Článek upozorňuje na posun k normalizaci (standardy péče), v sociálních a zdravotních službách a na značný pokrok v oblasti kvality péče, ale také identifikuje slabá místa a jednostranný přístup, který což někdy nedokáže uspokojit potřeby starších osoby s polymorbiditou a dezorientačními problémy. Standardy mají riziko formalizace a prohlubování emocionální vzdálenost mezi pečovateli a staršími osobami. Systém založený na standardech má být doplněn přístupem založeným na "pečující etice" (jak jí definovali Gilligan, Noddings). Autor doporučuje větší míře zohledňovat “pečující etiku” v sociálních službách., The article notes the real shift to standardisation (standards of care) in social and health services marking progress in terms of quality of care, but it also identifies weaknesses of a unilateral approach, which sometimes fails to meet the needs of the "frail elderly" with polymorbidity and disorientation problems. Standards have an inherent risk of formalisation and deepening affective distance between caregivers and elderly. The standards-based system is to be complemented by an approach based on "ethics of care" (in the sense of the term defined by Gilligan, Noddings). The question about modalities of ethics of care in the social and health services environment is raised and some of related structural problems are discussed. The informal role of volunteers and the difficulties they encounter are highlighted. The author recommends taking greater account of ethics of care in the social services and, that the complex approaches and new forms to be researched., Pavel Habart, and Lit.: 13
Úvod: Záchrana kriticky ischemické končetiny pomocí implantace pedálního, event. distálního krurálního bypassu je metodou s velmi dobrými dlouhodobými výsledky. U pacientů s nevhodným nebo chybějícím autologním žilním štěpem je možné použít allogenní žilní náhradu. Kazuistika: 68letý pacient s ICHDKK a gangrénou levé nohy je sledován na našem pracovišti od srpna 2014. Provedená perkutánní transluminální angioplastika bércových tepen nevedla ke zlepšení prokrvení periferie končetiny. Pacient byl proto indikován k pedální či distální krurální cévní rekonstrukci. Vzhledem k absenci adekvátního autologního žilního štěpu bylo jedinou možností na záchranu končetiny našití distálního bypassu s použitím dárcovského štěpu. Byla nutná amputace prstů levé nohy pro gangrénu. Pacientovi byl implantován femoro-pedální bypass na arteria plantaris communis vlevo pomocí allogenní vena saphena magna. Pooperační průběh byl bez komplikací. Pedální bypass je funkční, defekt po amputaci prstů se příznivě hojí. Závěr: Předpokladem cévní rekonstrukce s použitím allogenní náhrady je dostupnost vhodného alloštěpu a také spolupráce pacienta při následné léčbě. U prezentovaného klinického případu znamenala implantace pedálního bypassu pomocí allograftu zachování končetiny pacienta., Introduction: Pedal or distal crural bypass surgery for limb salvage is a method with very good long-term results. For patients in whom a suitable autologous venous graft is not available, the use of a venous allograft is an alternative procedure. Case report: A 68 years old man with ischaemic disease of lower extremities and gangrene of the left foot was admitted to our Centre in August 2014. He underwent percutaneous transluminal angioplasty of crural arteries of his left lower extremity. This, however, failed to improve peripheral circulation. The patient was then indicated for pedal or distal crural vascular reconstruction. Since no suitable autologous vein was available, distal bypass surgery using a donor graft remained the only option for limb salvage. Amputation of the toes on the left foot due to gangrene was necessary. Subsequently, femoro-pedal bypass to the left common plantar artery was performed using a great saphenous vein allograft. The post-operative course was without complications, the pedal bypass was patent and toe amputation was with good healing. The patient remained in follow-up care. Conclusion: A good outcome of vascular reconstruction with an allograft depends on the availability of a suitable allograft and good patient compliance with post-operative care. In the case presented here, the pedal bypass grafting by means of an allograft helped to save the patient’s limb., and H. Pluháčková, R. Staffa, Z. Konečný, Z. Kříž, R. Vlachovský
