Gastrointestinální stromální tumory (GIST) jsou nejčastějším mezenchymálním nádorem trávicího traktu s incidencí kolem 7–19 případů na 1 milion. Vyskytují se v celém zažívacím traktu, s predilekční lokalizací v žaludku (65 %), tenkém střevě (25 %), tlustém střevě a konečníku (5–10 %) a výjimečně v jícnu a jiných lokalizacích (5 %). Incidence v České republice není přesně známa, ale odhaduje se na 300–350 nových případů za rok. Jejich léčba je primárně chirurgická. Na rozdíl od zhoubných epiteliálních nádorů GIT, které mají vysokou tendenci k metastazování a vyžadují kromě radikálního odstranění i velmi radikální spádovou lymfadenektomii, chirurgická léčba GIST je ve většině případů omezena na radikální odstranění nádoru do zdravé tkáně. Rozsáhlá ložiska někdy vyžadují multiorgánové resekce, ale základní podmínkou úspěchu je jejich odstranění bez porušení celistvosti. Způsoby chirurgické léčby jsou dány zkušenostmi pracoviště a zahrnují jak klasický otevřený přístup, tak stále častěji používané miniinvazivní laparoskopické metody. Prognóza onemocnění se odvíjí od radikality operace a maligního potenciálu, který je dán velikostí nádoru a mitotickým indexem. Adjuvantní léčba GIST je v kompetenci specializovaného onkologického oddělení a ve většině případů spočívá v podávání molekulárně cílené biologické terapie. Zavedení cílené biologické léčby v podobě imatinib mesylátu představuje obrovský pokrok s dramatickým zlepšením výsledků přežívání i pokročilých a metastatických forem onemocnění. V současné době jsou k dispozici i další tyrozinkinázové inhibitory jako sunitinib malát, sorafenib, nilotinib, masitinib aj. Ačkoli jsou silné indicie proto, že by neoadjuvantní léčba mohla mít přínos v léčbě pokročilých stadií GIST, k dispozici zatím nejsou „evidence based“ údaje, které by opravňovaly její použití. V současné době probíhají v Německu a Kanadě studie fáze 2., které na tyto otázky přinesou odpověď., Gastrointestinal stromal tumours (GISTs) are the most common gastrointestinal mesenchymal tumours with an incidence of about 7–19 cases per one million population. They occur in the whole gastrointestinal tract; the predilection sites include the stomach (65 %), small intestine (25 %), large intestine and rectum (5–10 %) and rarely the oesophagus and other sites (5 %). The incidence in the Czech Republic is not exactly known but it is estimated to be 300–350 new cases per year. The treatment is primarily surgical. Unlike malignant epithelial GIT tumours that are very likely to metastasize and require, in addition to being removed radically, a very radical sentinel lymphadenectomy, the surgical treatment for GIST is mostly restricted to radical resection of the tumour from healthy tissue. Extensive foci sometimes require multiorgan resection but success is mainly determined by their removal without disrupting integrity. The methods of surgical treatment depend on the experience of the workplace and include both the classic open approach technique as well as the more increasingly used mini-invasive laparoscopic procedures. The disease prognosis depends on the radicality of surgery and the malignant potential which is determined by the size of the tumour and mitotic index. Adjuvant treatment for GIST is provided by a specialized oncological centre and, in most cases, consists in administering molecular-targeted biological therapy. The introduction of targeted biological therapy using imatinib mesylate represents a tremendous progress with a dramatic improvement in survival outcomes for both advanced and metastatic forms of the disease. Currently, other tyrosine kinase inhibitors, such as sunitinib malate, sorafenib, nilotinib or masitinib, are available. Although there are strong suggestions that neoadjuvant therapy might be beneficial in treating advanced stages of GIST, no evidence-based data are available to date that would warrant its use. At present, phase II trials are under way in Germany and Canada that will resolve these issues., Martin Oliverius, Martin Varga, Eva Honsová, and Lit.: 37
