Even those historians of Chinese thought, who are capable of both masterly analyses and great synthetic surveys of pre-modern Chinese philosophy, such an Anne Cheng, author of The history of Chinese thought, mostly remain in the grip of enduring stereotypes about Chinese language and Chinese letters. This is true despite the fact that old Chinese linguistics has progressed in the last 50 years at an unforeseen rate, and practically no experts on that language fail to take these advances seriously. At issue, above all, are the immensely popular analyses of characters, which authors treat as the path to uncovering the etymology of a given concept under research. Emancipation from written characters is, it would seem, a basic precondition for a better understanding of language, including the lexicon of philosophical concepts. This article aims to give a broad acccount of the inadequacy of character-etymology and, in contrast to this method, to describe which direction we should take if we wish to understand the conceptual apparatus of ancient Chinese thinkers., Lukáš Zádrapa., and Obsahuje poznámky a bibliografii
„Silná“ forma hylemorfismu, podle které je živá bytost metafyzicky složena ze substanciální formy a zcela neurčité první látky, je neslučitelná s novověkou přírodovědou: schopnost mít prožitky, subjektivita, v různém stupni základní vlastnost živého, má proti sobě nikoliv neurčitou, ale už samostatně strukturovanou hmotu. „Duše“ nemůže působit jako zdroj makro-struktury organismu, kterým je interakce atomů a molekul chovajících se podle (deterministických) zákonů. Tyto zákony působí stejně uvnitř těla i mimo něj. Ještě méně může být podstatná forma odpovědná za konfiguraci vrstvy atomových jader, která se na životních funkcích jako taková vůbec nepodílí a energeticky tyto funkce velmi podstatně přesahuje. Z těchto a podobných důvodů byla idea hylemorfismu nahrazena polaritou subjektivity (mysli) a těla. Současná „organická“ škola (Varela, Jonas, Thompson, Spahn aj.) se snaží v aristotelském stylu sblížit ducha s přírodou poukazem na strukturní (formovou) jednotu živé bytosti. Je si však zároveň vědoma, že forma poukazuje na specifickou jednotu živé bytosti jen tehdy, je-li viděna „zvnitřku“ bytostí, jako jsme my – vtělené subjektivity s jejich qualii a moralii, která se pomocí „formy“ vyjádřit nedají. „Forma“ svou podstatou spadá do kategorie toho, co je popsatelné ve 3. osobě, a jako taková proto neřeší dnešní „těžký problém“ vztahu mysli a těla., A “strong” form of hylomorphism, according to which a living being is the metaphysical composition of a substantial form and of totally indeterminate first matter, is incompatible with modern natural science: the ability to have experiences, subjectivity, to differing degrees the basic property of the living, encounters not an indeterminate matter, but a matter already independently structured. A “soul” cannot function as the source of the macro-structure of an organism, which source is represented, instead, by the interaction of atoms and molecules that behave according to the same (deterministic) laws to which they are subjected outside the living body. Even less can the substantial form be responsible for the configuration at the level of atomic nuclei which do not take part, as such, in living functions and which, in terms of energy, vastly exceed such functions. For these and similar reasons, the idea of hylomorphism has been replaced by the polarity of subjectivity (mind) and body. The contemporary “organic” school (Varela, Jonas, Thompson, Spahn, and others) attempts, in the Aristotelean way, to bring mind closer to nature by pointing to the structural (formal) unity of a living being. This school is, however, conscious of the fact that a form can point to the specific unity of a living organism only if it is seen from “within” beings such as us – i.e. embodied subjectivities, with their qualia and moralia, which cannot be expressed by means of a “form”. Form, in the end, belongs to a category that is describable only in the third person, and therefore, as such, does not resolve today’s “hard problem” of the relation between mind and body., and Jiří Vácha.
Tichého logika bývá někdy znevažována proto, že prý podceňuje dedukci – že se věnuje pouze logické analýze. Ukazuji, že tento názor je mylný. Logická analýza, tj. určení toho, které tzv. konstrukce výrazy vyjadřují, je k určení platnosti úsudků formulovaných v přirozeném jazyce nezbytná. Vyplývání je definováno jako určitý vztah mezi konstrukcemi, tedy jako mimojazyková záležitost. Platnost úsudků (složených z konstrukcí) se odvíjí od vlastností příslušných konstrukcí. Tyto vlastnosti vyobrazují derivační pravidla Tichého systému dedukce., It is sometimes objected that Tichý’s logic is not logic because it underestimates deduction – providing only a logical analysis of expressions. I argue that this opinion is wrong. First of all, detection of valid arguments (which are formulated in a language) requires logical analysis determining which semantical entities – Tichý’s constructions – are involved. Entailment is defined as an extralinguistic affair relating those constructions. The validity of arguments (composed of propositional constructions) stems from properties of the constructions. Such properties are displayed by the derivation rules of Tichý’s system of deduction., and Jiří Raclavský.