Meeting ZENITH 2010, konaný pod patronací CME v lednu ve Vídni, uvedl jak didaktické přednášky, tak diskuze o jednotlivých tématech a rozbory pacientů, léčených bisfosfonáty. Cílem setkání bylo hovořit o vědeckých podkladech použití bisfosfonátů a jejich protinádorovém účinku u pacientek s časnými formami karcinomu prsu, zvážit, zda tento účinek může být rozšířen i na jiné formy karcinomů. Diskutovat v rámci současných léčebných standardů o možnostech cílené léčby na kost. Jednání bylo příležitostí pro setkání a výměnu názorů s předními světovými odborníky., CME-certified 2010 ZENITH Meeting in Vienna effective balanced didactic presentations with many oportunities for participation through interactive, case-study-based workshops and panel discussions. The objectives of the meeting were to discuss the scientific radionale for the use of bisphophonates to achieve clinical anticancer benefits in patients with early breast cancer and discuss, if these benefits cancer be extened to patients with other cancer types and other topics. Discuss the role of current and emerging bone.targeted treatment options in the context of current standard of care for patients with cancer. This meeting was an oportunity to meet and discuss this topic with a wide variety of faculty and colleagues from around the world., and Zdeněk Mechl, Lenka Ostřížková
Cíl: Cílem práce bylo na základě retrospektivní analýzy posoudit radiační zátěže ve smyslu průměrné roční efektivní dávky a průměrné roční ekvivalentní dávky na ruce u jednotlivých skupin pracovníků Kliniky nukleární medicíny Fakultní nemocnice Ostrava (KNM FNO) v letech 2006-2012. Metoda: Pro stanovení průměrné roční efektivní dávky byly využity výsledky monitorování pracovníků pomoci osobních dozimetrů. Pro určení průměrné roční ekvivalentní dávky na ruce byly použity údaje monitorování z prstových dozimetrů personálu. V obou případech se vycházelo z jednoměsíčního monitorovacího intervalu. Výsledky: Pro radiologické asistenty a sestry s atestací v oboru nukleární medicína pracující na ambulanci KNM FNO činila průměrná efektivní dávka v jednotlivých letech 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011 a 2012 hodnoty 2,1 mSv, 2,4 mSv, 1,7 mSv, 1,7 mSv, 1,6 mSv, 1,1 mSv a 1,1 mSv. Pro farmaceuty byla průměrná roční efektivní dávka za shodné časové období 1,4 mSv, 1,4 mSv, 0,8 mSv, 0,8 mSv, 1,0 mSv, 0,8 mSv a 0,9 mSv. Sestry na lůžkovém oddělení obdržely průměrnou roční efektivní dávku v daném časovém období 0,5 mSv, 1,0 mSv, 0,4 mSv, 0,4 mSv a 0,7 mSv, 0,5 mSv a 0,9 mSv. Lékaři na ambulanci získali průměrnou roční efektivní dávku 1,7 mSv, 1,8 mSv, 1,5 mSv, 1,7 mSv, 2, 0 mSv, 1,8 mSv a 1,3 mSv. Průměrná roční efektivní dávka u pracovníků technicko-fyzikálního úseku byla 0,5 mSv, 0,6 mSv, 0,2 mSv, 0 mSv, 0 mSv, 0 mSv a 0,4 mSv. Průměrná roční ekvivalentní dávka na ruce pracovníků v letech 2006-2012 dosahovala u farmaceutů 66,7 mSv, 43,0 mSv, 71,9 mSv, 93,2 mSv, 100, 4 mSv, 103,3 mSv a 115,00 mSv. U lékařů na ambulanci, kteří byli monitorováni od roku 2009 do současnosti byla vyhodnocena průměrná roční ekvivalentní dávka na ruce na 9,1 mSv, 8,0 mSv a 10,0 mSv. Závěr: U všech sledovaných skupin (radiologičtí asistenti a sestry s atestací v oboru nukleární medicína, lékaři na ambulanci, farmaceuti i technicko-fyzikální úsek) vykazuje veličina průměrná roční efektivní dávka částečně klesající trend, přestože se na daném pracovišti každoročně zvyšuje počet provedených vyšetření, ale i terapií. Naopak u průměrné roční ekvivalentní dávky na ruce dochází ke zvyšování hodnot, které jsou důsledkem narůstajícího množství zpracované aktivity na KNM FNO., Aim: The aim of the study was a retrospective analysis to assess the radiation burden in terms of annual average effective dose equivalent and