Od roku 1999 do roku 2003 bylo na Neurochirurgické klinice 1. LF UK, IPVZ a ÚVN Praha operováno celkem 277 nemocných s adenomem hypofýzy. Z tohoto počtu bylo 108 pacientů s hormonálně aktivními adenomy hypofýzy. K normalizaci nebo k dostatečnému poklesu hormonální hladin došlo u 61 pacientů po první operaci. V 47 případech nebyl hormonální pokles po první operaci dostatečný. Celkem v 18 případech byla indikována sekundární operace, pooperační medikamentózní léčba byla indikována u 17 pacientů, na Leksellově gama noži bylo ozářeno 34 pacientů. Po transsfenoidální operaci byla mortalita nulová, morbidita byla zaznamenána u 2 pacientů (1× trvalé zhoršení zraku, 1× likvorea). Trvalá substituce adiuretinem je nutná u 7 pacientů., There had been treated 277 patients with pituitary adenoma in period from 1999 to 2003 at Department of Neurosurgery, Central Military Hospital, Prague. Altogether there had been treated 108 patients with hormone-secreting adenomas. Normalization or sufficient hormone level decrease was observed in 61 patients after the first surgery. Hormone level decrease was not sufficient in remaining cases. Second surgery was performed in 18 cases, medicamental treatment was indicated in 17 cases, radiosurgery was applied in 34 cases. There was no mortality after transsphenoidal surgery, morbidity was observed in 2 cases (visual impairment in 1 case, CSF leak in 1 case). Permanent adiuretine substitution is needed in 7 cases., Václav Masopust, D. Netuka, V. Hána, and Lit. 22
Vysoká incidence v České republice a vysoký impakt chirurgické léčby u nemocných s kolorektálním karcinomem představují velkou zátěž pro naše chirurgická pracoviště. Zatímco léčbu nemocných s karcinomem kolon, především u akutních komplikací (zejména ileus), je nutné zabezpečit i na menších chirurgických pracovištích, karcinom rekta by měl být diagnózou léčenou na specializovaných pracovištích v rámci komplexních onkologických center. K výraznému zlepšení a zefektivnění léčby těchto nemocných může pomoci založení onkochirurgie jako specializační vzdělávací nástavby chirurgie. Jednoznačnou podmínkou úspěšné terapie nemocných s KRK je existence funkčních multioborových komisí., High incidence of colorectal carcinoma in Czech Republic and high impact of surgery leads to heavy burden for our surgery department. Whereas surgical treatment of patients with colon carcinoma should be covered by even smaller departments, rectal carcinoma is the diagnosis for the treatment in the complex oncologic centres. The institute of oncosurgery as special education program within last years can improve the effective treatment of these patients significantly. Unambiguous condition for successful treatment of colorectal carcinoma patients is the existence of function multidisciplinary committee., Miroslav Ryska, Daniel Langer, and Literatura
Cíl: Autoři prezentují tříleté klinické a radiologické výsledky po implantaci interspinózní rozpěrky pro laterální lumbální stenózu páteřního kanálu. Soubor a metodika: Po dobu tří let sledovali 42 pacientů s 62 implantovanými interspinózními náhradami. Indikací k implantaci byla jednostranná nebo oboustranná laterální stenóza páteřního kanálu s degenerací meziobratlové ploténky. Pacienti byli vyšetřeni podle algoritmu, který zahrnoval: neurologické vyšetření, RTG – prosté a dynamické snímky, MR vyšetření a v případě kontraindikace MR bylo provedeno CT vyšetření. Klinický nález byl hodnocen pomocí vizuální analogové škály (VAS), Oswestry Disability Indexem (ODI) a Odom kritériemi. Na RTG snímcích byl hodnocen rozsah pohybů, distrakce v oblasti zadní hrany meziobratlové ploténky a postavení implantátu. Po šesti měsících a po dvou letech bylo provedeno pooperační MR vyšetření a byla hodnocena