Autor celkově představuje knihu Přemysla Houdy a konstatuje, že vzhledem k její tematické šíři a nevelkému rozsahu některá relevantní témata a teze nemohly být rozvedeny v žádoucí míře. Houda se zajímá o folk především z hlediska jeho vztahu ke společnosti a vládnoucí moci, přičemž navazuje na tradiční výkladovou linii o určitých oblastech populární hudební kultury v komunistickém Československu jako „ostrůvcích svobody“, reziduích nezávislého myšlení a zřídlech opozičních postojů. Vývoj populární hudby pro něj přitom představuje předehru ke společenským změnám a folková hudba mu slouží jako prostředek pro vystižení povahy, limitů a vnitřních rozporů „normalizačního“ systému. Autor polemizuje s Houdovým akcentem na folkové obecenstvo jako specifickou komunitu, jež se vyznačovala kritickým vztahem k současnému režimu, a zdůrazňuje, že folkovým posluchačům chyběly specifické znaky subkultury, své kritické postoje jinak veřejně neprojevovali a nestali se jako skupina předmětem systematické perzekuce. Naopak vyzvedává Houdův poznatek, že folkoví interpreti legitimizovali své kritické poselství v textech využíváním oficiálně přijatelných motivů a forem. Houda podle něj na příkladu folkové hudby přínosně demonstruje konflikt i souběžnost moci diktatury a svobodných aktivit, a tak ukazuje vnitřní rozpory a pružné hranice „normalizačního“ systému i jeho nepřekročitelné meze. Nastoluje i důležité otázky, mnohé však v jeho knize zůstává nedopovězeno, takže nakonec připomíná nedohranou píseň., The reviewer presents Přemysl Houda’s book as a whole, and concludes that, in view of its thematic breadth but short length, some relevant topics and arguments could not be developed satisfactorily. Houda explores folk music mainly from the standpoint of its relation to society and the powers that be. He therefore follows on from the traditional line of interpretation about certain areas of popular music in Communist Czechoslovakia having been ‘little islands of freedom’, remnants of independent thinking, and well-springs of opposition attitudes. The development of popular music, however, represents for him a prelude to social change, and folk music serves him as a means to gauge the nature, limits, and internal contradictions of the ‘Normalization’ system. The reviewer takes issue with Houda’s accent on the folk-music audience having been a special community characterized by a critical attitude towards the current régime, and he emphasizes that folk-music audiences lacked the attributes of a sub-culture, did not otherwise express their critical attitude, and did not, as a group, become the target of systematic persecution. On the other hand, he praises Houda’s observation that folk musicians legitimized their critical mission in lyrics by using themes and forms acceptable to the authorities. Houda, according to the reviewer, has usefully demonstrated, using the example of folk music, the confl ict and the parallelism of the dictatorship and free activities, and has thus revealed the internal contradictions and fl exible boundaries of the Normalization system as well as its insurmountable limits. Though Houda raises important questions, much in his book remains unanswered, and ultimately it brings to mind a song that has not been played to the end., and Jiří Smlsal.
Josef Šafařík’s philosophising reflects an important stage in our nation’s cultural development. The article seeks to trace the distinctive trait of his reflections, his positing of contrasting polarities. Such polarities present not only the motivational contrasts of human behaviour but also the possibility of application to the chronology of history. It is precisely this context of historical interpretation – presented most fully in Šafařík’s life-work, On the Way to the Last – which may in retrospect offer an in¬sight into the very nature of the polar articulation of Šafařík’s thought.