Předpoklad: Tikagrelor je inhibitor receptoru P2Y12 a má prokázaný účinek na snížení ischemických příhod 1 rok po akutním infarktu myokardu. Jeho efekt v delším časovém období nebyl znám. Metodika: Zařazeno bylo 21 162 nemocných s anamnézou infarktu myokardu 1–3 roky před randomizací, která byla v poměru 1 : 1 : 1 na skupiny: tikagrelor 2krát 90 mg : tikagrelor 2krát 60 mg : placebo. Všichni nemocní museli být léčeni malou dávkou kyseliny acetylsalicylové. Pacienti byli sledováni 33 měsíců. Primární cíle byly: kardiovaskulární úmrtí, infarkt myokardu nebo cévní mozková příhoda. Primárním bezpečnostním cílem bylo krvácení. Výsledky: Obě dávky tikagreloru signifikantně snížily primární kombinovaný cíl za 3 roky – 7,85 % tikagrelor 2krát 90 mg, 7,77 % tikagrelor 2krát 60 mg a 9,04 % placebo (HR pro tikagrelor 2krát 90 mg vs placebo 0,85; 95% CI 0,75–0,96; p = 0,0080; HR pro tikagrelor 2krát 60 mg vs placebo 0,84; 95% CI 0,74–0,95; p = 0,0043). TIMI velké krvácení bylo vyšší u tikagreloru (2,60 % pro 2krát 90 mg, 2,30 % pro 2krát 60 mg a 1,06 % pro placebo, p < 0,001 pro obě dávky). Smrtelné intrakraniální krvácení bylo 0,63 %, 0,71 % a 0,60 % (NS). Závěr: Léčba tikagrelorem více než 1 rok po infarktu myokardu snižuje riziko úmrtí infarktu myokardu, cévní mozkové příhody s mírným zvýšením rizika velkých krvácení., Background: Ticagrelor is a P2Y12 receptor antagonist that has been shown to reduce ischemic events for up to a year after an acute coronary syndrome. The efficacy and safety of long-term ticagrelor therapy beyond 1 year after a myocardial infarction is unknown. Methods: We randomized 21,162 patients with a history of myocardial infarction within the prior 1–3 years in a double-blind 1 : 1 : 1 fashion to ticagrelor 90 mg twice daily, ticagrelor 60 mg twice daily, or placebo, all with low-dose aspirin, and followed them for a median of 33 months. The primary efficacy endpoint was the composite of cardiovascular death, myocardial infarction, or stroke. The primary safety endpoint was TIMI major bleeding. Results: Both doses of ticagrelor significantly reduced the primary combined efficacy endpoint compared to placebo with Kaplan-Meier rates at 3 years of 7.85 % with ticagrelor 90 mg, 7.77 % with ticagrelor 60 mg, and 9.04 % with placebo (HR for ticagrelor 90 mg vs placebo 0.85, 95% CI 0.75–0.96, p = 0.0080; HR for ticagrelor 60 mg vs placebo 0.84, 95% CI 0.74–0.95, p = 0.0043). Rates of TIMI major bleeding were higher with ticagrelor (2.60 % for 90 mg, 2.30 % for 60 mg and 1.06 % for placebo, p < 0.001 for each dose against placebo); the rates of intracranial hemorrhage or fatal bleeding were 0.63 %, 0.71 % and 0.60 % in the 3 arms, respectively. Conclusions: Treatment of patients more than 1 year after a myocardial infarction with ticagrelor reduces the risk of cardiovascular death, myocardial infarction, or stroke, and increases the risk of major bleeding., and Jindřich Špinar, Lenka Špinarová, Jiří Vítovec
Perforace pravé komory stimulační nebo defibrilační elektrodou je známo u komplikací trvalé kardiostimulace. V našem sdělení prezentujeme tři kazuistiky pacientů, kteří se liší dobou vzniku peforace od primo implantace, klinickými projevy a terape utickými postupy., Perforati on of the right ventricle by a stimulation or defibrillation electrode is a known complicati on of permanent cardiac stimulation. The article presents three case histories of patients who differ in terms of the length of time from initial implantation to the occurrence of perforation, clinical effects and therape utic strategies., Jitka Vlašínová, and Lit.: 7