distrakce foramen intervertebrale v předozadním (AP) a kraniokaudálním rozměru a míra degenerace meziobratlové ploténky ve srovnání s předoperačním nálezem. Výsledky: Po implantaci interspinózní rozpěrky do bederní páteře došlo ve tříletém sledovacím období k poklesu skóre ve VAS škále v průměru o 2,7 bodů a ODI o 24,5 %. Byla prokázána distrakce v oblasti zadní části disku a distrakce v AP rozměru foramen intervertebrale. Závěr: Po zavedení interspinózní rozpěrky došlo ke zlepšení ODI a VAS parametrů, byla zjištěna statisticky významná distrakce v oblasti zadní části meziobratlové ploténky a AP rozměru foramen intervertebrale. Nebyly zaznamenány žádné peri‑ či pooperační komplikace., Aim: The authors present clinical and radiological results of a 3‑year follow‑up of patients after implantation of interspinous spacers for lateral stenosis. Cohort and methodology: We followed 42 patients with 62 implanted interspinous spacers for a period of three years. The indication for implantation was unilateral or bilateral lateral stenosis with degenerative disc disease. Patients were examined according to an algorithm involving: neurological examination, X‑ray – plain and dynamic images, MRI, patients contraindicated for MRI underwent CT examination. Clinical findings were assessed using a VAS score, ODI and Odom criteria. X‑rays were performed and the range of motion, distraction in ventral and dorsal areas of the intervertebral disc and foramen intervertebrale and the position of the implant were evaluated. Six months and two years post‑surgery, patients underwent postoperative MRI examination and intervertebral foramen distraction in anteroposterior and craniocaudal diameter, and the assessment was compared with preoperative findings. Results: Implantation of interspinous spacers in the lumbar spine in a 3-year follow‑up period was followed by the mean improvement of 2.7 points on VAS score, and of 24.5% on ODI. Statistically significant difference in the distraction of the intervertebral foramen in the dorsal part of the intervertebral disc was proven by pre‑ and post‑operative MRI. Conclusion: Implantation of a spacer led to improved ODI and VAS parameters, distraction in the region of the intervertebral foramen, especially in the AP diameter, and in the dorsal part of an intervertebral disc. Key words: lumbar stenosis – surgical treatment – decompression – distraction The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Mrůzek, T. Paleček, R. Lipina
Cíl: Cílem studie je představit dlouhodobé výsledky chirurgické léčby supratentoriálních kavernózních malformací mozku na Neurochirurgické klinice 1. LF UK a ÚVN‑VFN. <p align="">Soubor a metodika: Retrospektivně jsme do studie zařadili pacienty se supratentoriálním, kortiko‑subkortikálně uloženým kavernomem léčené v letech 2000–2012. Hodnotili jsme epidemiologická data pacientů, radiologický nález, klinický obraz onemocnění a operační výsledky včetně komplikací. <p align="">Výsledky: Iniciálním příznakem byl epileptický záchvat (u 49 % kavernomů), cefalea (22 %), fokální neurologický deficit (19 %) a 15 % bylo náhodně nalezených. Známky recentního krvácení na MR byly přítomny u 27 % pacientů. Operovali jsme celkem 145 pacientů s 158 kavernomy. Dvacet pět lézí bylo léčeno konzervativně. K chirurgické komplikaci došlo v 8 %. U dvou pacientů (1,4 %) se trvale zhoršil stav v přímé souvislosti s operací. Pooperační výskyt epileptického záchvatu byl signifikantně vyšší ve skupině s rannou infekcí či pooperačním hematomem (p < 0,05). <p align="">Závěr: Mikrochirurgická resekce hemisferálního kavernomu je relativně bezpečná operace s minimální morbiditou a mortalitou. Pooperační hematom nebo ranná infekce může mít epileptogenní potenciál., Aim: The aim of the study is to present surgical outcome of treatment of supratentorial cavernous malformation of the brain at the Department of Neurosurgery, Charles