snaží postihnout základní znaky originálního textu, tedy kombinaci fixovanosti a improvizovanosti divadelního tvaru, zcizovací efekty (např. připadá postava Referencie Podčarové, personifikované poznámky pod čarou), fyzické i jazykové komično a metatextovost (odkazy na Plauta jako autora textu, modernizovaná postava choréga, upozorňování na konvence římského práva atd.).Premiéra se uskutečnila v univerzitním kině Scala, další reprízy na ústavech klasických studií v České republice a na Slovensku, na Letní škole klasických studií atd.EP
Inscenace činoherního charakteru s výraznou hudební složkou představuje pečlivou režijně-dramaturgickou interpretaci Sofokleova dramatu v aktuálním překladu pořízeném režisérkou podle podstročníku klasické filoložky a odbornice na řecké divadlo a drama Aleny Sarkissian, která byla také odbornou lektorkou inscenace.Jak hudba, tak scénografie je neantikizující (k antickému kontextu upomíná jen řecká variantu nápisu „Danger“, umístěného na železné konstrukci). Jeviště, kde jsou v části forbíny na tribuně usazeni diváci, je odhaleno až na zadní zeď, takže jsou přiznaně vidět některé technické jevištní prostředky a prvky zákulisí (kovové konstrukce, topení, oprýskané zdi). Dojem „zadního regionu“ (Goffman), prostoru, kde se věci nacházejí v neuspořádaném stavu bez vnějšího pozlátka, je umocněn scénografickým řešením prostoru: na scéně se nacházejí hromady haraburdí, ve kterých lze až při bližším pohledu rozeznat oltář, stanoviště bubeníka apod. Dominantou jeviště jsou těžká kovová vrata v zadním plánu, která se s prorockým duněním otvírají a zavírají v souladu s průběhem děje. Režie využívá i vertikálu v podobě dvou žebříků, na které šplhají členky sboru a Klytaiméstra ve vypjatých momentech děje.Hudební složka (hra na nástroje – elektrickou kytaru, tympán, činel a další perkuse – a zpěvavá recitace) je produkována živě na scéně hereckým souborem a jedním hudebníkem. Její význam je jednak atmosférický, kdy spolu s kostýmy a scénografií svým ambientním a industriálním nádechem vytváří dojem opuštěného, rozpadajícího se mikrosvěta (konkrétními detaily, např. střihem a vzorkem šatů Ch., upomínajícího k dnešku), jednak jevištní dění výrazně rytmizuje. Sborové písně jsou provozovány kombinací unisono zpěvavé recitace a rozdělení replik mezi jeho jednotlivé členky.Výrazným režijním prvkem je řešení závěrečné scény, kdy je tragická ironie textu posílena tím, že Aigisthos v pytli na mrtvoly očekává Orestovo tělo, a teprve při jeho radostném otevírání pochopí jeho skuteční obsah.Představitelka Élektry získala za roli Cenu kritiky 2018 v kategorii Talent roku.EP
Činoherní inscenace jejíž režijně-dramaturgický koncept se snaží divadelními prostředky zpřítomnit ústřední témata textu. Těmi je „Sofiina volba“ řeckého vůdce Agamemnóna, který musí buď obětovat svou dceru, nebo sebe i svou rodinu vystavit potenciálně smrtonosnému hněvu řeckých vojsk, a v mnoha ohledech ambivalentní oběť jeho dcery Ifigénie (výměna panny Ifigénie za „děvku“ Helenu, náznak Ifigéniina „spasitelského komplexu“ atd.).Základem koncepce je jevištní metafora tunelu zavěšeného zhruba ve dvou metrech výšky nad plochou jeviště, ve kterém se odehrává většina herecké akce. Díky botám a oděvům složeným ve vyrovnaných řadách do komínků pod tunelem na forbíně odkazuje ke skále, ze které Agamemnón přehlíží vojsko. Některým recenzentům připomíná nakloněné nitro lodi, na které (kterých) se mají vojáci přepravit do Tróje, které však nemohou vyplout kvůli absenci větru. V abstraktní rovině tunel představuje neodvratnou katastrofu, ke které dramatický děj směřuje a zároveň Agamemnónovu situaci v něm.Dalším pilířem koncepce je deklamační herectví jednotlivých představitelů, které se může opřít o kvalitní překlad Josefa Topola z osmdesátých let pořízení podle podstročníku klasického filologa Karla Hubky a za odborné spolupráce Evy Stehlíkové. K hereckým výkonům (a k inscenaci obecně viz zejm. recenzi Martina Švejdy).Výrazným režijním prvkem je pojednání sboru jako tří adolescentních dívek korespondující s obsahem jednotlivých stasim. Výstupy sboru jsou postaveny na inkongruenci promluv (na úrovni jednotlivých vět) a hereckého jednání, které často vyjadřuje komplexnější významové celky (např. v posledním stasimu obdiv k Achilleovi). Důležité je také zapojení postavy Oresta (ve formě hamaky, z níž se ozývá dětský pláč), a tím zdůraznění pozice příběhu Ifigénie v celém trójském cyklu a příběhu rodu Atreovců. Výrazný je závěr inscenace – obraz, kdy vojsko hrdinně odejde do války, avšak dojem happyendu zpochybňují Ifigeniiny ustřižené kadeře vířící stmívajícím se prostorem tunelu.Inscenace odráží hudební aspekt inscenovaného dramatu: na forbíně se nachází obrovský buben, s jehož pomocí postavy, především sbor, rytmizují některé své promluvy a písně. Hudební složka také někdy osmyslňuje jevištní dění, jako když při závěrečném odchodu vojska do války zní titulní Vangelisova melodie z filmu Dobytí ráje nebo když členky sboru během Ifigeniina závěrečného monologu broukají melodii svatebního pochodu.EP