average effective dose to the hands from the fingers to the forearm of some staff of Department of Nuclear Medicine University Hospital Ostrava (KNM FNO) in 2006-2012. Method: For the assessment of the annual average effective dose, the results of personal monitoring have been used. To determine the average dose equivalent to hand from the fingers to the forearm monitoring data from finger dosimeters were used. In both cases one month monitoring period was applied. Results: For radiological assistants and nurses with certification in the field of nuclear medicine working in the ER KNM FNO, the average effective dose in years 2006, 2007, 2008, 2009, 2010, 2011 and 2012 was 2.1 mSv, 2.4 mSv, 1, 7 mSv, 1.7 mSv, 1.6 mSv, 1.1 mSv and 1.1 mSv, respectively. In case of pharmacists, the average effective dose for the same period was 1.4 mSv, 1.4 mSv, 0.8 mSv, 0.8 mSv, 1.0 mSv, 0.8 mSv and 0.9 mSv. Nurses in the ward received the average effective dose in the same period 0.5 mSv, 1.0 mSv and 0.4 mSv, 0.4 mSv and 0.7 mSv, 0.5 mSv and 0.9 mSv. Doctors at the clinic received the average effective dose 1.7 mSv, 1.8 mSv, 1.5 mSv, 1.7 mSv, 2.0 mSv, 1.8 mSv and 1.3 mSv. The average effective dose for physicists and technicians was 0.5 mSv, 0.6 mSv, 0.2 mSv, 0 mSv, 0 mSv, 0 mSv and 0.4 mSv. The average dose equivalent to hand of pharmacists in the years 2006-2012 amounted to 66.7 mSv, 43.0 mSv, 71.9 mSv, 93.2 mSv, 100.4 mSv, 103.3 mSv and 115. 0 mSv. The doctors at the clinic, who were monitored from 2009 to the present, have received the average dose equivalent to hands 9.1 mSv, 8.0 mSv and 10.0 mSv. Conclusion: In all groups (radiographers and nurses with the certification in the field of nuclear medicine, the clinicians, pharmacists, physicists and technicians) some downward trend in variable average effective dose was observed, despite the fact that the workload in terms of tests performed was showed annually increasing trend with a similar situation as far as radiotherapy was concerned. In contrast, the average equivalent dose to hands lead to the increase which can be attributed to the increasing amount of activities of radiopharmaceuticals processed at the KNM FNO., Jana Hudzietzová, Michal Koláček, Lenka Ullmannová, Jozef Sabol, Otakar Kraft, and Literatura
Koincidence výskytu zhoubného nádoru a gravidity není běžná situace, ale není vzácná. Nejedná se již o kazuistické případy, ale o soubory. Frekvence malignit v těhotenství je závislá na kvalitě sběru dat a zkoumané populaci. Jen velmi přibližně lze říci, že v našich euroatlantických podmínkách zdravotnické péče se jeden zhoubný nádor vyskytuje cca na 1 000 porodů. Vzhledem k jejich malé frekvenci a skutečnosti, že klinické příznaky tumoru jsou často připisovány těhotenským změnám, nebo jimi maskovány, dochází k pozdější diagnóze tumoru u těhotné než u negravidní ženy. Průměrný věk těhotných se zvyšuje. Vznik tumorů je v pokročilejším věku. Lze tudíž v budoucnu předpokládat nárůst této koincidence. V onkologii pak může vzniknout oblast (zatím naštěstí ještě ne subspecializace) onkotěhotenství (oncopregnancy). Nejčastější nádory v těhotenství jsou maligní melanom, karcinom děložního hrdla, lymfomy, karcinom prsu, ovariální karcinom a leukemie. Screeningově se u nás v těhotenství vyšetřuje pouze děložní hrdlo (cervikální cytologie, kolposkopie). Diagnóza ostatních nádorů je závislá na autoobservaci ženy a diagnostickém důvtipu ambulantního gynekologa. Diagnóza v těhotenství se neliší od netěhotné ženy, ale je v některých oblastech ztížená. Tumor markery těhotné jsou zvýšeny stejně jako denzita prsu. Těhotenské změny na cervixu ztěžují jak cytologickou, tak kolposkopickou a histologickou diagnostiku. Ultrazvukové změny na ovariu mohou být zavádějící. Léčba těhotné je v mnoha