University and the Central Military Hospital in Prague. <p align="">Material and methods: We retrospectively enrolled patients diagnosed between 2000 and 2012 with supratentorial, cortico‑subcortically located cavernoma. We analysed epidemiological and radiological data, clinical presentation and surgical results including complications. <p align="">Results: Initial symptoms included epileptic seizure (49%), headache (22%) and focal neurological deficit (19%); 15% of cavernomas were found incidentally. Radiological signs of recent haemorrhage on MR scans were found in 27% patients. We performed surgery in 145 patients with 158 cavernous malformations. Twenty five lesions were treated conservatively. Surgical complications occurred in 8% of patients. One patient died and one had permanent neurological deficit attributable to surgery. Postoperative seizure rate was significantly higher in a group with wound infection or postoperative hematoma (p < 0.05). <p align="">Conclusion: Microsurgical resection of lobar cavernoma is relatively safe procedure with minimal morbidity and mortality. Postoperative hematoma or wound infection might have an epileptogenic potential., and M. Májovský, D. Netuka, O. Bradáč, V. Beneš
Péče o nemocné se sarkomy měkkých tkání či sarkomy dutiny břišní a retroperitonea, kterých je celkem ročně v České republice asi 350, patří pouze omezenému počtu pracovišť, která jsou schopna a ochotna zajistit komplexní a kvalifikovanou zobrazovací a histopatologickou diagnostiku, širokou víceoborovou škálu operačních výkonů v různých anatomických lokalitách, včetně rekonstrukčních přístupů, zevní radioterapii i intersticiální brachyradioterapii, systémovou i intraarteriální chemoterapii, bedlivou dispenzarizaci nemocných a hodnocení dlouhodobých výsledků vlastní léčebné péče. Výsledky chaotické a náhodné péče o nemocné se sarkomy nelze účinně vylepšit ani novými diagnostickými a léčebnými metodami., Management of patients with soft tissue sarcomas elsewhere in the body (annual incidence in the Czech Republic about 350 cases) should be concentrated only to limited number of hospitals and teams which are able to provide comprehensive diagnostic services, including specialized histopathology, multidisciplinary spectrum of surgical operations, external radiotherapy and interstitial brachyradiotherapy, systemic and regional chemotherapy, careful long-term follow-up of patients and self-evaluation of therapeutic outcomes. Results of chaotic and scattered management can not be improved even by the newest diagnostic or therapeutic technology., Jan Žaloudík, and Lit.: 25
Cíl práce: Upozornit na možnosti laparoskopického chirurgického řešení náhlé příhody břišní v graviditě. Typ práce: Kazuistika. Vlastní pozorování: Formou kazuistiky prezentujeme případ těhotné ve 23. týdnu gravidity s náhlou příhodou břišní neznámé etiologie a její laparoskopické řešení. Závěr: Laparoskopie v rukou zkušeného operatéra se jeví jako velmi bezpečná metoda v případech nejasné bolesti podbříšku, a to i v graviditě v závislosti na velikosti dělohy, tedy stáří gravidity. V tomto případě byla příčinou torze fibromu tuby, která byla řešena salpingektomií., The aim of the study: Draw attention to possibilities of LPSC surgical solutions of acute abdominal evens in pregnancy. Type of paper: Case study. Own observation: We are presenting a case of a pregnant woman at 23 weeks who suffered an acute abdominal event of unknown etiology and its laparoscopic solution. Conclusion: Laparoscopy in the hands of an experienced surgeon appears as a very safe method in cases of lower abdominal pain of unclear origin also in pregnancy, depending on the size of the uterus, i.e. the stage of pregnancy. In this case the cause was the torsion of the fallopian tube fibroma for which salpingectomy was carried out., and Jana Hofierková, Michael Fanta