Perineální hernie je kýla prostupující defektem v pánevním dnu. Primární hernie jsou extrémně vzácné, častěji se jedná o onemocnění sekundární po operacích v pánvi, zejména po abdominoperineálních resekcích či exenteracích pánve. Jako nejvýznamnější rizikové faktory pro vznik onemocnění jsou uváděny poruchy hojení perineální rány a neoadjuvantní chemoradioterapie u nemocných s maligním onemocněním. Lze očekávat nárůst výskytu tohoto onemocnění v souvislosti s využíváním laparoskopických přístupů a ELAPE. I přes značný odstup od první popsané operace chybějí soubory pacientů, studie i doporučené postupy řešení. Autoři prezentují kazuistiku 66letého nemocného se sekundární perineální hernií po předchozí laparoskopické abdominoperineální resekci rekta pro adenokarcinom, u něhož byla provedena plastika kýly z abdominálního přístupu a k uzávěru defektu bylo využito stopkovaného laloku m. rectus abdominis., Perineal hernia is defined as a protrusion of intra-abdominal viscera through a defect in the pelvic floor. Primary hernias are extremely rare; secondary (postoperative) hernias following pelvic surgery, especially abdominoperineal resection or pelvic exenteration, are more common. Impaired perineal wound healing and neoadjuvant chemoradiotherapy in cancer patients are defined as main risk factors. A growing incidence of this complication is expected in connection with an increasing use of laparoscopic approaches and ELAPE. Despite the considerable time since the first described secondary perineal hernia in literature, patient series, prospective studies and treatment guidelines are still missing. The authors present a case of a 66-year-old man with secondary perineal hernia following a previous laparoscopic abdominoperineal resection for rectal cancer undergoing a surgical intervention. This was performed through an abdominal approach using a rectus abdominis muscle flap to repair the pelvic floor defect., and M. Bocková, J. Hoch, L. Frajer
Článek informuje o výzkumném šetření, které proběhlo v roce 2014 na gynekologickém oddělení. Kromě výsledků výzkumného šetření jsou zde stručně popsány i operační přístupy využívané v gynekologii, perioperační péče u klientek poskytovaná porodními asistentkami a také potřeby žen v tomto období., The article informs about the research which was carried out at gynaecology department in 2014. Except the results of research there are briefly described surgical approaches used in gynaecology, perioperative care of clients provided by midwives and the needs of women in this period., and Petra Wolfová, Drahomíra Filausová, Romana Belešová
Cíl. Referujeme tři vybrané kazuistiky pacientů s ischemií ruky vzniklou v souvislosti s dialyzačním a-v zkratem, která byla léčena embolizací distální a.radialis. Metoda. Na našem pracovišti jsme za roky 2009-2012 provedli embolizaci a. radialis distálně od anastomózy dialyzačního zkratu celkem u čtyř pacientů se steal syndromem. Jednalo se o tři ženy a jednoho muže, průměrný věk byl 69 let. Všem pacientům jsme implantovali embolizační spirály do a. radialis distálně od anastomózy A-V zkratu. Výsledky. U všech pacientů došlo k vymizení příznaků steal syndromu, tři pacienti jsou od té doby bez příznaků. U jedné pacientky došlo po 14 dnech od embolizace ke spontánní rekanalizaci embolizované části tepny a po 5 měsících k reci divě klinických příznaků steal syndromu, po reembolizaci Amplatz plugem došlo k trvalému vymizení klinických příznaků. Závěr. Embolizace a.radialis distálně od a-v anastomózy dialyzačního zkratu je účinný způsob léčby steal syndromu způsobených přítomností zkratu. Je ale nutné si uvědomit, že se jedná většinou o trvalý uzávěr a.radialis, a hrozí tedy riziko ischémie ruky v případě uzávěru ostatních tepen zásobujících ruku., Aim. We present three cases of patients with hand ischemia which was associated with dialysis arteriovenous fistula and which was treated by embolization of distal radial artery. Methods. During years 2009-2012 in our department we performed embolization of radial artery distal to the anastomosis of dialysis fistula