Homeownership has been in decline in a number of developed societies since the early 2000s driven, primarily, by declining entry among younger households who have been increasingly pushed into the rental sector. This trend has been associated with a growing intergenerational divide, or even conflict, and the emergence of ‘Generation Rent’. This paper explores the conditions surrounding diminishing access to owner-occupation among new households with a focus on the historic maturation of homeownership sectors, the restructuring of the political economy (financialization) around housing wealth and the inter-cohort dynamics surrounding the accumulation and transfer of housing wealth. The paper takes an international perspective drawing on evidence from two parallel, but contrasting cases: Japan and the UK. The analysis illustrates the interrelatedness of interand intra-generational inequalities, with the former reinforcing the latter. It also focuses on the role of families as both a moderator of generational inequity at the micro level as well as an enhancer of socioeconomic inequalities overall.
This article explores the trajectory of so-called guaranteed social housing in the Czech Republic as an example of penetrating financial instruments into the public policy realm. The project, promoted by the government’s Agency for Social Inclusion, was intended to encourage private landlords to rent their properties to people in need through commercial insurance against the risk of rent defaults. Using policy documents, media and interviews with governmental officers, the article describes the performative strength of financial instruments in the sphere traditionally occupied by the welfare state. In financialisation literature, the proliferation of financial instruments is often described as a one-way process in which these instruments colonise public domains. However, the empirical case discussed in the article shows that this process is much more complex and contingent, and financial instruments are not used as the best option but rather as a last resort in a situation marked by weak policies.
Článek se zaměřuje na Galileův Dopis Castellimu z 21. prosince 1613. Autor analyzuje Galileovy hermeneutické principy představené v první části dopisu (bible by měla být vyloučena ze zkoumání přírody) a jeho doslovnou interpretaci pasáže z knihy Jozue (10: 12–13), v duchu kopernikanismu, která se objevuje ve druhé části dopisu. Zdá se, že Galileo užívá bibli jako vědeckou autoritu a na podporu svých kopernikánských názorů, a tak se ocitá v rozporu se svými vlastními hermeneutickými principy. Autor tvrdí, že Galileovo stanovisko je konzistentní, zvláště pokud se vezme v úvahu historický kontext jeho vzniku, tj. kontext stálých, teologicky motivovaných útoků na Koperníka, Galilea a jeho věrnost heliocentrickému systému světa (pohyb Země odporuje bibli) a kontext jeho nedávných teleskopických pozorování a objevů., The article focuses on Galileo’s Letter to Castelli, 21 December 1613. The author analyzes Galileo’s hermeneutical principles established in the first part of the letter (the Bible should be excluded from natural investigation) and his literal interpretation of the passage from the Book of Joshua 10, 12–13, in Copernican terms, in the second part of the letter. Galileo appears to use the Bible as a scientific authority, supporting his Copernican views, and thus he seems to contradict his own hermeneutical principles. The author argues that Galileo’s position is consistent, especially if one takes into account the historical context of its genesis, that is, in the context of the constant, theologically-inspired attacks on Copernicus and Galileo and his commitment to the heliocentric world system (the movement of the earth contradicts the Bible) and in the context of his newly-made telescopic observations and discoveries., and Matjaž Vesel.
Wittgenstein’s approach to philosophy is closely related not only to the content but also to the form of his investigations. The following paper presents the uniqueness of Wittgenstein’s writing style, namely his use of questions, by comparing part of his work with Austin’s essay. For this purpose a typology of questions with regard to their function in the text is established and applied. The difference between Wittgenstein’s and Austin’s writing style is then documented by the frequency of certain types of questions, and omission of others, and related to some of Wittgenstein’s remarks about his approach to philosophical inquiry. The difference is then summarized tentatively as one between ''pedagogical'' and ''academic'' writing style, which poses questions concerning the translation of Wittgenstein’s investigations into academic prose., Wittgensteinův přístup k filozofii úzce souvisí nejen s obsahem, ale také s formou jeho vyšetřování. Následující článek prezentuje jedinečnost Wittgensteinova stylu psaní, konkrétně jeho použití otázek, porovnáním části jeho práce s Austinovým esejem. Pro tento účel je zavedena a aplikována typologie otázek s ohledem na jejich funkci v textu. Rozdíl mezi Wittgensteinovým a Austinovým stylem psaní je pak dokumentován četností určitých typů otázek a opomenutím druhých a je spojen s některými Wittgensteinovými poznámkami o jeho přístupu k filosofickému zkoumání. Rozdíl je pak předběžně shrnut jako ,,pedagogický'' a ,,akademický'' styl psaní, který představuje otázky týkající se překladu Wittgensteinových výzkumů do akademické prózy., and Blahoslav Fajmon
