Tropical rainforest can be divided into several altitude levels, which vary in light conditions and also in the nature of their flora and fauna. In terms of the occurrence of typical groups of butterflies, we can define these levels by their height range and typical butterfly groups that form mimetic (unilateral and reciprocal) protective complexes there, even though numerous other species also live there which do not belong to these complexes. This issue is described based on the example of lowland tropical forests in South and Central America. and George O. Krizek.
Ovaries of Puto superbus and Ceroputo pilosellae are composed of numerous short telotrophic ovarioles that are arranged around the distal part of the lateral oviduct. An individual ovariole consists of a distal trophic chamber (= tropharium) and proximal vitellarium. The tropharia enclose individual trophocytes (= nurse cells) and early previtellogenic oocytes termed arrested oocytes. A single oocyte develops in each vitellarium. Analysis of serial sections has shown that ovarioles of P. superbus contain from 16 to 51 germ cells (13–43 trophocytes, 2–7 arrested oocytes, 1 developing oocyte) while those of C. pilosellae from only 8 to 10 germ cells (5–7 trophocytes, 0–2 arrested oocytes, 1 developing oocyte). The classification and phylogeny of scale insects are discussed taking into consideration the results of this study., Anna Michalik ... [et al.]., and Obsahuje seznam literatury
Molekulární genetika vstoupila na antropologické kolbiště koncem 60. let, ale teprve přímá analýza archaické DNA (aDNA) z fosilních pozůstatků od 80. let umožnila přesnější vhled do evoluce našeho druhu ve středním a mladém pleistocénu. Navzdory různým „Jurským parkům“ totiž DNA po smrti organismu rychle degraduje a časové okno její možné analýzy je poměrně omezené. Navíc jsou vzorky kontaminovány DNA okolních organismů. Nicméně velice záhy se pozornost paleogenetiků soustředila na naše příbuzné - neandertálce. Analýza jejich genomu ukázala, že ~2 % jejich DNA se vyskytuje v genomu anatomicky moderního člověka s výjimkou subsaharské Afriky a celkový rozsah tohoto přenosu může dosahovat až 20 %. Křížení s neandertálci lidem zřejmě umožnilo snadnější adaptaci na chladnější podmínky eurasijského kontinentu, současně však přineslo i výskyt některých chorob. Překvapení přinesla sekvence aDNA izolovaná z článku prstu nalezeného v Denisově jeskyni na Altaji. Ukázalo se, že tento jedinec patřil k neznámému druhu odlišnému jak od moderních lidí, tak i od neandertálců. I tito hominini přispěli až 6 % svojí DNA do genomu některých současných populací člověka (JV Asie, Oceánie). Podle nejnovějších poznatků byl tok genů mezi homininy středního a mladého paleolitu poměrně složitý, byla např. detekována příměs neandertálské DNA v genomu denisovců, kteří navíc získali další sekvence od dalšího, blíže neurčeného druhu hominina. Posledním příspěvkem paleogenetiky do obrazu naší evoluce je sekvence mitochondriální DNA získaná ze zhruba 400 tisíc let starých fosilních pozůstatků heidelberského člověka (Homo heidelbergensis) ze Sima de los Huesos (Šachty kostí) z krasové oblasti Atapuerca ve Španělsku, která ukazuje na příbuznost tohoto druhu., Molecular genetics entered the arena of anthropology at the end of the 1960s, but only direct analysis of ancient DNA (aDNA) from fossils since the 80s has permitted a better insight into the evolution of our own species. Despite the rapid decomposition of DNA starting immediately after death, molecular geneticists are now able to retrieve and sequence aDNA tens or even hundreds of thousands years old. Paleogenetic studies of ancient humans and their relatives have revealed a rather complex picture of Middle and Upper Pleistocene hominins (Neanderthals, Denisovans, ante-Neanderthals etc.) and gene flow among them. New and exciting findings changing our views of the evolution of our own species are appearing with an accelerating pace., Miloš Macholán., and Obsahuje seznam literatury