in 4 patients with steal syndrome. These were three women and one man, average age 69 years. In all cases we implanted embolization spirals to radial artery distal to the anastomosis of arteriovenous fistula. Results. In all patients the symptoms of steal syndrome disappeared, three patients are symptom-free until now. In one patient a spontaneous recanalization of the treated part of the artery occurred 14 days after the embolization and clinical symptoms of steal syndrome returned after 5 months. Permanent result in this case with no clinical symptoms was achieved by re-embolization by Amplatz plug. Conclusion. The embolization of radial artery distal to the arteriovenous anastomosis of dialysis fistula is an effective way to treat steal syndrome caused by the presence of the shunt. However we need to consider that this is a permanent closure of radial artery and there is a risk of hand ischemia in case of occlusion of the other arteries supplying hand., Kaván J, Křivánek J, Slavíková M, Kmentová A., and Literatura
Kompresivní osteoporotické fraktury obratlů jsou problémem převážně v seniorském věku, kdy se stávají závažným imobilizujícím onemocněním, které ve většině případů vede k trvalé disaptibilitě a ztrátě soběstačnosti. Se stárnutím populace očekáváme postupný nárůst této komplikace osteoporózy. Jako velmi efektivní řešení přinášející okamžitou úlevu od bolesti a možnost okamžité mobilizace nemocného se jeví metoda perkutánní vertebroplastiky. Nejen pro svou miniinvazivitu je perkutánní vertebroplastika vhodným ošetřením kompresivních osteoporotických fraktur i pro polymorbidní seniory vyšších věkových skupin. Autorky podávají přehledné informace o indikacích, kontraindikacích a komplikacích vertebroplastiky samé a současně se zabývají přínosem a možnostmi využití této techniky z pohledu geriatrie., Ivana Doleželová, Eva Topinková, and Lit.: 19
Úvod: Terapeutické a toxické účinky digoxinu jsou závislé na jeho sérové koncentraci. Současné poznatky prokázaly snížení mortality při chronickém srdečním selhání při koncentraci digoxinu v rozmezí 0,5–0,9 ng/ml. Cíl: Ukázat výhody terapeutického monitorování hladin léčiv při personalizované farmakoterapii digoxinem. Metoda: Údolní sérové koncentrace digoxinu byly stanoveny imunochemickou metodou MEIA (AxSym Abbott). Pro farmakokinetickou analýzu bylo použito Bayesianské analýzy za pomocí software MW-Pharm 3.30. Výsledky: U 6 pacientů ve věku 71–92 let jsou ukázány velké rozdíly v dávce digoxinu potřebné k dosažení terapeutického rozmezí. Tyto dávky se pohybují v rozmezí 0,03–0,25 mg za den. Závěr: Terapeutické monitorování hladin léčiv je velice užitečnou metodou k predikci koncentrace digoxinu bez nutnosti dosažení ustáleného stavu., Introduction: Therapeutic and toxic effects of digoxin are related to its serum concentrations, recent evidence suggests that a lower therapeutic range 0.5–0.9 ng/ml is associated with reduced mortality. Aim: To show the advantages of therapeutic drug monitoring for dosing of digoxin. Method: Trough serum levels of digoxin were estimated by immunoassay MEIA (AxSym Abbott). The long term serum concentration – time profile of digoxin has been predicted by the Bayesian analysis computer program MW-Pharm 3.30 MediWare. Results: Sex case reports of the patients between 71 to 92 years are presented to show the different doses to receive digoxin levels in the therapeutic range. The doses varies between 0.03–0.25 mg per day. Conclusion: Therapeutic drug monitoring is very usefull for prediction of serum level of digoxin. There is no need to wait for a steady-state condition before performing therapeutic drug monitoring., and Milan Grundmann, Ivana Kacířová