a1_Předkládaný text pojednává o obrazu válek dvacátého století, zejména druhé světové války, v převážně americkém komiksu vznikajícím v posledních dvaceti letech. V první části se autor pokusil načrtnout, jakým způsobem je komiks jako svébytný žánr vnímán literárními vědci, případně využíván několika málo historiky. Na první pohled se může zdát, že tato specifická oblast literárně-vizuální tvorby je v teoretické reflexi zpracována relativně dobře, nicméně při pečlivější analýze se ukazuje, že opak je pravdou. V následující části autor stručně odkazuje na komiksové hrdiny, kteří se „zrodili“ během druhé světové války, ať už na stránkách časopisů ze čtyřicátých let minulého století (Captain America) nebo ve zpětné projekci (Magneto ze série X-Men). Hlavní oddíly statě nejprve přibližují komiksy, jejichž tvůrci se pokoušejí válečné konflikty uchopit více či méně „dokumentárním“ způsobem při zachycení dobových reálií. Vedle nich autor rozlišuje skupinu komiksů, která se nachází na pomezí mezi „realistickým“ a fantastickým pojetím. Nejobvyklejší a nejpočetnější jsou ovšem komiksové příběhy, v nichž celkový rámec a události (zejména) druhé světové války a boje proti nacistům slouží jen jako historické kulisy k projekci fantastických námětů; sem spadá například proslulý Hellboy nebo různé příběhy o útocích zombies či upírů v dané době. Do obou oblastí válečného komiksu zasahují svou tvorbou význační komiksoví umělci Garth Ennis a Mike Mignola., a2_V poslední části pak autor připomíná další média, zejména film a počítačové hry, v nichž jsou války pojímány podobně jako v komisech. Komiks podle autora rozhodně nevypovídá o válce jako takové, na druhou stranu však odhaluje jeden ze způsobů, jak jsou konflikty dvacátého století vnímány současnou společností., and Dalibor Vácha.
Skotský historik a český sociolog ve společné práci, která vyšla původně anglicky pod názvem Transitions Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia (Hoboken (New Jersey), Wiley - Blackwell 2011), předložili obraz ekonomické transformace jako zásadní institucionální změny na širokém plátně celého postkomunistického bloku a na základě široce založeného zdrojového materiálu. Ve srovnávací analýze zahrnující země střední a východní Evropy i bývalého Sovětského svazu a sledující období od posledních let komunistického systému do finanční krize v roce 2008 nabízejí vysvětlení, jak a proč se jednotlivé postkomunistické země vyvíjely různým způsobem, kam se během tohoto vývoje dostaly a čím se dosažený stav liší od jejich předcházejícího stavu a také stavu ve vyspělých kapitalistických zemích. Jejich zásadním příspěvkem do diskuse na dané téma je navržená typologie modelů kapitalismu v postkomunistických zemích. Otazníky klade recenzentka nad výběrem zemí zahrnutých do analýzy, možnostmi jejich komparace z hlediska různých ekonomických ukazatelů a nad absencí rozboru stavu teoretické ekonomie ve studovaných zemích, který spoluutvářel možnosti a limity transformačních strategií., The two authors (a Scottish historian and Czech sociologist) of this publication, which was originally published in English as Transition Economies: Political Economy in Russia, Eastern Europe, and Central Asia, Wiley-Blackwell, 2011, present a picture of economic transformation as fundamental institutional change on the wide canvas of the whole post-Communist bloc, basing their research on a wide variety of sources. In this comparative analysis, covering the countries of central and eastern Europe and also the former Soviet Union in the period from the later years of the Communist system to the financial crisis of 2008, they offer explanations for how and why the individual post-Communist countries have developed in various ways, how far they have come in this development, and in what respects the state they have reached differs from their previous economic states and from the economies of the developed capitalist countries. The authors’ fundamental contribution to the discussion is a proposed typology of models of capitalism in the post-Communist countries. The reviewer raises questions about the selection of the countries included in the analyses, the possibilities of their comparison from the viewpoint of various economic indices, and the absence of an analysis of the state of economic theory in the countries under consideration here, which helped to create the possibilities of the transformation strategies and to set their limits., and [autor recenze] Antonie Doležalová.
23. ledna 2015, si Akademie věd ČR připomíná 125. výročí založení České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění - své přímé předchůdkyně, která se v roce 1952 společně s dalšími dobovými vědeckými institucemi stala základem Československé akademie věd. Idea založení neuniverzitní výzkumné instituce v českých zemích ovšem sahá mnohem dále než pouze do roku 1890, kdy se ji podařilo realizovat. and Luboš Velek.