In this paper, I want to address once more the venerable problem of intentional identity, the problem of how different thoughts can be about the same thing even if this thing does not exist. First, I will try to show that antirealist approaches to this problem are doomed to fail. For they ultimately share a problematic assumption, namely that thinking about something involves identifying it. Second, I will claim that once one rejects this assumption and holds instead that thoughts are constituted either by what they are about, their intentional objects, or by what determines their proposition-like intentional contents, one can address the problem of intentional identity in a different way. One can indeed provide a new solution to it that basically relies on two factors: a) what sort of metaphysical nature intentional objects effectively possess, once they are conceived as schematic objects à la Crane (2001, 2013); b) whether such objects really belong to the overall ontological inventory of what there is., According to this solution, two thoughts are about the same nonexistent intentional object iff i) that object satisfies the identity criterion for objects of that metaphysical kind and ii) objects of that kind belong to the overall ontological inventory of what there is, independently of whether they exist (in a suitable first-order sense of existence). As such, this solution is neither realist nor antirealist: only if condition ii) is satisfied, different thoughts can be about the same nonexistent intentionale; otherwise, they are simply constituted by the same intentional content (provided that this content is not equated with that intentionale). Third, armed with this solution, I will hold that one can find a suitable treatment of the specific and related problem of whether different people may mock-think about the same thing, even if there really is no such thing. Finally, I will try to show that this treatment can be also applied to the case in which different thoughts are, according to phenomenology, about the same intentionale and yet this intentionale is of a kind such that there really are no things of that kind. For in this case, such thoughts are about the same intentionale only fictionally., V tomto příspěvku se chci znovu zabývat úctyhodným problémem úmyslné identity , problémem toho, jak mohou být různé myšlenky ohledně stejné věci, i když tato věc neexistuje. Za prvé se pokouším ukázat, že protirealistické přístupy k tomuto problému jsou odsouzeny k selhání. Jelikož nakonec sdílejí problematický předpoklad, totiž že myšlení na něco zahrnuje identifikaci . Za druhé, budem tvrdit, že jakmile jeden odmítne tento předpoklad a místo toho tvrdí, že myšlenky jsou tvořeny buď tím, o čem jsou, jejich záměrnými objekty , nebo tím, co určuje jejich úmyslný obsah, lze řešit problém úmyslné identity jiným způsobem. Jeden může opravdu nabídnout nové řešení, které se v podstatě opírá o dva faktory: a) jaký druh metafyzické přírody úmyslné objekty účinně mají, jakmile jsou koncipovány jako schematické objekty à laJeřáb (2001, 2013); b) zda takové předměty skutečně patří do celkového ontologického inventáře toho, co existuje., Podle tohoto řešení jsou dvě myšlenky o stejném neexistujícím úmyslném předmětu, pokud i) tento objekt splňuje kritérium totožnosti pro objekty tohoto metafyzického druhu a ii) předměty tohoto druhu patří k celkové ontologické inventáři toho, co existuje, nezávisle na tom, zda existují (ve vhodném prvotřídním smyslu existence). Jako takové není toto řešení realistické ani nerealistické: pouze pokud je podmínka ii) uspokojena, různé myšlenky mohou být o stejném neexistujícím úmyslu ; jinak jsou prostě tvořeny stejným záměrným obsahem (za předpokladu, že tento obsah není v souladu s touto záměrností). Zatřetí, vyzbrojené tímto řešením, domnívám se, že lze nalézt vhodnou léčbu konkrétního a souvisejícího problému, zda se mohou lidé rozmýšlet o tom samém, i když v takovém případě skutečně neexistuje. A konečně se pokouším ukázat, že toto zacházení lze aplikovat také na případ, kdy jsou různé myšlenky podle fenomenologie stejné záměrné a přesto je tento záměr takový, že takové věci skutečně neexistují. V takovém případě jsou takové myšlenky o stejné úmyslnosti jen smyšlené., and Alberto Voltolini
Interrogating the austerity measures introduced by the Czech government under the Prime Ministry of Petr Nečas (2010–2013), this essay wishes to highlight the importance of the translations of the political into the registry of morality, which Chantal Mouffe identifies as features of post-politics, for (re)establishment of social hierarchies and inequalities based in difference. In particular, I demonstrate the strategic importance of “disability” and the racialised concept of “maladaptation” for such post-political reformulations of the political and normative outlines of abled citizenship. After mapping out the ideological deployment of the idea of crisis for the ethics of austerity, the essay concludes by posing questions about possible limits and drawbacks of relying upon crisis as a trope of intersectional feminist critique., Kateřína Kolářová., and Obsahuje seznam literatury