Úvod: Peritonitida patří mezi život ohrožující stavy zatížené vysokou mortalitou a morbiditou. Prognóza závisí na faktorech spojených s pacientem, charakterem onemocnění, použitými diagnostickými a terapeutickými metodami. Cílem práce bylo retrospektivně analyzovat soubor pacientů se sekundární peritonitidou, z tohoto souboru porovnat skupiny pacientů bez sterkorální peritonitidy a se sterkorální peritonitidou, stanovit hodnotu indexu prognostického systému MPI a zjistit, nakolik se shoduje s našimi výsledky. Metoda: Za období dvou let (2012–2013) byla analyzována data 124 pacientů operovaných s nálezem sekundární peritonitidy. Soubor byl rozdělen podle typu peritonitidy na skupinu A s jinou než sterkorální a skupinu B se sterkorální peritonitidou. Tyto skupiny byly dále porovnávány. Predikce mortality byla ověřena pomocí Mannheim Peritonitis Index (MPI). Výsledky: V celém souboru 124 operovaných pacientů bylo celkem 70 mužů a 54 žen. Průměrný věk pacientů byl 63 let, průměrná délka hospitalizace 18 dní, během hospitalizace zemřelo 18 pacientů (15 %). Průměrná hodnota MPI skóre byla 19, což odpovídá predikci mortality 18 %. Ve skupině A 68 pacientů bez sterkorální peritonitidy byl průměrný věk 59 let, průměrná délka hospitalizace 12 dní. Z této skupiny zemřeli během hospitalizace 2 pacienti (3 %). Průměrná hodnota MPI skóre byla 9, což odpovídá predikci mortality 9 %. Ve skupině B 56 pacientů se sterkorální peritonitidou byl průměrný věk 67 let, průměrná délka hospitalizace 25 dní. Z této skupiny během hospitalizace zemřelo 16 pacientů (29 %). Průměrná hodnota MPI skóre byla 29, což odpovídá predikci mortality 31 % pro tuto skupinu pacientů. Závěr: Z porovnání obou skupin vyplývá, že u skupiny bez sterkorální peritonitidy je podstatně nižší mortalita, menší počet komplikací a kratší délka hospitalizace než u skupiny se sterkorální peritonitidou. K predikci mortality u peritonitidy lze použít základních klinických dat, stejně jako sofistikovaných skórovacích systémů. V naší studii se osvědčil jednoduchý skórovací systém Mannheim Peritonitis Index., Introduction: Peritonitis is a life-threatening disease with high mortality and morbidity. The prognosis depends on patient factors, the nature of the disease, and on diagnostic and therapeutic methods. The goal of our study was to perform a retrospective analysis of a group of patients with secondary peritonitis and to compare patients with non-stercoral peritonitis and those with stercoral peritonitis, and finally, to determine the prognostic value of the MPI prognostic index. Methods: We analysed 124 patients who had undergone surgery for secondary peritonitis during the years 2012–2013. We divided the patients into two groups. Group A comprised patients with non-stercoral peritonitis and group B consisted of patients with stercoral peritonitis. We compared the two groups and predicted the peritonitis outcome using the Mannheim Peritonitis Index (MPI). Results: The complete sample of 124 patients consisted of 70 men and 54 women. The average age of the patients was 63 years and the average length of hospitalization was 18 days. In total, 18 patients (15%) died during their hospitalization. The average MPI score was 19, which correlates to an 18% mortality rate prediction. In group A, which consisted of 68 patients with non-stercoral peritonitis, the average age was 59 years and the average length of hospitalization was 12 days. Two patients (3%) from this group died during hospitalization. The average MPI score was 9, which correlates to a 9% mortality rate prediction. In group B, which consisted of 56 patients with stercoral peritonitis, the average age was 67 years and the average length of hospitalization was 25 days. 16 patients (29%) from this group died during hospitalization. The average MPI score was 29, which correlates to a 31% mortality rate prediction. Conclusions: The outcome of our comparison between the two groups is that group A with non-stercoral peritonitis had a significantly lower mortality, lower number of complications and a shorter length of hospitalization. Both basic clinical data and sophisticated scoring systems can be used for mortality prediction in peritonitis. The Mannheim Peritonitis Index, a simple scoring system, proved to be useful in our study., and P. Majtan, J. Neumann, P. Kocián, J. Hoch