Even those historians of Chinese thought, who are capable of both masterly analyses and great synthetic surveys of pre-modern Chinese philosophy, such an Anne Cheng, author of The history of Chinese thought, mostly remain in the grip of enduring stereotypes about Chinese language and Chinese letters. This is true despite the fact that old Chinese linguistics has progressed in the last 50 years at an unforeseen rate, and practically no experts on that language fail to take these advances seriously. At issue, above all, are the immensely popular analyses of characters, which authors treat as the path to uncovering the etymology of a given concept under research. Emancipation from written characters is, it would seem, a basic precondition for a better understanding of language, including the lexicon of philosophical concepts. This article aims to give a broad acccount of the inadequacy of character-etymology and, in contrast to this method, to describe which direction we should take if we wish to understand the conceptual apparatus of ancient Chinese thinkers., Lukáš Zádrapa., and Obsahuje poznámky a bibliografii
„Silná“ forma hylemorfismu, podle které je živá bytost metafyzicky složena ze substanciální formy a zcela neurčité první látky, je neslučitelná s novověkou přírodovědou: schopnost mít prožitky, subjektivita, v různém stupni základní vlastnost živého, má proti sobě nikoliv neurčitou, ale už samostatně strukturovanou hmotu. „Duše“ nemůže působit jako zdroj makro-struktury organismu, kterým je interakce atomů a molekul chovajících se podle (deterministických) zákonů. Tyto zákony působí stejně uvnitř těla i mimo něj. Ještě méně může být podstatná forma odpovědná za konfiguraci vrstvy atomových jader, která se na životních funkcích jako taková vůbec nepodílí a energeticky tyto funkce velmi podstatně přesahuje. Z těchto a podobných důvodů byla idea hylemorfismu nahrazena polaritou subjektivity (mysli) a těla. Současná „organická“ škola (Varela, Jonas, Thompson, Spahn aj.) se snaží v aristotelském stylu sblížit ducha s přírodou poukazem na strukturní (formovou) jednotu živé bytosti. Je si však zároveň vědoma, že forma poukazuje na specifickou jednotu živé bytosti jen tehdy, je-li viděna „zvnitřku“ bytostí, jako jsme my – vtělené subjektivity s jejich qualii a moralii, která se pomocí „formy“ vyjádřit nedají. „Forma“ svou podstatou spadá do kategorie toho, co je popsatelné ve 3. osobě, a jako taková proto neřeší dnešní „těžký problém“ vztahu mysli a těla., A “strong” form of hylomorphism, according to which a living being is the metaphysical composition of a substantial form and of totally indeterminate first matter, is incompatible with modern natural science: the ability to have experiences, subjectivity, to differing degrees the basic property of the living, encounters not an indeterminate matter, but a matter already independently structured. A “soul” cannot function as the source of the macro-structure of an organism, which source is represented, instead, by the interaction of atoms and molecules that behave according to the same (deterministic) laws to which they are subjected outside the living body. Even less can the substantial form be responsible for the configuration at the level of atomic nuclei which do not take part, as such, in living functions and which, in terms of energy, vastly exceed such functions. For these and similar reasons, the idea of hylomorphism has been replaced by the polarity of subjectivity (mind) and body. The contemporary “organic” school (Varela, Jonas, Thompson, Spahn, and others) attempts, in the Aristotelean way, to bring mind closer to nature by pointing to the structural (formal) unity of a living being. This school is, however, conscious of the fact that a form can point to the specific unity of a living organism only if it is seen from “within” beings such as us – i.e. embodied subjectivities, with their qualia and moralia, which cannot be expressed by means of a “form”. Form, in the end, belongs to a category that is describable only in the third person, and therefore, as such, does not resolve today’s “hard problem” of the relation between mind and body., and Jiří Vácha.
Tichého logika bývá někdy znevažována proto, že prý podceňuje dedukci – že se věnuje pouze logické analýze. Ukazuji, že tento názor je mylný. Logická analýza, tj. určení toho, které tzv. konstrukce výrazy vyjadřují, je k určení platnosti úsudků formulovaných v přirozeném jazyce nezbytná. Vyplývání je definováno jako určitý vztah mezi konstrukcemi, tedy jako mimojazyková záležitost. Platnost úsudků (složených z konstrukcí) se odvíjí od vlastností příslušných konstrukcí. Tyto vlastnosti vyobrazují derivační pravidla Tichého systému dedukce., It is sometimes objected that Tichý’s logic is not logic because it underestimates deduction – providing only a logical analysis of expressions. I argue that this opinion is wrong. First of all, detection of valid arguments (which are formulated in a language) requires logical analysis determining which semantical entities – Tichý’s constructions – are involved. Entailment is defined as an extralinguistic affair relating those constructions. The validity of arguments (composed of propositional constructions) stems from properties of the constructions. Such properties are displayed by the derivation rules of Tichý’s system of deduction., and Jiří Raclavský.
