Autor reaguje na předešlou stať Víta Strobacha ''Dějiny obětí: K historiografii a politice identity českých židů'', která je pojata jako kritická polemika s nejnovějšími (nejen českými) diskusemi o dějinách Židů. Považuje za přínosné, že Strobach jde za pouhé obsahové shrnutí a že přitom nevede jasnou dělicí linku mezi historiografií a politikou, když historiky chápe nejen jako vědecké, ale zároveň jako společenské a politické aktéry. Výsledek této snahy však podle autora příliš nepřesvědčuje, protože Strobachovy kategorizace typu ''dějiny obětí'' nevzešly z důkladné analýzy pramenného materiálu, ale jsou spíše apriorním soudem, který ho vedl při výběru textů. V důsledku tohoto programově selektivního přístupu vzbuzuje Strobach zkreslený dojem o povaze celé diskuse, neboť v současné české historiografické produkci o minulosti Židů a holokaustu nehrají normativní koncepty ,,dějin obětí'' větší roli, stejně jako sotva platí tvrzení, že dějiny Židů jsou v ní často ztotožňovány s historií antisemitismu. Pokud jde o ''politiku identity'' českých Židů, je zavádějící tvrdit, že se v ní prosazují takto vyhraněné podoby jejich historické kolektivní paměti, aniž Strobach označí jejich konkrétní nositele. Navíc ani nedefinuje základní používané pojmy, které tak postrádají analytické ostří. Celkově se Strobach spokojuje s příliš jednoduchou a nikterak novou kritikou a nevyužívá příležitosti posunout diskusi konstruktivně kupředu., In this contribution, the author responds to Vít Strobach´s ''The history of the victim: Concerning the historiography and politics of identity of the Czech Jews'', which is conceived as a polemic with the altest discussing about the history of the Jews, and not only those written by Czechs. The author considers it useful that Strobach is concerned only to summarize the content of the discussions, without drawing a clear line between historiography and politics, because he understands historians not only as academic actors but also as social and political actors. But, according to the author of this article, the results of the effort are not particularly convincing: Strobach´s categorizations of the ''history of the victim'' type is not based on a thorough analysis of the sources, but are instead a judgement based on assumptions, which have guided him in his selection of texts. In consequence of this intentionally selective approach,. Strobach creates a distorted impression of the nature of the whole discussion, because in current Czech historiography about the Jews and the Holocaust normative concepts on the ''history of the victim'' does not play much of a role. Similarly, it can hardly be claimed that the history of the Jews is often said to be identical with the history of antisemitism. Concerning the ''identity politics'' of the Jews of the Bohemian Lands, it is misleading of Strobach to claim that a form of the historical collective memory clearly defined in this way is asserted in historiography, without naming who exactly is the bearer of this memory. Moreover, he fails to define his basic terms, which thus lack an analytical keenness. On the whole, Strobach is satisfied with a simplistic, unoriginal critique, and fails to use the opportunity to constructively move the discussion forward., Peter Halama ; Z němčiny přeložil Petr Dvořáček., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Hlavní osou knihy je podle recenzentky konflikt mezi tradičními zájmy a hodnotami světa filmu na jedné straně a politickou snahou o jeho reformu v systému státního socialismu na druhé straně v Československu v poválečném čtvrtstoletí, především pak v padesátých letech. Autor přitom nevychází jen z podřízenosti kinematografie vládnoucí elitě, ale spíše z její proměnlivé autonomie. Staví na neobyčejně bohaté pramenné základně a efektivně využívá různé teoretické koncepty. Díky tomu dokáže zprostředkovat živý a plastický obraz mikrosvětů v pražských filmových ateliérech Barrandov, jejich neformálních vztahů a procesu zrodu filmového díla. Jedná se o strhující četbu pro poučenější čtenáře, kteří hledají metodologicky inspirovaný, otevřený výklad s bohatými odkazy i sebereflexí., According to the reviewer, the book The Barandov Factory: The world of filmmakers and political power 1945-1970 revolves around a conflict between traditional interests and values of the world of filmmaking and political efforts ro reform it within the Czechoslovak state socialism system during the twenty-five years after the war, mainly in the 1950s. The author´s starting assumptions include not only the subordination of cinematography to the ruling elite, but also