ohledech problematická, nicméně musí být stejně účinná jak u netěhotné. Žena nesmí být penalizována za to, že je těhotná. Léčba těhotné musí být individualizovaná. Musí se vzít v potaz jak typ a stadium zhoubného nádoru, tak přání těhotné v pokračování těhotenství a rizika, modifikace léčby, nebo jejího odložení do viability plodu, potažmo do jeho ukončení. Operační léčba je indikována z diagnostických, stagingových a léčebných důvodů. Pokud se netýká reprodukčních orgánů těhotné, je většinou dobře tolerována jak matkou, tak plodem. Již neplatí doporučení neoperovat v prvním trimestru. Diagnostické dávky ozáření jsou minimální a neovlivňují vývoj plodu. Nicméně tam, kde je to možné je vhodné dát přednost UZ a MRI před rtg a CT. Léčebné ozáření může způsobit výrazné poškození plodu ionizujícím zářením. Poškození je ovlivněno dávkou, typem tkáně a velikostí ozařovaného pole. Jde o buněčnou smrt, kancerogenezi, genetické ovlivnění, hypotrofii plodu, vznik mikrocefalie a mentální retardaci. Léčebné ozařování břicha je v těhotenství kontraindikováno. Chemoterapie je v těhotenství používána jako adjuvantní terapie. Vzhledem k negativnímu vlivu chemoterapie na plod jako jsou nitroděložní úmrtí, malformace, růstová retardace, vznik malignit v budoucnosti a dalších je obecná tendence se chemoterapii v těhotenství vyhnout, nebo ji alespoň posunout za první trimestr. Vzhledem k vysoké koncentraci chemoterapeutik v mateřském mléku, je kojení v průběhu chemoterapie kontraindikováno., The coincidence of malignant disease and pregnangy is not a current situation, but is not rare. These cases are no more casuistic, but at present, there are groups of these patients published. The frequency of malignit diseases in pregnancy depends of the quality of data collections in a defined population. Only very approximatively we can state, that in our euroatlantic conditions and medical care, one malignat disease is diagnosed in 1 000 pregnants. Because of such a low frequency and the fact, that the symptoms of a malignant disease are often attribuated to pregnancy changes, or are covered by them, the diagnosis is done in pregnants later than in non pregnant women. The mean age of pregnant women becomes higher. Tumor growth is characteristic for higher age. Thus we can suppose in the future the rise of the coincidence ot these two states. The most frequent tumors in pregnancy are malignant melanoma, breast, cervical and ovarian cancers, lymphomas and leukemia. There is only one screening method in pregnancy: the cervical cancer by means of PAP smears and colposcopy. The diagnostics of other tumors depends on autodiagnosis of the women or on the diagnostic skills of the obstetrician. The oncologic diagnosis in pregnancy doesn´t differ from non pregnant wonem. In some organs and tumors it is more difficult in pregnancy. Tumor markers are elevated in pregnancy, the breast density is increased and the pregnancy induces cervical canges similar to neoplasia. The oncologic treatment of pregnant poses a lot of problems, but must be as efficace as in non pregnant state. The treatment must be tailored for each patient. We must take in an account the type and the stage of the tumor, the desire of the women to continue the pregnancy, the risks and the modification of the treatment and the posibility of it´s postponing after the delivery or at least the viability of the fetus. The surgery is diagnostic, staging and curative. If it doesn´t touch reproductive organs of the patient, it is well tolerated by the woman as by the foetus. The surgery may take place even in the first trimester. Diagnostic ionisation doses are minimal and have no negative impact on foetal developpment. Newertheless we prefer US and MRI to rtg and CT. Radiotherapy may cause severe foetal