V příspěvku jde nejprve o otázku, zda Kant ještě ve svém spisku „O rozdílu směrů v prostoru“ z r. 1768 zastává Newtonovo pojetí prostoru, jak se to zdá naznačovat okolnost, že zde Kant mluví o „absolutním prostoru“. Autor se snaží ukázat, že tomu tak není, neboť termín „absolutní prostor“ je třeba interpretovat jinak než jako odkaz k Newtonovu pojetí prostoru. Ve druhé části se příspěvek věnuje hlavnímu tématu zmíněného spisku, jež je tvořeno Kantovou kritikou Leibnizova pojetí prostoru. Leibnizova koncepce se podle Kanta ukazuje jako neudržitelná, neboť se dostává do rozporu s fenomény, když nedokáže vysvětlit existenci inkongruentních protějšků, jakými jsou pravá a levá ruka., This article is firstly concerned with the question of whether Kant still holds Newton’s conception of space in his work Concerning the Distinction of the Directions in Space, as his reference to “absolute space” seems to suggest. The author attempts to show that this is not in fact the case since the term “absolute space” should not be interpreted as referring to Newton’s conception of space. In the second part of the article, the author focuses on the critique of Leibniz’s conception of space that is the main theme of Kant’s aforesaid work. Leibniz’s conception, in Kant’s view, is shown to be inadequate because it comes into conflict with phenomena by not being able to explain the existence of incongruent counterparts, such as right and left hands., and Jindřich Karásek.
This article deals with the fundamental features of Taylor´s concept of recognition and considers some problem areas to which cultural recognition is relevant. Our identity is partly characterized by the recognition or the misrecognition - too often by the misrecognition - of others. The collapse of original social settings has brought a transition from honour to dignity, implying a redefinition of identity and authenticity. The period in which people from western society lived in their pre-determined settings, and with corresponding characters they were called to represent, has lost its relevance today. Taylor distinguishes between the politics of universalism and the politics of difference, both of which are based on the politics of this transition from honour to dignity. Taylor refers to context and particular sociability values, although the community’s perception does not reflect any overly-particularist tendencies. His thesis has universalist elements from which he derives normativity. Universal moral ontology is, according to Taylor’s thesis, a condition for particular values and standards in practice., Martin Solík., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Obsahom článku je kritika chápania autority u Hannah Arendtovej, podľa ktorej patrí k charakteristickým rysom moderného sveta kríza a následná strata autority. Simultánne s autoritou v jej chápaní ustupuje aj sloboda, ktorá je od začiatku 20. storočia vážne ohrozovaná totalitarizmom. Dôvod tvrdenia, že autoritu postihla kríza, ktorá spôsobila jej zánik, je skôr filozofický ako politický, je to relativizmus, skepticizmus a pesimizmus, aký sa objavil v západoeurópskom myslení od konca prvej svetovej vojny. Autoritu je však potrebné odvodzovať nie z ideovo-politickej tradície, ale z reálnych spoločenských podmienok. Musíme ju vnímať na pozadí diferencujúcej reality sveta vyznačujúcej sa spoločenskými protikladmi a bojmi, v ktorej snaha zakonzervovať svet tradičnou autoritou a náboženstvom musí nakoniec skončiť neúspechom. Autorita je tak vec relatívna a oblasti jej aplikácie sa menia v rôznych fázach spoločenského vývinu., The aim of the article is to criticise the concept of authority as presented by Hannah Arendt, who claims that crisis in, and subsequent loss of, authority are typical features of the modern world. The weakening of authority goes hand in hand with the retreat of freedom, which has been seriously jeopardised by totalitarianism since the early-20th century. The reason for the claim that authority is afflicted by crisis, causing its demise, is more philosophical than political; this mixture of relativism, scepticism and pessimism began to take shape in Western European thought after World War II. However, authority should be derived not from an ideological or political tradition, but from real social conditions. It must be seen against the background of the diverging reality of the world characterized by social contradictions and struggles, in which an effort to bind the world by traditional authority and religion must ultimately fail. Yet, authority is a relative concept and so its scope of application varies in different stages of social development., and Peter Dinuš.