V terapii meningeomů na prvním místě přetrvává chirurgická léčba. Cílem chirurgické léčby je úplné odstranění nádoru, které často znamená úplné vyléčení pacienta. Prognózu pacienta určuje především radikalita resekce, dále také anatomické umístění a histologický typ nádoru dle WHO klasifikace. Některé meningeomy, zejm. meningeomy baze lební, které často utiskují nebo obrůstají velké cévy a hlavové nervy, a dále potom meningeomy, které histologicky odpovídají WHO st. III, jsou velmi obtížně léčitelné. Nezanedbatelným faktorem je i celkový stav a interní komorbidity. Autoři uvádějí nejčastější typy obtížně chirurgicky řešitelných meningeomů a popisují zkušenosti svého pracoviště s chirurgickým odstraněním, další léčbou a sledováním pacientů s těmito nádory., Surgical treatment is still considered as the method of choice for the treatment of meningiomas. The goal of treatment is to completely surgically remove the tumor; complete excision often results in a permanent cure of the patient. The patient prognosis is mainly determined by the completeness of the resection but anatomical location and histological type of the tumor according to the WHO classification also play an important role. Some meningiomas, especially the skull base meningiomas, often involving large vessels and cranial nerves, as well as WHO grade III meningiomas are very difficult to treat. Patient general health status and internal comorbidities represent another very important factor. The authors describe the most common types of surgically difficult-to-treat meningiomas and describe their experience with surgical removal and additional treatment and surveillance of patients with these tumors. Key words: meningioma – surgery – resection The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Duba, A. Mrlian, E. Neuman, J. Musil, M. Smrčka
Úvod: Tumory thalamu jsou relativně vzácné léze rostoucí ve vysoce funkčně důležité části mozku. Jsou častější v pediatrické populaci. Jejich chirurgické odstranění je náročné s rizikem značné morbidity. Relativně benigní charakter mnoha těchto lézí vybízí k pokusu o jejich radikální odstranění. Chirurgický přístup musí být velice pečlivě plánován, obvykle s použitím moderních diagnostických metod, jako je DTI (Diffusion Tensor Imaging). Lokalizace a projekce tumoru v thalamu hraje při výběru přístupu důležitou roli. Materiál a metodika: Od roku 2005 do roku 2014 bylo na Neurochirurgické klinice FN Brno operováno celkem 13 pacientů s tumorem thalamu, průměrný věk 20,6 roku (1–64 let). Jednalo se o 10 pacientů mužského a tři ženského pohlaví. Další 15letý pacient s pilocytárním astrocytomem je observován. Transkortikální přístup byl použit 7×, transkalózní přístup 4×, transsylvijský přístup 2× a supracerebellární infratentoriální 1×. Výsledky: Totální resekce (GTR) byla provedena v šesti případech, subtotální resekce ve čtyřech případech a parciální resekce ve třech případech. Jednalo se o osm pilocytárních astrocytomů, jeden subependymální obrovskobuněčný astrocytom, jeden difúzní astrocytom GII a tři glioblastomy. Dva starší pacienti s glioblastomem zemřeli šest a devět měsíců po operaci. Ostatní pacienti přežívají se střední délkou sledování 5 let. Neurologický stav po operaci byl dobrý kromě jednoho staršího pacienta s glioblastomem, u kterého se rozvinula těžká hemiparéza a fatická porucha. Závěr: Pokud je zvolen správný chirurgický přístup, thalamické tumory mohou být celkem bezpečně radikálně odstraněny. Volba přístupu je dána projekcí tumoru. Menší tumory, které nedosahují povrchu thalamu, mohou být observovány nebo bioptovány, pokud máme podezření na maligní povahu léze. Následná onkologická léčba je vyhrazena pro vysokostupňové gliomy., Introduction: Thalamic tumours are relatively rare lesions growing in a highly functional part of the brain. They are more frequent in paediatric population. Their surgery is challenging and associated with a risk of