Úvod: Pruritus ani je definován jako kožní onemocnění charakterizované svěděním a/nebo pálením v perianální oblasti. Postihuje 1–5 % populace. Muži jsou postiženi častěji než ženy v poměru 4:1. Projevuje se neodolatelnou touhou po škrábání v perianální oblasti. Dělí se na dva podtypy: primární (idiopatický) a sekundární. Primární pruritus je takový, u kterého se nepodaří najít žádnou příčinu svědění. Sekundární pruritus má zjevnou kauzální příčinu. Cílem práce je nabídnout čtenáři komplexní pohled na možné příčiny, diagnostické postupy a možnosti léčby tohoto pro pacienty nepříjemného a obtěžujícího onemocnění. Metody: Pomocí databází PubMed a MEDLINE jsme prozkoumali literaturu se zaměřením na články týkající se análního pruritu. Nejprve bylo zadáno klíčové slovo „Pruritus ani“ bez omezení. Následně jsme výběr limitovali časovým obdobím 5 let a 10 let, dále na vyhledání článků v anglickém jazyce, německém jazyce a v českém jazyce a v poslední řadě na výběr přehledových článků (review), klinických studií a ostatních. Výsledky: Celkem bez omezení bylo nalezeno 574 článků, z toho 45 přehledových a 25 klinických studií. Článků v anglickém jazyce bylo 437, z toho 40 přehledových, v německém jazyce 44, z toho 1 přehledový. Po zadání časového omezení bylo v posledních 5 letech nalezeno celkem 33 článků, z toho 6 přehledových a 4 klinické studie, v posledních 10 letech celkem 66 článků, z toho 14 přehledových a 10 klinických studií. Ve většině ostatních článků z celkového počtu byl anální pruritus zmiňován jen okrajově jako součást článků zaměřených na jinou tématiku. V českém písemnictví nebyl nalezen žádný souhrnný článek týkající se tohoto tématu. Závěr: Pruritus ani je běžné onemocnění s množstvím příčin, a proto účinná léčba může být zpočátku nedostatečná. Terapie je zaměřena na základní příčinu, pokud je nalezena. Musí být brána v úvahu široká diferenciální diagnostika a přehodnocení terapie je prvořadé. Při absenci jasné sekundární příčiny je empirická léčba zaměřena na zlepšení anální hygieny, změnu životního stylu, odstranění běžných dráždidel a na ochranu perianální kůže. Klíčová slova: pruritus ani − primární – sekundární − svědění − léčba, Introduction: Pruritus ani is defined as a dermatologic disease characterized by itching and/or burning in the perianal area. It occurs in 1−5% of the population. Men are affected more frequently than women, in the ratio 4:1. It is accompanied by an irresistible desire to scratch in the perianal area. Pruritus ani is divided into two subtypes: primary (idiopathic) and secondary. In idiopathic (primary) pruritus it is not possible to detect any other cause of itching. Secondary pruritus has an obvious causal origin. The aim of this paper is to offer a complex overview of possible causes, diagnostic procedures and treatment possibilities of this unpleasant and annoying disease. Methods: We have researched available publications using PubMed and MEDLINE databases, focusing on articles on anal pruritus. At first the key word “Pruritus ani” was put in without any restrictions. Subsequently, we limited the selection by the time period of 5 years and 10 years; then we looked up articles in English, German and Czech languages, and finally review articles, clinical trials and others. Results: 574 articles were found without entering any restrictions; 45 of them were review articles and 25 clinical trials. 437 articles were in the English language and 40 of them were review articles. 44 were in the German language and 1 of them was a review article. A total of 33 articles were found with a 5-year time limit. 6 of them were review articles and 4 were clinical trials. 66 articles from the last 10 years were found. 14 of them were review articles and 10 were clinical trials. In most of the other articles among the total number of articles found, pruritus ani was mentioned only marginally in articles focused on different topics. We have not found any summary articles on this topic in Czech publications. Conclusion: Pruritus ani is a common disease with a number of causes; therefore, effective treatment may be insufficient in the initial stages. The therapy is focused on the primary cause, if found. Broad differential diagnosis options need to be taken into consideration, and reevaluation of the therapy is a priority. When no obvious secondary cause is found, the empiric treatment is focused on an improvement of hygiene and change in the life style, removal of common irritators, and protection of perianal skin. Key words: pruritus ani − primary − secondary − itch − treatment, and M. Lerch, M. Peteja, P. Ihnát, I. Lerchová, A. Zatloukal, P. Zonča
Pseudomyxoma peritonei je vzácný klinický syndrom; nádorový proces, pro který je charakteristické hromadění mucinózního ascitu a peritoneálních implantátů v břišní dutině. Primárním zdrojem je téměř vždy low grade mucinózní tumor apendixu. Jedná se o pomalu progredující, nízce agresivní, ale smrtící onemocnění s častými recidivami. Optimálním léčebným postupem je kompletní chirurgická cytoredukce (CRS) v kombinaci s peroperačně aplikovanou intraperitoneální hypertermickou chemoterapií (HIPEC) – tzv. Sugarbakerova metoda., Pseudomyxoma peritonei (PMP) is an uncommon clinical syndrome characterized by the slow and progressive accumulation of peritoneal implants and mucinous ascites, intraabdominal gelatinous collection (jelly belly). PMP is reported to originate from the low grade appendiceal mucinous neoplasm. Pseudomyxoma peritonei often recurs after treatment and may eventually cause death by abdominal visceral dysfunction via compression with mucinous ascites. Cytoreductive surgery (CRS) and perioperative intraperitoneal chemotherapy comprising hyperthermic intraperitoneal chemotherapy (HIPEC) with or without postoperative intraperitoneal chemotherapy (EPIC) has been regarded as the standard of care in specialized centers. It is often referred to as the „Sugerbaker procedure“. Conventionally, PMP is considered resistant to systemic chemotherapy. Even though complete cytoreduction is associated with prolonged overall survival, recurrence of disease is common and multiple operations are frequently required. Patients may enjoy sustained period of remission, free of symptoms, but long – term disease free survival is distinctly uncommon. The pathologic subtype remains the dominant factor in survival. Patients should be centralized to improve survival by a combination of surgical experience and adequate patient selection., Roman Kocián, and Literatura
Cíl. Srovnání efektivní dávky a orgánové dávky na oční čočku při vyšetřeních mozku multidetektorovým CT přístrojem (MDCT) s nastavenou automatickou modulací proudu, provedené výpočetním algoritmem iterativní rekonstrukce v obrazovém prostoru (IRIS) a algoritmem filtrované zpětné projekce (FBP). Metoda. Z celkem 80 neakutních MDCT mozku s nastavením automatické proudové modulace bylo 40 provedeno protokolem založeným na IRIS a 40 dalších protokolem s FBP. Všechna vyšetření byla realizována na MDCT přístroji SOMATOM Definition AS+ (Siemens Healthcare, Forchheim, Německo). Efektivní dávka byla vypočtena z CT dávkového indexu (CTDIvol) a dose length product (DLP) v prostředí softwaru ImPACT. Orgánové dávky na oční čočku byly vypočteny z hodnot mAs aplikovaných v úrovni oční čočky. Obrazová a diagnostická kvalita rekonstruovaných obrazů byla subjektivně hodnocena dvěma zkušenými atestovanými radiology v zaslepeném porovnání. Bylo také provedeno kvantitativní statistické hodnocení úrovně obrazového šumu. Výsledky. TJ IRIS byla průměrná efektivní dávka na oční čočku 1,04 ± 0, 21 mSv, u FBP 1,53 ± 0,29 mSv, což představuje snížení o přibližně 32 % ve prospěch IRIS. Průměrná orgánová dávka byla u IRIS 26,9 ± 1, 9 mGy a u FBP 40,2 ± 3,2 mGy, což představuje redukci o 33,1 %. Při subjektivním porovnání vjemu kvality obrazu nebyl