Inscenace třetího ročníku izraelské herecké školy The Yoram Loewenstein Acting Studio z Tel Avivu byla v jediném představení uvedena 20. 4. na scéně HaDivadla jako součást festivalu hereckých škol Encounter 2018 v Brně. Herečka Michal Uziel získala za své ztvárnění Hekuby cenu festivalové poroty.Textová složka inscenace je adaptací Euripidových Trójanek, kterou v r. 1984 napsal izraelský dramatik Hanoch Levin. Hra se poměrně věrně drží dějové struktury předlohy, pouze zcela vypouští božský aspekt (Poseidóna a Athénu), takže se posiluje důraz na osamocenost hrdinů v jejich jobovském utrpení.Určujícím scénografickým prvkem jevištního ztvárnění je skutečnost, že celá plocha jeviště je pokryta tenkou vrstvou vody. Ta v průběhu představení máčí těla trójských žen, a zanechává tak viditelnou stopu násilí, které na nich řečtí muži páchají. V zadní části jeviště, které je zcela holé a černé, stejně jako kulisy ohraničující hrací prostor, se nachází na výšku na podestě postavený kvádr, jakási vitrína, do níž hned na začátku představení vstoupí Helena a beze slova sleduje dění až do okamžiku, kdy má začít jednat. Minimum rekvizit zahrnuje papírovou loďku se světélkem, která propluje přes přední část jeviště ve chvíli, kdy Andromaché pohřbívá mrtvého Astyanakta, a Astyanaktova plyšového medvěda. Kostýmy odkazují k první polovině 20. století, postavy Řeků jsou oblečeny do nespecifických uniforem. Herecký styl má nejblíže k psychologickému realismu s mírou patosu odpovídající poetickým kvalitám textu, jenž zachovává rétorický styl antického dramatu. Režie nepracuje s vizuálními metaforami, soustřeďuje se na herecké ztvárnění. Výrazným režijním momentem je závěr inscenace, kdy trójské ženy a řečtí muži přicházejí v řadě na protilehlé strany jeviště a jako v tanečním sále se „spárují“ podle logiky předchozího děje a začínají tančit ploužák, ženy se však postupně vyvinují z obětí mužů a odcházejí.EP
Scénické čtení prvního překladu Thyesta do češtiny. Uskutečnilo se na sklepní scéně Divadla u Stolu bez použití scénografie. Herci v jednoduchých černých kostýmech (kalhoty, kabáty neurčitého časového zařazení, košile) při přednesu stáli na místě před pultíky s texty, jinak seděli. V zadním plánu hudebník rytmizoval promluvy hrou na nejrůznější druhy perkusí v noisovém stylu.EP
Dramaturg a režisér spojili do jedné, tříhodinové inscenace Euripidovy dramata Trójanky, Hekuba a Andromaché. Nepokusili se je přitom sjednotit vizuálně nebo prostřednictvím výrazných režijních prvků, ani nezaujali žádný postoj k různému dramatickému stylu jednotlivých her (intimní a až parodická Andromaché s náběhem k nové římské komedii versus naléhavý komentář aktuální politické situace Trójanek a Hekabé).První část, Trójanky, je pojata jako mírová konference, na které vítězové-Řekové diktují pravidla poraženým-trójským ženám. Scénografie znakově utváří prostředí blíže neurčeného mezinárodního fóra (vymyšlené vlajky zemí) a dominuje jí projekční plátno přes celý zadní plán jeviště, na který jsou po většinu času promítány záběry připomínající současné televizní zpravodajství, prolínající se s vyobrazeními antických tragických váz. Antický kontext dále připomínají stylizovaná, archaicko-rituální gesta, kterými herci čas od času dotvářejí svůj herecký projev (a rovněž recitace začátku Homérovy Odysseie ve staré řečtině na samém konci inscenace). Převážně deklamativní herecké pojetí je v první části prokládáno mikrosituacemi beze slov, které dokreslují zobrazované děje (např. když hosteska Hekubě nabídne sklenici na šampaňské, do které já však ponižujícím způsobem vlijí Řekové zbytky ze svých sklenic). Překvapivé je uchopení role Heleny, která Menelaa neobrátí na svou stranu rafinovaností a ženskostí (ta se projevuje spíše v jejích pohybových kreacích), nýbrž bojovnou agresivitou.V Hekabé je scéna téměř holá, pouze v její levé střední části se nachází oprýskaná plechová bouda, v níž Hekuba přijímá návštěvy a osnuje své plány. Výrazný je sbor trójských žen-bakchantek, které jsou v krátkých negližé s rozpuštěnými vlasy a nabílenými obličeji stylizovány jako ženy-vamp. Jejich rozsápání Polyméstorových synů je zobrazeno umělou krví, kterou jsou těla herců polita a za pátravých pohledů žen pak na scéně dokonávají. Představitelka Polyxeny se vyjadřuje vedle slov také velmi jednoduchým, ne zcela estetickým výrazovým tancem.Třetí části, Andromaché, dominuje jevištní metafora založená na přítomnosti množství různě velkých pián umístěných rovnoměrně po celém jevišti (i s použitím vertikály - podstavců, v jednom případě výšky až dvou metrů). Ty představují řeckou kulturu, jež sama sebe pokládá za civilizovanou (její příslušnice Hermioné hraje klasické klavírní skladby), cizorodost Andromaché naproti tomu není zdůrazněna podobně výraznou vizuální metaforou. Výrazné je herecké pojetí představitelky Hermioné, propracované do nejjemnějších detailů a podporující ironický až parodický potenciál postavy; herecké pojetí ostatních postav třetí části zůstává nebrechtovské a deklamativní. EP