significant morbidity. Relatively benign nature of many of these tumours suggests that radical resection should be attempted. The approach has to be very carefully planned, sometimes with help of modern diagnostic methods such as DTI. Location and projection of the tumour in the thalamus plays an important role in selecting an approach. Material and methods: During 2005–2014 we operated on 13 patients with thalamic tumours, mean age 20.6 years (1–64 years). These were 10 males and three females. Another 15-year-old male patient is being observed. Transcortical approach was used 7×, transcallosal 4×, transsylvian 2× and supracerebellar infratentorial 1×. Results: Gross total resection was achieved in six cases, subtotal in four and partial in three. There were eight pilocytic astrocytomas, one subependymal giant cell astrocytoma, one diffuse astrocytoma G II and three glioblastomas. Two older patients with glioblastomas died six and nine month after operation. All other patiens are still alive with the mean follow-up 5 years. Neurological status after the operation was good except for one older patient with glioblastoma who developed severe hemiparesis and aphasia. Conclusion: Thalamic tumours might be safely radically resected if correct approach is used. The choice of approach is based on the projection of the tumour. Smaller tumours that are not reach thalamic surface might be followed up or biopsied if there is a likelihood of their malignant nature. Oncological treatment should be reserved to malignant tumours. Key words: thalamic tumours – surgical approaches The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Smrčka, E. Brichtová, Z. Mackerle, V. Juráň, V. Přibáň
Úvod: V roce 2016 to bude 60 let od doby, kdy Nissen poprvé publikoval svoji operační metodu 360° fundoplikace kolem distálního jícnu a její výsledný efekt. V současnosti je Nissenova fundoplikace pravděpodobně nejčastěji používanou metodou k chirurgické léčbě gastroezofageálního refluxu (GER) a hiátové hernie (HH). Incidence HH je v západní populaci mezi 25–50 %. Současná prevalence GER je v Evropě kolem 4–10 %, v Severní Americe 5–7 %, ale v některých studiích je tato prevalence udávána dokonce kolem 10–20 %. Metody: Na Chirurgické klinice 2. LF UK a ÚVN bylo v období 2010 až 2015 provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo refluxní nemoc jícnu (GERD). Většina nemocných byla indikována pro symptomatickou HH s/bez GERD, jen minimum nemocných bylo indikováno pro GERD bez HH. V souboru bylo 73 mužů a 84 žen s průměrným věkem 53,9 roku v rozmezí 20–88 let. Z tohoto počtu mělo 11 nemocných syndrom hrudního žaludku. U 109 nemocných (69,4 %) byla provedena 360° fundoplikace dle Nissena (NFP) a u 48 nemocných (30,6 %) byla provedena 270° fundoplikace dle Toupeta (TFP). Po operaci byli nemocní ambulantně kontrolováni v intervalu 3 měsíce, 6 měsíců a 12 měsíců a dále po roce. Prospektivně byly sledovány příznaky pyrózy, dysfagie, možnosti či nemožnosti odříhnutí, meteorismu nebo výskyt recidivy, získaná data byla zkoumána retrospektivně. Pro vyhodnocení získaných dat byla použita metoda deskriptivní statistiky a explorační jednosměrné analýzy. Výsledky: V období 2010 až 2015 bylo provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo GERD. V souboru se nevyskytlo úmrtí ve vztahu k provedené operaci. Tři měsíce po operaci došlo jak u pacientů po NFP, tak u pacientů po TFP k výraznému poklesu až vymizení symptomů refluxu, příznaků pyrózy a epigastrické bolesti. Pooperační dysfagické obtíže vymizely ve skupině po NFP do 4–7 týdnů, u nemocných po TFP do 3–5 týdnů. V intervalu 2–5 let po operaci došlo celkem u 36 (22,9 %) nemocných k recidivě obtíží. U 22 nemocných (14 po NFP, 8 po TFP), u kterých byla prokázána endoskopicky nebo RTG vyšetřením recidiva refluxu bez recidivy kýly, byla zahájena léčba inhibitory protonové pumpy s velmi dobrým efektem. U 14 nemocných