a variable degree of the film industry´s autonomy. He builds on an extremely rich source base and employs various theoretical concepts in an effective manner. Thanks to the above, he can provide a vivid and plastic picture of micro-worlds in the Barrandov film studios in Prague, their informal relations, as well as the birth of a movie. He wrote a captivating book for more knowledgeable readers looking for a methodologically inspired and open account with ample references and self-reflection., [autor recenze] Alena Šlingerová., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Autor se v tomto pojednání snaží poskytnout přehled různých přístupů ke studiu každodennosti v historii a dalších sociálních vědách a poté nastiňuje vlastní pokus o konceptualizaci každodennosti. Úvodem konstatuje, že historici a jejich kolegové z příbuzných oborů, kteří ve svých výkladech s každodenností pracují, ji většinou nedefinují jako nějaký teoretický koncept nebo metodologický návod a vycházejí z určitého intuitivního předporozumění, z čehož plyne významová nejasnost a konfuznost. Obecně se přitom přijímá, že každodennost je v opozici vůči takzvaným velkým nebo politickým dějinám. V popularizačních textech se pak obvykle omezuje na popis historických kuriozit a anekdot, přijde-li řeč na bydlení, stravování nebo zvyky. Soustavnější zájem o každodennost shledává autor u některých dějepisců na konci 19. století v souvislosti s jejich vymezováním vůči tradiční, pozitivistické historii. Skutečná renesance zájmu o životy lidí, kteří nepatřili k elitám, však nastala až v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století v kontextu emancipace sociálních a kulturních dějin a nacházela motivaci spíše v kritice establishmentu než v akademických otázkách. Každodennost pak zdomácněla v takzvaných nových kulturních dějinách, pro něž je charakteristická antropologická perspektiva a které se etablovaly jako svébytný proud v historii v devadesátých letech. Ve svém přehledu se autor nejprve věnuje etnografickým přístupům a dějinám soukromého života, pro něž je podle něj typický duální model rozdělující každodennost na „objektivní skutečnosti“ a subjektivní prožívání., a2_Poté přechází k německým dějinám každodennosti (Alltagsgeschichte), jejichž hlavní představitel (při vší rozmanitosti) Alf Lüdtke (narozen 1943) má podle něj asi největší zásluhu na etablování každodennosti jako předmětu historického bádání a který tuto jejich pozici hájil proti výtkám sociálních historiků z údajné nevědeckosti. Do tohoto směru uvažování, označeného jako sociální interakcionismus, zařazuje autor dále francouzského polyhistora Michela de Certeau (1925–1986), který také postavil své pojetí každodennosti jako alternativu vůči různým formám sociálního determinismu a kladl důraz na interpretativní rozměr sociální reality v interakci mezi subjektem a vnějším světem. Kriticky se pak autor snaží vyrovnat s konceptem německých kulturních historiků (zejména Martina Sabrowa a Thomase Lindenbergera) vypracovaným k analýze každodenního rozměru nacistické a (východoněmecké) komunistické diktatury a označovaným pojmem Sinnwelt (myšlenkový svět), přičemž se vrací i k současným českým diskusím o aplikacích těchto přístupů na dějiny komunistického Československa. Za nejvíce inspirativní a nejpromyšlenější ovšem autor pokládá pojetí každodenní reality ve fenomenologické sociologii Rakušana Alfreda Schütze (1899–1959), který rozvíjel ideu přirozeného či žitého světa (Lebenswelt) filozofa Edmunda Husserla. Ve druhé části svého pojednání autor nabízí vlastní představu, jak konceptualizovat každodennost pro potřeby historického bádání. Pokouší se přitom popsat hlavní prvky její struktury, kterou podle něj tvoří tělesnost (a s ní spjatá prostorovost), cyklická časovost, lineární časovost a socialita., a3_V závěru pak formuluje vlastní „pracovní“ definici každodennosti: je to bezprostředně prožívaný svět člověka, omezený jeho tělesným bytím, svázaný s plynutím času a vpletený do sítě sociálních vztahů, jež je utkána z významů., b1_In this article, the author aims to provide an overview of the various approaches to research on everyday life in historiography and other social sciences. He then outlines his own attempt to conceptualize everyday life. In his introduction, he argues that historians and their colleagues in related fields who work with everyday life in their research usually do not define it as a theoretical concept or method, and start from a certain intuitive empathy. This leads to semantic confusion. Yet it is generally accepted that the history of everyday life stands in opposition to ‘big’ or