dammage. This is influenced by the dosis, type of the tissue and the magnitude of the field influenced by the ionisation. It may cause the cellular death, cancerogenesis and genetic influence, foetal hypotrophia, microcephalia and mental retardation. Abdominal radiotherapy in pregnancy is contraindicated. In pregnancy only adiuvant chemotherapy is used. Due to it´s negative side effects on the foetus like intrauterine death, malformations, growth retardation, the malignant growth in the future, there is a tendency if possible to eliminate chemotherapy during the pregnancy or at least to apply it after the first trimester. Because of the high concentration of chemotherapeutics in maternal milk, the breastfeeding is contraindicated during the chemotherapy., Aleš Roztočil, and Literatura
V letech 1991 až 2009 bylo v České republice ohlášeno 1 038 případů profesních nádorových onemocnění. Dlouhodobý trend byl sestupný, v 95 % byli postiženi muži. Střední věk při zjištění diagnózy zhoubného novotvaru byl 67 let. Převažoval profesní zhoubný novotvar průdušek a plic před difúzním mezoteliomem pleury a peritonea, následovaly nádory močového měchýře a kůže. Jako příčina zhoubných novotvarů dominovalo ionizující záření, 77 % osob postižených profesními nádory pracovalo při těžbě nebo úpravě uranové rudy. Autoři se zabývají zásadami diagnostiky i příčinami malého počtu uznaných nádorových onemocnění za nemoci z povolání. Autoři upozorňují, že seznam nemocí z povolání byl od července 2011 rozšířen o další zhoubné novotvary a je i širší možnost je uznat za profesní novotvary, které jsou způsobeny chemickými karcinogeny., The authors have undertaken the analysis of all cases of occupational malignant neoplasmas which were reported in the National Register of Occupational Diseases in the Czech Republic. In the years 1991–2009, 1038 occupationally-related tumour diseases have been notified. The trend was decreasing, males were affected in 95 %. The mean age of persons at diagnosing malignant neoplasma was 67 years. The occupational malignant neoplasm of bronchi and lunge prevaleid, followed by the diffuse mesothelioma of pleura or peritoneum, neoplasms of an urinary bladder and skin. Ionizing radiation dominated as the cause of malignant tumours in 77 % affected persons worked at mining and manufacturing uranium ore. The authors deal with current review attitudes and opinions of experts on principles of diagnostics of occupational malignant tumours. In the conclusions the authors analyze the cause of decreasing tendency in the number of notified occupational diseases. They inform which new malignant neoplasmas are included in the List of occupational diseases, and can be accepted as occupational diseases from 1 July 2011., Petr Brhel, Zdeňka Fenclová, Markéta Petrovová, and Lit.: 32
Protinádorová farmakoterapie je vedena dominantně parenterální formou, a proto je volba adekvátního žilního vstupu v onkologii zásadním tématem, nabývajícím na významu s rozšiřováním možností druhů žilních katétrů, které jsou k dispozici. Periferní žilní systém je navíc v některých případech při dlouhodobé léčbě výrazně zatěžován, neboť celá řada látek má nevyhovující vlastnosti pro periferní aplikaci – hlavně pH, osmolalitu a chemickou strukturu. Permanentní centrální venózní vstup nabízí šetření periferního žilního systému, je prevencí paravazace a lze jej využívat ve většině případů k odběrům krve. Kromě portů a tunelizovaných centrálních kanyl zažívá renesanci inzerce periferně implantovaných centrálních katétrů (PICC), které splňují kritéria permanentního centrálního vstupu. Uvádíme indikační kritéria pro implantaci jednotlivých druhů vstupů s přihlédnutím k vlastnostem pacienta, charakteru a délce podávané léčby. V rámci Společnosti pro porty a