s anatomickou recidivou hiátové hernie s/bez refluxu (8 po NFP, 6 po TFP) byla provedena laparoskopicky rehiátoplastika a refundoplikace dle Nissena. Závěr: Laparoskopická chirurgická antirefluxní léčba GERD a HH je bezpečná metoda s velmi nízkou perioperační morbiditou a s minimální mortalitou. NFP nebo TFP ve stejné míře dlouhodobě obnovují mechanickou bariéru proti regurgitaci žaludečního obsahu do jícnu se signifikantním efektem na vymizení příznaků GERD a HH a s výrazným zlepšením kvality života nemocných. U obézních nemocných je před operací nutná redukce hmotnosti. U morbidně obézních nemocných s HH indikovaných k bariatricko-metabolické operaci je doporučováno provést hiátoplastiku současně s bariatrickým výkonem., Introduction: In 2016 60 years will have elapsed from the first publication by Nissen about his surgical method of 360° fundoplication around distal esophagus and its final effect. Nissen’s fundoplication is currently the most common surgical method for the gastroesophageal reflux (GER) and hiatal hernia (HH) probably. Incidence of HH ranges between 25–50% in the western population. Current prevalence of GER ranges between 4–10% in Europe and 5–7% in North America, but some studies report even 10–20%. Methods: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures for HH or gastroesophageal reflux disease (GERD) were done at the Department of Surgery, the Second Faculty of Medicine, Charles University and Central Military Hospital in Prague. Most of the patients were operated because of symptomatic HH with/without GERD. Only very few patients were operated only for GERD without HH. The group of the patients included 73 men and 84 women with the mean age 53.9 years in the range 20–88 years. 11 patients of the group were operated because of the upside-down stomach syndrome. 109 (69.4%) patients underwent Nissen’s 360° fundoplication (NFP) and 48 (30.6%) patients underwent Toupet’s 270° fundoplication (TFP). The patients were followed after 3 month, 6 month, 12 month and then once a year after the surgery. Symptoms such as heartburn, dysphagia, belching, bloating or recurrence of HH or GERD were collected prospectively and analyzed retrospectively. Methods of descriptive statistics and explorative unidirectional analysis were used. Results: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures were done for HH or GERD. No death occurred in the group of the patients in connection with the surgery. Similar rates of considerable improvement or resolution of the symptoms such as the reflux, heartburn, and epigastric pain were observed after three months from the surgery among patients after NFP or TFP. Postoperative dysphagia resolved in 4–7 weeks in the group after NFP, and in 3–5 weeks in the group after TFP. Disease recurrence was observed in 36 (22.9%) patients in 2 to 5 years after the surgery. Recurrence of only the gastroesophageal reflux without HH was observed in 22 patients (14 after NFP; 8 after TFP), shown by endoscopy or x-ray assessment, with a satisfactory response to PPI medication. Laparoscopic rehiatoplasty and refundoplication according to Nissen were performed in 14 patients with HH recurrence with/without the reflux (8 after NFP; 6 after TFP). Conclusion: Laparoscopic antireflux surgery of GERD and HH is safe and is associated with very low perioperative morbidity and minimal morbidity. Both NFP and TFP have a similar effect on restoration of the mechanical gastroesophageal barrier against gastric reflux, with significant effect on resolution of GERD and HH symptoms and with a marked improvement of the patient’s quality of life. As regards morbid obese patients, weight reduction is needed before the surgery. Hiatoplasty done at the same time with the bariatric procedure is recommended in morbid obese patients with HH indicated for the bariatric-metabolic surgery., and M. Kasalický, E. Koblihová