political history. In works of popular history, if the discussion comes round to housing, food, or customs, everyday life is usually limited to a description of historical curiosities and anecdotes. The author finds a more systematic interest in everyday life developing amongst historians in the late nineteenth century in connection with its being defined in opposition to traditional, positivist history. A true interest in the lives of ordinary people did not arise till the 1960s and 1970s as part of the emancipation of social and cultural history and it tended to be motivated more by criticism of the establishment than by academic concerns. The history of everyday life then became accepted in the ‘new cultural history’, which characteristically employed an anthropological perspective and became established as a distinctive stream in historical research in the 1990s. In his survey, the author first examines ethnographic approaches and the history of private life, typical of which is a dual model that divides everyday life into ‘objective reality’ and subjective experience., b2_He then moves to a discussion of the German history of everyday life (Alltagsgeschichte), whose chief practitioner (despite all its variety), Alf Lüdtke (b. 1943), is probably, the author argues, the man most responsible for establishing everyday life as an area of historical research and he has defended its position against social historians, who have criticized it for allegedly being unscholarly. In this stream of thought, called ‘social interactionism’, the author includes Michel de Certeau (1925–1986), the French scholar who also formulated his conception of everyday life as an alternative to various forms of social determinism, and put the emphasis on the interpretative dimension of social reality in interaction between the subject and the outside world. The author then critically sets out to come to terms with the concept as used by German cultural historians, especially Martin Sabrow (b. 1954) and Thomas Lindenberger (b. 1955), which was developed into an analysis of a dimension of everyday life in the Nazi and Communist dictatorships in Germany, called the Sinnwelt (in Czech, myšlenkový svět). He also returns to current Czech debates about the possible applications of these approaches to the history of Communist Czechoslovakia. In his view, the conception of everyday reality in the phenomenological sociology of Alfred Schütz (1899–1959), an Austrian who developed the philosopher Edmund Husserl’s (1859–1938) idea of the natural or experienced world (Lebenswelt), is the best thought out and most promising. In the second part of his article, the author offers his own view of how to conceptualize everyday life for historical research. He endeavours to identify the main features of its structure, which, according to him, comprises corporeality (and the spatiality linked to it), cyclical and linear temporality, and social relations., b3_He then concludes by formulating his own working definition of everyday life: it is, he proposes, the immediately experienced world of a human being, limited by his or her physical being, bound to the flow of time, and woven into the web of social relations, which consists of meanings., Petr Sedlák., and Obsahuje bibliografii
Liberalization of political and ideological barriers after the fall of Communistic regime in Czechoslovakia in 1989 has led to intensification of research of period 1918-1948. Although it presents relatively short historical period, it involved some milestones like first Czechoslovak Republic, after-Munich fall of democratic parliamentary, the Second World War and transformation after the war, that altogether resulted in start of Communistic regime in February 1948. and Jaroslav Šebek.
Autor výše uvedené recenze (Na pomezí historického románu. In: Soudobé dějiny, roč. 22, č. 3-4, 2015,, s. 524-539) knihy Igora Lukeše Československo nad propastí, respektive On the Edge of the Cold War, tímto příspěvkem reaguje na Lukešovu polemiku. Sám stručně polemizuje s různými body Lukešovy argumentace a uzavírá, že na své recenzi by nezměnil vůbec nic, protože Igor Lukeš nevyvrátil žádnou z jeho námitek a řadu dalších ignoroval., In this contribution, the autor or the review of Igor Lukeš´s On the Edge of the Cold War (''Na pomezí historického románu'' [Almost a Historical Novel], Soudobé dějiny, vol. 22 (2015), nos. 3-4, pp. 254-39), which is under discussion here, reacts to Lukeš´s rejoinder. He briefly takes issue with various points of Lukeš´s argument and concludes that he would not change a single thing in his review, because