zjištěn významný rozdíl (p = 0,21). V rámci kvantitativního hodnocení úrovně šumu bylo zaznamenáno malé, ale již statisticky významné zvýšení na obrazech rekonstruovaných algoritmem IRIS (p <0,01). Závěr. Použití výpočetního algoritmu IRIS při MDCT vyšetření mozku umožňuje redukovat efektivní a orgánovou dávku zachycenou oční čočkou až přibližně o jednu třetinu při diagnosticky nevýznamném rozdílu v kvalitě zobrazení v porovnání s algoritmem FBP., Aim. To compare effective and organ radiation dose to the eye lens in multidetector CT (MDCT) examinations of the brain, utilising either iterative reconstruction in image space (IRIS) or filtered back projection (FBP) algorithm. Method. Of 80 non-acute brain MDCT examinations, 40 were performed with IRIS reconstruction algorithm and other 40 with FBP algorithm. All examinations were performed on MDCT system SOMATOM Definition AS+ (Siemens Healthcare, Forchheim, Germany). Calculation of the effective dose was done by ImPACT software (Impact, London) using CT dose index (CTDIvol) and dose length product (DLP) values. Organ dose to the eye lens was calculated from mAs value applied to the slices containing the lens. Diagnostic image quality of reconstructed data was evaluated by two experienced radiologists in a blinded fashion. Results. For IRIS, the average effective dose to the eye lens was 1.04 ± 0.21 mSv and for FBP 1.53 ± 0.29 mSv, with a reduction of approximately of 32%. The average organ dose for IRIS was 26.9 ± 1.9 mGy and 40.2 ± 3.2 mGy for FBP, with a dose reduction of 33.1%. A comparison of image quality showed no statistically significant difference (p = 0.21). Quantitative analysis of image noise revealed slightly increased noise levels in the IRIS group, the difference was statistically significant (p < 0.01). Conclusion. IRIS reconstruction algorithm in cerebral MDCT examinations can reduce the effective and eye lens organ dose approximately by one third, without significant deterioration of image quality compared to FBP reconstruction algorithm FBP., and Jiří Jandura, Jan Žižka, Tomáš Kvasnička, Jan Grepl, Ludovít Klzo
Úvod: Cílem práce bylo vytvořit nový algoritmus pro rekonstrukci projekčních dat při SPECT vyšetření skeletu a porovnat její výsledky s dostupnou standardní OSEM a resolution recovery rekonstrukcí. Materiál a metody: Algoritmus používá Lucy-Richardsonovu dekonvoluci a logaritmické zpracování obrazu k úpravě projekčních dat. K potlačení šumu bylo využito modifikace koeficientů vlnkové transformace. V rámci fantomové studie byly hodnoceny změny poměru signálu k šumu (SNR), signálu k pozadí (SBR) a prostorového rozlišení. V klinické studii byly sledovány změny kontrastu, prostorového rozlišení a detekovatelnosti lézí. Výsledky: Fantomová studie prokázala změnu v SNR (od – 4 do 40 %), nárůst SBR (od 19 do 40 %), malé zlepšení prostorového rozlišení a udržení obdobné hladiny šumu jako u klinicky používané OSEM. V porovnání s resolution recovery (RR) algoritmem bylo dosaženo horšího prostorového rozlišení, nižšího SNR, ale pouze o 3–13 % nižšího SBR. Navržený algoritmus vytváří obrazy pacientů s lepším kontrastem, což vede k lepší detekovatelnosti lézí v porovnání s klinicky používanou OSEM. V porovnání s RR rekonstrukcí více než polovina vytvořených obrazů vykazovala lepší kontrast a téměř polovina lepší detekovatelnost lézí. Závěr: Navržený algoritmus vykazuje v porovnání se standardní OSEM dobré výsledky. Oproti RR rekonstrukci sice poměrně jednoznačně zaostává, ale i přesto poskytuje obrazy s pouze mírně sníženým SBR., x, Jaroslav Ptáček, Lenka Henzlová, Pavel Koranda, and Literatura