V sociální a politické teorii dnes stojíme před úkolem komplexního uchopení paradigmatu globálních interakcí charakterizovaného pluralitou sociálních aktérů a zájmových konfliktů. Založení kritické teorie globálních interakcí je spojeno s řešením teoreticko-metodologických otázek i věcných problémů analýzy a interpretace. Jde o poměr kritické analýzy reálných procesů a normativněutopické projekce sociální změny. Věcné problémy jsou spojeny s analýzou předpokladů a překážek utváření globální společnosti a politiky a s tím, jak jsou vymezovány ve své komplexitě., In social and political theory today we are presented with the task of arriving at a complex understanding of the paradigm of global interaction in which there is a plurality of social actors and conflicts of interest. The grounding of a critical theory of global interactions is connected with a resolution of theoretico-methodological questions and of detailed problems of analysis and interpretation. At issue is the relation between a critical analysis of realistic processes and normatively-utopian projections of social change. The detailed problems are connected with an analysis of the assumptions and obstacles when creating a global society and global politics, and with the question of how they are to be defined in their complexity., and Oleg Suša.
Příspěvek je zaměřen na otázku z oblasti ekologické etiky, jak stanovit hranici našich morálních ohledů. Ačkoliv antropocentrismus přináší možnosti založení dobře odůvodněné ochrany přírody, autorka si všímá více neantropocentrických přístupů, u nichž existuje předpoklad, že morální ohledy bychom měli brát na mimolidské tvory kvůli nim samým. Mezi neantropocentricky orientovanými filosofy panuje neshoda v otázce, co do těchto ohledů má spadat – zda to, co je schopno trpět (P. Singer), či to, co má zájmy (R. Attfield), dobro nebo vlastní hodnotu (P. Taylor). Tak se hranice morálních ohledů rozšiřuje od člověka přes vyšší druhy zvířat až ke všemu životu. Ve druhé části příspěvku autorka na příkladu posledního člověka (R. Routley a R. Attfield) zpochybňuje vhodnost hledání rozlišujícího kritéria pro morální ohledy. Ekologická etika však představuje určitý základ pro společensko-politickou praxi a pro tyto účely se kritérium života a morální princip úcty ke všemu životu jeví jako nejvhodnější., This article focuses on the question, in the area of ecological ethics, of how to determine the bounds of our moral considerations. Although anthropocentrism does provide possibilities for the proper founding of a justification for the protection of nature, the author finds a greater number of non-anthropocentric approaches which assume that our moral considerations should be extended to non-human creatures for their own sake. Among the non-anthropocentrically oriented philosophers there is no consensus on the question of what should be included in those considerations – whether it is that which is susceptible of suffering (P. Singer), or that which has interests (R. Attfield), or that which has the good or its own value (P. Taylor). Thus the bounds of moral considerations are extended from man, first to the higher forms of animals, then to all life. In the second part of the article the author, using the example of the last man (R. Routley and R. Attfield), calls into question the appropriateness of seeking a distinguishing criterion for moral considerations. Ecological ethics, however, present a certain basis for socio-political praxis and for the aims which the criterion of life and the moral principle of respect to all life reveal as most appropriate., and Marie Skýbová.
This review study looks at David Clemenson’s book Descartes’ Theory of Ideas from both the historical and systematic points of view. From the historical point of view, the theme of the (late) scholastic influences on Descartes’ theory of ideas is tackled, while from the systematic point of view Descartes’ theory is interpreted dealing with the question of Cartesian representationalism or direct (cognitive) realism. An analysis of the immediate Scholastic texts, written by Jesuits (and taught at the Jesuit college La Flèche, where the young Descartes studied) is used by Clemenson to support his argument for a so-called weak version of direct realism, actually identical with a weak version of representationalism. The author of this review study, despite appreciating the connection of these two levels, making possible a consistent interpretation of some of Descartes’ ostensibly contradictory statements, draws attention to certain deficiencies and obscurities concerning, primarily, the scholastic dimension of the subject-matter., Daniel Heider., and Obsahuje poznámky a bibliografii