Lukeš ignores a number of objections and elsewhere fails to provide satisfactory counterarguments for others., Vít Smetana., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Článek se na příkladu plánování Prahy v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zabývá proměnou chápání socialistického města mezi urbanisty a architekty. Autor popisuje, jak se po projevu Nikity Chruščova o architektuře z roku 1954 znovu prosazovala generace meziválečné modernistické avantgardy inspirovaná pracemi Karla Teigeho (1900-1951). Hlavním architektem Prahy se stal její vlivný příslušník Jiří Voženílek (1909-1986), pod jehož vedením vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let Směrný plán hlavního města Prahy. Autor analyzuje tento plán jako příklad socialistického modernismu a urbanistického optimismu jeho tvůrců, kteří věřili, že při správné aplikaci principů meziválečné avantgardní architektury se může urbanistická transformace stát základem společenské transformace socialismu. Plánu měly padnout za oběť nejen všechny obytné čtvrtě Velké Prahy postavené na přelomu století, ale také samotný princip tradičního města se sítí živých ulic, které v očích socialistických urbanistů zosobňovaly všechna zla dosavadní výstavby měst: míšení funkcí, přílišnou hustotu obyvatel, nedostatek světla a vzduchu. Opakem tradičních ulic se měla stát nově budovaná sídliště s mnohapatrovými panelovými domy uprostřed zeleně., a2_Článek sleduje, jak již od poloviny šedesátých let sílila kritika sídlištní výstavby, na které se podílel především urbanista Jiří Hrůza (1925-2012). Pod dojmem prací americké novinářky a urbanistické aktivistky Jane Jacobsové (1916-2006) pak na počátku sedmdesátých let podal soustavnou kritiku socialistického modernismu a zpochybnil samotný princip urbanistického plánování jako prostředku společenské transformace. Tato intelektuální skepse se brzy přenesla i do praxe pražského městského plánování, které ustoupilo od modernistických principů zónování a přiznalo tradičním čtvrtím nejdříve urbanistickou a později i architektonickou hodnotu. Nakonec autor sleduje, jak se tento urbanistický obrat střetával s praxí stavební výroby a politickou preferencí rychlé bytové výstavby., a1_Using the planning in Prague between the 1960s and 1980s as an example, the article deals with the transformation of the concept of a socialist city among urbanists and architects. The author describes how the generation of the inter-war modernist avant-garde inspired by works of Karel Teige (1900-1951) started reasserting itself again after Khrushchev´s speech on architecture in 1954. Its influential member, Jiří Voženílek (1909-1986), became the Chief Architect of Prague. It was under his leadership that the General Plan of the Capital City of Prague was drafted at the turn of the 1950s and 1960s. The author analyzes the plan as an example of the socialist modernism and urbanistic optimism of its creators who believed that, subject to a correct application of principles of inter-war avant-garde architecture, an urbanistic transformation might become the base of a social transformation of socialism. The plan envisaged sacrifing not only all residential quarters of Greater Prague built at the turn of the century, but also the very principle of a traditional city with a network of living streets which socialist urbanists saw as an incarnation of all evils that the development of towns and cities had thitherto been governed by: mixing of functions, too high density of population, lack of light and air. New housing projects comprising high-rise prefab residential buildings set in greenery were to become the opposite of traditional streets., a2_The article explains how criticism of the housing schemes, the chief representative of which was urbanist Jiří Hrůza (1925-2012), had been growing stronger since as early as the mid-1960s. Influenced by works of US journalist and urbanistic activist Jane Jacobs (1916-2006), he presented a comprehensive critique of socialist modernism and questioned they very principle of urban planning as a tool of social transformation. The intellectual skepticism was soon thereafter reflected in urban planning practices in Prague; they abandoned the modernistic principle of zoning and acknowledged the value (first urbanistic, later architectural) of traditional quarters. In the end of the article, the author analyzes how the urbanistic turning point was confronted with building industry practices and political preferences demanding rapid construction of flats and apartments., Petr Roubal., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy