Studie, v níž autor zkoumá, jaké mohly být kromě dosud známých rukopisných pramenů, tj. vedle starší české literatury, vedle literatury ruské a zejména pak vedle srbocharvatských lidových písní vydaných v letech 1814 a 1815 Vukem Karadžićem, další "vzory" epických básní, které umožnily vytvořit rukopisná falza tak, aby budila dojem staré "národní" epiky. Autor zde podává analytickým způsobem důkaz, že dílem, které posloužilo básníkovi Rukopisů,byla především sbírka charvátského básníka A. Kačiće Miošiće "Razgovor ugodni naroda slovinskoga". Tento objev mu též u možňuje s maximální pravděpodobností určit, které básně RKZ patří Hankovi a které Lindovi.