Polish Ethnological Society (PES) [Polskie Towarzystwo Ludoznawcze] was established on the 9th February, 1895 in Lviv as Ethnological Society [Towarzystwo Ludoznawcze]. The name was
changed in 1947. This article presents the most important facts from the history of PES (the beginnings, twenty years of interwar period, times after the Second World War) as well as organizational structure (branches and sections) and various activities (publishing, library, archives, Center for Ethnographic Documentation and Information [Ośrodek Dokumentacji i Informacji Etnograficznej], Polish Ethnographic Atlas [Polski Atlas Etnograficzny], Kolberg´s Center [Pracownia Kolbergowska], Opening Education Center [Pracownia Edukacji Otwierającej] and others). International cooperation was also described, including Czech threads. A crucial moment in the functioning of the Society was the change of borders in Central Europe after the Second World War. Lviv was left outside Poland and the head office was moved first to Lublin, then to Poznan. Since 1953 it has been located in Wroclaw.
Autor pochází z rodiny bělehradských sefardských Židů, za války prošel italským internačním táborem, poté pracoval jako jugoslávský novinář. Na sklonku kariéry se vrátil ke svým etnickým kořenům a začal systematicky sbírat svědectví jugoslávských Židů o jejich životě, a zejména osudech za druhé světové války. Prezentovaná práce je poslední z pěti publikací, v nichž tyto výpovědi zpracoval. Zde zachycené vzpomínky mají podle recenzenta zásadní význam pro dokumentaci osudů židovské komunity na Balkáně za války, obsahují však i mnoho důležitých informací o mezietnických a mezikonfesních vazbách a o každodenním životě v této části Evropy v první polovině minulého století., The author of the work under review comes from a Belgrade family of Sephardic Jews. During the Second World War he was interned in Italian camps. After liberation, he worked as a Yugoslav journalist. Towards the end of his career he returned to his roots, and began systematically to collect Yugoslav Jews’ testimony about their lives, particularly during the Second World War. The book under review is the most recent of five publications in which he has compiled these testimonies. The recollections recorded here are, according to the reviewer, of fundamental importance for the documentation of the lives of members of the Jewish Communities in the Balkans during the Second World War, but they also contain much important information about interethnic and interconfessional links, as well as about everyday life in this part of Europe in the first half of the twentieth century., and [autor recenze] Jan Pelikán.
a1_Autor se v tomto pojednání snaží poskytnout přehled různých přístupů ke studiu každodennosti v historii a dalších sociálních vědách a poté nastiňuje vlastní pokus o konceptualizaci každodennosti. Úvodem konstatuje, že historici a jejich kolegové z příbuzných oborů, kteří ve svých výkladech s každodenností pracují, ji většinou nedefinují jako nějaký teoretický koncept nebo metodologický návod a vycházejí z určitého intuitivního předporozumění, z čehož plyne významová nejasnost a konfuznost. Obecně se přitom přijímá, že každodennost je v opozici vůči takzvaným velkým nebo politickým dějinám. V popularizačních textech se pak obvykle omezuje na popis historických kuriozit a anekdot, přijde-li řeč na bydlení, stravování nebo zvyky. Soustavnější zájem o každodennost shledává autor u některých dějepisců na konci 19. století v souvislosti s jejich vymezováním vůči tradiční, pozitivistické historii. Skutečná renesance zájmu o životy lidí, kteří nepatřili k elitám, však nastala až v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století v kontextu emancipace sociálních a kulturních dějin a nacházela motivaci spíše v kritice establishmentu než v akademických otázkách. Každodennost pak zdomácněla v takzvaných nových kulturních dějinách, pro něž je charakteristická antropologická perspektiva a které se etablovaly jako svébytný proud v historii v devadesátých letech. Ve svém přehledu se autor nejprve věnuje etnografickým přístupům a dějinám soukromého života, pro něž je podle něj typický duální model rozdělující každodennost na „objektivní skutečnosti“ a subjektivní prožívání., a2_Poté přechází k německým dějinám každodennosti (Alltagsgeschichte), jejichž hlavní představitel (při vší rozmanitosti) Alf Lüdtke (narozen 1943) má podle něj asi největší zásluhu na etablování každodennosti jako předmětu historického bádání a který tuto jejich pozici hájil proti výtkám sociálních historiků z údajné nevědeckosti. Do tohoto směru uvažování, označeného jako sociální interakcionismus, zařazuje autor dále francouzského polyhistora Michela de Certeau (1925–1986), který také postavil své pojetí každodennosti jako alternativu vůči různým formám sociálního determinismu a kladl důraz na interpretativní rozměr sociální reality v interakci mezi subjektem a vnějším světem. Kriticky se pak autor snaží vyrovnat s konceptem