Úvod: Mnohočetný myelom (MM) je – kromě plazmocelulární proliferace a souvisejícího orgánového postižení – charakterizovaný rovněž produkcí monoklonálního imunoglobulinu (MIG), detekovatelného v séru a/nebo v moči. Kromě kompletních molekul imunoglobulinu produkují plazmocyty také volné lehké řetězce, které nejsou vázány v molekule MIG. Cíl studie: Srovnání sérových hladin volných lehkých řetězců (VLŘ) a jejich poměru (index ?/?) u jedinců s monoklonální gamapatií nejistého významu (MGNV) a nemocných s MM, rovněž i srovnání hladin VLŘ mezi aktivní a stabilní formou MM. Materiál a metody: Sledovaný soubor tvořilo 130 nemocných s MM vyšetřených v době diagnózy (n = 31) i v průběhu onemocnění (n = 99), z toho bylo 72 nemocných s aktivní formou nemoci a 58 nemocných ve stabilní fázi. Dále bylo vyšetřeno 52 jedinců s MGNV. Sérové hladiny VLŘ byly stanovovány systémem FreeLiteTM, ke statistickému vyhodnocení bylo užito U-testu podle Manna-Whitneye, sekrece kappa, respektive lambda byla hodnocena samostatně. Výsledky: Při srovnání sérových hladin VLŘ u nemocných s MM a jedinců s MGNV byly ve skupině kappa zjištěny statisticky významně vyšší hladiny dominantního řetězce kappa (p = 0,001), nižší hodnoty alternativního řetězce lambda (p = 0,033) a vyšší hodnoty indexu ?/? (p = 0,0004). Ve skupině lambda byly rovněž zjištěny významné rozdíly v hladinách dominantního řetězce lambda (p = 0,029), indexu ?/? (p = 0,003) i v míře suprese alternativního řetězce (p = 0,032) u nemocných s MM. Při srovnání nemocných s MM v aktivní a stabilní fázi onemocnění byly ve skupině kappa zjištěny signifikantní rozdíly v hladinách dominantního řetězce kappa (p = 0,0001), indexu ?/? (p = 0,001) i v míře suprese řetězce lambda (p = 0,001). Ve skupině lambda byly zjištěny rozdíly v hladinách řetězce lambda (p = 0,011) i indexu ?/? (p = 0,004). Závěr: Studie potvrdila významné rozdíly nejen v sérových hladinách VLŘ i indexu ?/? při srovnání souboru nemocných s MM a MGNV, ale i nemocných s MM vyšetřených v rozdílných fázích aktivity onemocnění. Index ?/? se jeví jako citlivější ukazatel než samotné hladiny VLŘ., Introduction: Multiple myeloma (MM) is characterized by plasmacelullar proliferation and accumulation, organ impairment and production of monoclonal immunoglobulin. Plasma cells also produce free light chains, not bound in immunoglobulin molecule. Aims: The aim of the study is the evaluation of serum free light chain (FLC) levels and their ratio (?/? ratio) between individuals with monoclonal gammopathy of undetermined significance (MGUS) and MM patients, and also between active and stable stage of multiple myeloma. Methods: 130 MM patients were enrolled in the study, 31 patients were examined in time of diagnosis, 99 during the course of the disease, 72 patients were in active stage of the disease, and 58 patients had stable disease. 52 MGUS individuals were examined also. Serum FLC levels were assessed by FreeLiteTM Immunotech system, U-test according to Mann-Whitney was used for statistical evaluation. Kappa or lambda secretion was evaluated separately. Results: Comparing serum FLC levels in MM patients and individuals with MGUS, in kappa group were assessed significantly higher levels of dominant kappa chain (p = 0.001), lower values of alternative chain lambda (p = 0.033) and higher ?/? ratio (p = 0.0004) in patients with MM. Also in lambda group there were detected differences in levels of dominant light chain lambda (p = 0.029), ?/? ratio (p = 0,003) and in suppression of alternative light chain kappa (p = 0.032). Matching active and stable phase of MM were detected significant higher levels of dominant chain kappa (p = 0.0001), ?/? ratio (p = 0.001) and suppressed values of alternative chain lambda (p = 0.001) in patients with active disease in kappa group. In lambda active MM group were assessed differences in dominant chain lambda (p = 0.011) and also in ?/? ratio values (p = 0.004). Conclusions: The above study confirmed differences in serum FLC levels and ?/? ratio between MGUS individuals and MM patients, but also among active and stable stage of multiple myeloma. ?/? ratio seems to be more sensitive indicator than serum FLC levels themselves., Pika Tomáš, Minařík J., Zemanová M., Schneiderka P., Bačovský J., Šlézar J., Ščudla V., and Lit.: 18
