a1_Autor polemizuje s některými tezemi monografie Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960) (Praha, Antikomplex 2011). Jádro knihy hodnotí jako dobře dokumentovaný rozbor vztahů mezi Čechy, Němci a dalšími skupinami obyvatelstva v poválečném českém pohraničí, respektive mezi společností v pohraničí a centrálními orgány. Za méně přesvědčivé považuje zobecňující závěry, které koncepčně vycházejí z mezinárodního projektu „Socialismus jako myšlenkový svět“ (Sozialismus als Sinnwelt), na němž se Matěj Spurný podílel, nicméně podle Hrubého nevyplývají z analýz Spurného knihy. Problematicky podle něj Spurný zachází s motivem kontinuity, když tvrdí, že na myšlení, postoje a chování společnosti, jimiž byl legitimizován princip „očisty“, použití násilí i praktiky segregace ve třech poválečných letech, kontinuálně navázala mentalita poúnorové společnosti, uplatňující obdobné sociální praktiky. Oproti tomu poukazuje Hrubý na důležité momenty diskontinuity před a po únoru 1948 v řadě ohledů, jako byla odlišná dominantní ideologie a potažmo ideologický nepřítel, jiný politický systém, rozdílné prostředky užívání násilí, nestejná společenská základna perzekuční politické a sociální praxe, odlišný myšlenkový svět předúnorové společnosti v pohraničí a poúnorové většinové společnosti. Těmito argumenty zpochybňuje zásadní tezi Matěje Spurného, že procesy, jimiž procházela po válce společnost v pohraničí, jsou klíčové pro pochopení procesů, které po únoru zasáhly společnost ve vnitrozemí., a2_Základní výhrada Karla Hrubého pak zní, že přístup reprezentovaný Matějem Spurným snižuje odpovědnost komunistické strany, jejích mocenských špiček a represivních aparátů, za nastolení a útlak diktatury a přesouvá tuto odpovědnost na společnost a její mentalitu. Tím se podle Hrubého autoři jako Matěj Spurný dopouštějí stejné jednostrannosti, jakou vyčítají zastáncům totalitárního schématu výkladu komunistické minulosti., and Karel Hrubý.
Recenzovaná kniha vychází z hypotézy, že vojenské inovace (ve smyslu strategického myšlení) jsou zásadním způsobem podmíněny kulturními faktory příslušného prostředí, což autor verifikuje na příkladu amerického, sovětského a izraelského systému strategického myšlení ve druhé polovině dvacátého století. Tři vybrané systémy autor charakterizuje a srovnává, přičemž americkému přiznává technologický předstih, sovětskému koncepční nadřazenost a izraelskému především schopnost improvizace. Podle recenzenta kniha pracuje s přesně definovanými pojmy, obsahuje řadu zajímavých poznatků a je přesvědčivá v akcentu na kulturní podmíněnost vojenských faktorů. and [autor recenze] Dalibor Vácha.
Příspěvek Jany Frankové je ohlédnutím za mezinárodní mezioborovou konferencí, která se uskutečnila v Paříži ve dnech 30. listopadu až 2. prosince 2017., Jana Franková., Rubrika: Konference, and Cizojazyčné resumé není.
This review article focuses on two aspects of Lévi-Strauss’ ex change theory: temporal dimension and gender. First, we examine its diachronic dimension to argue that Lévi-Strauss’ exchange theory is far from being static. Its primary interest is evolutionary, regardless of how much Lévi-Strauss distances himself from evolutionism of the 19th century as a paradigm. His analyses of kinship that attempt to identify elementary structures are meant to shed light on the origins of human culture. Although Lévi-Strauss uses different methodology than other scholars interested in socio-cultural evolution, his treatment of the term homology, discussions of primatology and origins of culture suggest his deep interest in long-term process. Second, we examine the critiques of Lévi-Strauss’ analytical treatment of women as passive objects of exchange among men. Through the discussion of feminine agency, personhood, sexuality, and other forms of exchange of human beings, we argue that Lévi-Strauss’ exchange of women has to be understood in its historical context. He grants only limited agency to women but his approach is definitely not based on commodification of women. In contrast, the relational nature of persons as signs refutes such logic. We conclude that Lévi-Strauss is still a source of inspiration for anthropology regardless of the decades of post-structuralist criticism. and Daniel Sosna, Jitka Kotalová.