permanentní katétry jsme definovali několik oblastí onkologické péče, kdy můžeme preferovat inzerci PICC před ostatními druhy žilních katetrů., The choice of adequate venous access device is a key issue in oncology since anticancer drug therapy is administered via the parenteral route predominantly. An increasing importance of this topic has been observed with the expansion of various types of venous catheters available. In some cases, long-term therapy places a heavy burden on the peripheral venous system because many substances have unsatisfactory properties for peripheral administration – mainly the pH, osmolality and chemical structure. A long-term central venous access device offers a way to spare the peripheral venous system, prevents extravasation, and can be used for blood sampling in most cases. In addition to ports and tunneled venous access devices, there is a renaissance in insertion of peripherally inserted central catheters (PICCs) that meet the criteria for a permanent central venous access device. The indication criteria for the insertion of various kinds of devices are presented, taking into account the patient characteristics as well as the type and duration of the treatment administered. As part of the Society for Ports and Permanent Catheters activities, several areas of oncology care have been defined where the insertion of PICCs is preferred to other types of venous catheters., Viktor Maňásek, and Literatura
Trombembolická nemoc je jedna z možných komplikací ventrikuloatriálního shuntu. Námi popisovaná kazuistika se týká 20leté pacientky s prenatálně diagnostikovaným obstrukčním hydrocefalem, pro který jí byl postnatálně zaveden nejprve ventrikuloperitoneální a později pro poruchu resorpce moku v peritoneální dutině ventrikuloatriální shunt. Dva roky po jeho zavedení byla pacientka přijata pro opakované stavy dušnosti, ranní otoky obličeje a krku a dva dny trvající vertigo s pocitem tlaku v hlavě. Na ultrasonografii žil byl nalezen trombus v oblasti levé vnitřní jugulární žíly a okolo atriálního konce zavedeného zkratového systému. Byla započata antikoagulační terapie v podobě subkutánně aplikovaného nízkomolekulárního heparinu enoxaparinu. Ventrikuloatriální shunt byl později extrahován a nahrazen opět shuntem ventrikuloperitoneálním. Finálně došlo k rekanalizaci tří ze čtyř uzavřených žil. Po jednom roce léčby trombózy je pacientka bez zásadních subjektivních i objektivních potíží a medikuje warfarin., Thromboembolic disease is one of possible complications of ventriculoatrial shunt. Our case report describes a 20-year-old patient who was prenatally diagnosed with obstructive hydrocephalus and was postnatally treated with a ventriculoperitoneal shunt and, subsequently, because of cerebrospinal fluid malabsorption in the peritoneal cavity, with ventriculoatrial shunt. Two years after the surgery, the patient was admitted with recurrent symptoms of dyspnoea, morning oedema of the face and neck and two-day history of vertigo with feeling of pressure inside her head. Venous ultrasonography revealed thrombus in the left internal jugular vein and around the atrial end of the shunt. Anticoagulation therapy using subcutaneous application of low-molecular-weight heparin enoxaparin was started. Ventriculoatrial shunt was removed and replaced with ventriculoperitoneal shunt. Eventually, three of four closed veins were recanalized. After one year of thrombosis treatment, the patient is without any significant subjective or objective problems and she is treated with warfarin. Key words: thromboembolic disease – venous thrombosis – ventriculoatrial shunt – hydrocephalus – anticoagulation therapy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and L. Jurák, P. Buchvald, V. Beneš III, D. Oršulík, P. Suchomel