V terapii revmatoidní artritidy došlo v posledních desetiletích k významným změnám. Kromě základních, tzv. syntetických chorobu modifikujících léků se od roku 1998 v léčbě používají i léky nové generace – biologické léky. Biologika jsou preparáty zasahující přímo do systému imunitních mechanizmů vedoucích k projevům choroby. Vznikly na základě využití nových poznatků o patogenezi zánětlivého kloubního onemocnění, lepšího pochopení funkce cytokinů, buněk imunitního systému a také díky pokroku v biotechnologiích. V současnosti se využívají biologika blokující některé z prozánětlivých cytokinů (anti‑TNFα, IL‑1, IL‑6) nebo buněčných mechanizmů (anti‑CD20, CTLA‑4). Jejich vysoká klinická účinnost i schopnost prakticky zastavovat rentgenovou progresi u nemocných s revmatoidní artritidou byla ověřena v mnoha klinických studiích. Negativními aspekty této léčby jsou některé nežádoucí účinky a stále také její cena. Klíčová slova: revmatoidní artritida – biologická léčba – anti‑TNFα terapie – rituximab – abatacept – biosimilars, The last few decades have seen major progress in the treatment of rheumatoid arthritis, mainly thanks to the advances in biotechnology. In addition to the basic, synthetic disease‑modifying antirheumatic drugs, new generation drugs – biologics – have been used in the treatment of patients suffering from rheumatoid arthritis since 1998. Biologics intervene directly in the pathogenic immune processes leading to disease progression. They were developed through a better understanding of the pathogenesis of inflammation in rheumatoid arthritis, the function of cytokines, and immune system cells. Currently we use biologics for either blocking some of the inflammatory cytokines (anti‑TNF, IL‑1 and IL‑6), or the cellular mechanisms (anti‑CD20, CTLA‑4). Their clinical efficacy and ability to practically stop radiographic progression of the disease has been demonstrated in many clinical trials for rheumatoid arthritis. The negative aspects of the treatment include some of the side‑effects and price. Keywords: rheumatoid arthritis – biologics – anti‑TNF therapy – rituximab – abatacept – biosimilars, and Tomasová Studýnková J.
Cíl: Článek předkládá současný pohled na nomenklaturu, diferenciální diagnózu a léčbu abnormálního děložního krvácení (AUB). Metodika a výsledky: Abnormální děložní krvácení je častým onemocněním žen ve fertilním věku, prevalence se pohybuje mezi 9-20 %. Terminologie je v případě AUB inkonzistentní. FIGO předkládá novou klasifikaci zohledňující příčiny AUB. K dispozici jsou farmakologické hormonální, nehormonální a chirurgické metody léčby. Řada terapeutických modalit je užívána tzv. „off-label“. Závěr: AUB znamená diagnózu s výraznými dopady na celkový pocit zdraví, včetně sociálního, a vlivem na kvalitu života žen v reprodukčním věku. Léčba AUB by měla být individualizovaná, se zohledněním fertilních plánů a dopady na sociální zdraví a kvalitu života., Objective: To summarize current knowledge and view of nomenclature, differential diagnosis and treatment of abnormal uterine bleeding. Methods and results: Abnormal uterine bleeding (AUB) is a frequent medical condition, affecting 9-20% fertile-aged women, meaning also social issue, with impact on quality of life. There is general inconsistency in the nomenclature used to describe AUB. FIGO is presenting a new classification system derived from possible causes. Treatment options are medical hormonal or non-hormonal and surgical. Some of the medical options are widely used off-label. Conclusion: AUB can impact on general physical, mental and social well being. Treatment must be individualised, taking the clinical problem in its entirety into account, including the impact of the disease and the effect of its treatment on quality of life, fertile functions and plans., Michael Fanta, and Literatura 11