německých kulturních historiků (zejména Martina Sabrowa a Thomase Lindenbergera) vypracovaným k analýze každodenního rozměru nacistické a (východoněmecké) komunistické diktatury a označovaným pojmem Sinnwelt (myšlenkový svět), přičemž se vrací i k současným českým diskusím o aplikacích těchto přístupů na dějiny komunistického Československa. Za nejvíce inspirativní a nejpromyšlenější ovšem autor pokládá pojetí každodenní reality ve fenomenologické sociologii Rakušana Alfreda Schütze (1899–1959), který rozvíjel ideu přirozeného či žitého světa (Lebenswelt) filozofa Edmunda Husserla. Ve druhé části svého pojednání autor nabízí vlastní představu, jak konceptualizovat každodennost pro potřeby historického bádání. Pokouší se přitom popsat hlavní prvky její struktury, kterou podle něj tvoří tělesnost (a s ní spjatá prostorovost), cyklická časovost, lineární časovost a socialita., a3_V závěru pak formuluje vlastní „pracovní“ definici každodennosti: je to bezprostředně prožívaný svět člověka, omezený jeho tělesným bytím, svázaný s plynutím času a vpletený do sítě sociálních vztahů, jež je utkána z významů., b1_In this article, the author aims to provide an overview of the various approaches to research on everyday life in historiography and other social sciences. He then outlines his own attempt to conceptualize everyday life. In his introduction, he argues that historians and their colleagues in related fields who work with everyday life in their research usually do not define it as a theoretical concept or method, and start from a certain intuitive empathy. This leads to semantic confusion. Yet it is generally accepted that the history of everyday life stands in opposition to ‘big’ or political history. In works of popular history, if the discussion comes round to housing, food, or customs, everyday life is usually limited to a description of historical curiosities and anecdotes. The author finds a more systematic interest in everyday life developing amongst historians in the late nineteenth century in connection with its being defined in opposition to traditional, positivist history. A true interest in the lives of ordinary people did not arise till the 1960s and 1970s as part of the emancipation of social and cultural history and it tended to be motivated more by criticism of the establishment than by academic concerns. The history of everyday life then became accepted in the ‘new cultural history’, which characteristically employed an anthropological perspective and became established as a distinctive stream in historical research in the 1990s. In his survey, the author first examines ethnographic approaches and the history of private life, typical of which is a dual model that divides everyday life into ‘objective reality’ and subjective experience., b2_He then moves to a discussion of the German history of everyday life (Alltagsgeschichte), whose chief practitioner (despite all its variety), Alf Lüdtke (b. 1943), is probably, the author argues, the man most responsible for establishing everyday life as an area of historical research and he has defended its position against social historians, who have criticized it for allegedly being unscholarly. In this stream of thought, called ‘social interactionism’, the author includes Michel de Certeau (1925–1986), the French scholar who also formulated his conception of everyday life as an alternative to various forms of social determinism, and put the emphasis on the interpretative dimension of social reality in interaction between the subject and the outside world. The author then critically sets out to come to terms with the concept as used by German cultural historians, especially Martin Sabrow (b. 1954) and Thomas Lindenberger (b. 1955), which was developed into an analysis of a dimension of everyday life in the Nazi and Communist dictatorships in Germany, called the Sinnwelt (in Czech, myšlenkový svět). He also returns to current Czech debates about the possible applications of these approaches to the history of Communist Czechoslovakia. In his view, the conception of everyday reality in the phenomenological sociology of Alfred Schütz (1899–1959), an Austrian who developed the philosopher Edmund Husserl’s (1859–1938) idea of the natural or experienced world (Lebenswelt), is the best thought out and most promising. In the second part of his article, the author offers his own view of how to conceptualize everyday life for historical research. He endeavours to identify the main features of its structure, which, according to him, comprises corporeality (and the spatiality linked to it), cyclical and linear temporality, and social relations., b3_He then concludes by formulating his own working definition of everyday life: it is, he proposes, the immediately experienced world of a human being, limited by his or her physical being, bound to the flow of time, and woven into the web of social relations, which consists of meanings., Petr Sedlák., and Obsahuje bibliografii