Cíl: Porovnání radiační zátěže a obrazové kvality při HRCT plic mezi třemi přístroji v jedné nemocnici. Metodika: Retrospektivně bylo zhodnoceno 3 x 50 náhodně vybraných pacientů, kteří podstoupili HRCT plic na třech různých přístrojích (Somatom Definition AS [SD], Somatom Emotion [SE], Brilliance iCT [iCT]) v rámci jedné nemocnice. Rekonstrukce byly provedeny standardně s použitím měkkotkáňového (mediastinálního) algoritmu a algoritmu s vysokým prostorovým rozlišením (HRCT). Obrazová kvalita byla měřena jako směrodatná odchylka denzity v trachee, levé síni, aortě a hodnocena na čtyřstupňové Likertově škále. Podle naměřených hodnot efektivního průměru pacientů byl vytvořen fantom, který byl zobrazen s pěti úrovněmi proudu na rentgence. Výsledky: Obrazová kvalita vyjádřená jako směrodatná odchylka denzity v zájmové oblasti byla v mediastinální rekonstrukci významně lepší u přístroje SD oproti SE (p = 0,0060), rozdíl v subjektivním hodnocení na čtyřstupňové škále významný nebyl (p = 0,11). V HRCT rekonstrukci byla směrodatná odchylka denzity významně nižší u přístroje iCT oproti SD (p = 0,0003), avšak obrazová kvalita byla subjektivně hodnocena o třetinu stupně hůře (p = 0,028). Průměrná radiační zátěž z vyšetření byla na přístroji SD 2,6násobná a na SE l,9násobná v porovnání siCT(p< 0,0001). Závěr: V práci jsme ukázali významný rozdíl v radiační zátěži při HRCT vyšetření plic na různých přístrojích v jedné nemocnici. Mezi přístroji s největším rozdílem byl minimální rozdíl v subjektivním hodnocení obrazové kvality HRCT, což je nejspíše dáno optimalizací vyšetření a zvyklostmi., Aim: To compare radiation dose and image quality in HRCT of the lung among three scanners in a single institution. Methods: HRCTs of the lung of fifty randomly selected patients per scanner in a single institution (Somatom Definition AS [SD], Somatom Emotion [SE], Brilliance iCT [iCT]) were evaluated. Reconstructions were performed with a standard soft-tissue (mediastinal) and high-resolution (HRCT) reconstruction algorithms. The image quality was measured as a standard deviation of the density in the trachea, left atrium, and aorta and evaluated on a four-point Likert scale. A phantom, that was constructed according to the real patient data, was scanned with five different levels of the tube current. Results: In the soft-tissue reconstruction, the image quality expressed as standard deviation of density was significantly better in the SD compared to SE (p = 0.0060) and there was no difference in subjective ratings of the image quality (p = 0.11). In HRCT reconstruction, the image quality was significantly better in iCT compared to SD (p = 0.0003) but the ratings were worse by a third of a point (p = 0.028). The average radiation dose estimate was 2.6 times (SD) and 1.9 times (SE) higher compared to iCT (p < 0.0001). Conclusion: A significant difference in radiation dose estimate in HRCT of the lung among three different scanners was demonstrated. Between the two scanners with the highest and the lowest radiation dose, only a minimal difference in subjective evaluation of image quality was found, which is probably due to optimization and established practice., Lukáš Lambert, Lucie Šimáková, Alena Lambertová, Patrik Matras, JiříVotruba, Josef Hořejš, and Literatura
Pacienti s nezvladatelnou chronickou obstipací by měli být vyšetřeni fyziologickými testy poté, co se vyloučí strukturální a mimostřevní příčiny. Je nutné nejprve vyčerpat veškeré možnosti konzervativní léčby. Mělo by se zdůraznit, že zejména nové léky, jako jsou prucaloprid a linaclotid, se zdají být velkým krokem vpřed v léčbě pacientů s chronickou obstipací. Pokud je indikovaný chirurgický výkon, mnoho let byla operací volby subtotální kolektomie s IRA, i když segmentální resekce jsou také dobrou volbou u izolovaných megasigmoidů, sigmoidokél či rekurentních sigmoideálních volvulů. V dnešní době by se měly nejprve vyzkoušet méně invazivní postupy, jako například modulace sakrálního nervu (SNM). Pokud je neúspěšná, dá se pak uvažovat o kolektomii. Všeobecně by se pacientům s poruchou motility gastrointestinálního traktu (gastrointestinal dysmotility syndrome- GID) nemělo nabízet chirurgické řešení z důvodu očekávaných špatných výsledků. Navíc pacienti s psychiatrickou poruchou by měli být aktivně odrazováni od resekce, protože mívají horší prognózu. Pacientům musí být vysvětleno, že bolesti anebo nadýmání budou pravděpodobně přetrvávat, i když chirurgický výkon znormalizuje počet stolic. Pacienti se souvisejícími potížemi mohou profitovat ze stomie bez resekčního výkonu jakožto léčebného výkonu i diagnostického pokusu. Kolektomie není volbou léčby pro bolest anebo nadýmání. Ve většině případů se dají poruchy vyprazdňování úspěšně léčit konzervativně. Nicméně v dnešní době existuje také široký výběr chirurgických řešení. Každá metoda má své místo v armamentáriu kolorektálního chirurga, ale jejich přesná role ještě není definována. Cílem této práce je nabídnout stručný přehled, jak diagnostikovat a léčit chronickou obstipaci z pohledu kolorektálního chirurga. Chirurgická léčba chronické obstipace není rutinní a provádí se jen ve výjimečných případech. Ale nejprve je nutno si říci, že tzv. „příliš dlouhé střevo“ (dolichocolon) není nikdy indikované k chirurgickému výkonu. Cílem této práce je prezentovat stručný přehled možných mechanismů obstipace, diagnostických metod a nástrojů a různé možnosti konzervativní a chirurgické léčby. Dále je nutné si vždy pamatovat, že obstipace nemusí být jen příznakem, ale může být i jiným onemocněním!, Patients with intractable chronic constipation should be evaluated with physiological tests after structural disorders and extracolonic causes have been excluded. Conservative treatment options should be tried unstintingly. It should be pointed out that especially new drugs such as prucalopride and linaclotide seem to be a big step forward in treating patients with chronic constipation. If surgery is indicated, for many years subtotal colectomy with IRA was the treatment of choice, although segmental resections were also a good option for isolated megasigmoid, sigmoidocele or recurrent sigmoid volvulus. Nowadays, less invasive procedures like sacral nerve modulation (SNM) should be tried first. If unsuccessful, colectomy can still be considered. In general, patients with a gastrointestinal dysmotility syndrome (GID) should not be offered any surgical options because of their anticipated poor results. Moreover, patients with psychiatric disorders should be actively discouraged from resection, as they tend to have a poorer prognosis. Patients must be counseled that pain and/or bloating will likely persist even if surgery normalizes bowel frequency. Patients with associated problems may be better served by having a stoma without resection as both a therapeutic maneuver and a diagnostic trial. Colectomy is not an option for the treatment of pain and/or abdominal bloating. In most cases outlet obstruction can be treated successfully with a conservative approach. However, nowadays there are also a variety of surgical options on the market. Each technique has its special place in the armamentarium of a colorectal surgeon but its exact role is not defined yet. The aim of this article is to give a brief overview, how to diagnose and treat chronic constipation from the standpoint of a colorectal surgeon. Surgical treatment of chronic constipation is not routine and is performed only in exceptional cases. But one thing first: a “too long gut” (dolichocolon) per se is never an indication for surgery. The aim of this manuscript is to give a brief overview about possible mechanisms of constipation, diagnostic methods and tools and the various conservative and operative treatment options. Moreover, please always keep in mind that constipation may not only be a symptom, but even a distinct disease!, and J. Pfeifer