Bronzová socha: Apollón (nahý) drží v levici před sebou luk, pravicí sahá do toulce na zádech pro šíp., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Socha je ohlasem slavného Apollóna Belvedérského, antické římské mramorové kopie (130 - 140 n.l.) řeckého bronzového originálu připisované Leocharovi (330 - 320 př. Kr). Socha je v Římě doložena od pozdních 90tých let 15. století, od roku 1503 byla ve vatikánských sbírkách. V roce 1511 byla umístěna v Cortile del Belvedere (odtud její jméno), kde byla zpřístupněna veřejnosti, což přispělo k její ohromné popularitě. Dílo bylo v 16. století zachyceno na grafických listech (např. Marcantonio Raimondi, 1530 - 1534, Hendrik Goltzius zhotovil udělal v roce 1591 sérii kreseb antických soch nalezených v Římě, včetně Apollóna Belvederského), čímž se se sochou seznámila záalpská Evropa. Valdštejnova socha Apollóna není datovaná a nebyla v jeho době patrně nikdy vystavena, protože v roce 1634 byla nalezena bílá bedna s kovovou sochou Apollóna, zjevně tatáž socha, která byla zmíněna v dopisech z let 1624 a 1625, dnes chovaná v Drottningholmu. Apollón nebyl součástí fontány před Salou terrenou, protože mezi Salou terrenou a kašnou (či okolo ní) stály skupiny postav, zatímco Apollón je zobrazený sám, takže by do tohoto komplexu nezapadal.
Bronzová socha: Bacchus (nahý, věnec na hlavě) drží ve zdvižené pravici větev vinné révy s hrozny, levici má za zády. Malý satyr (nahý, v lidské podobě) se snaží větev stáhnout k sobě. Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Laokoonta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Laokoonta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem., Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Sousoší Bakcha a satyra, ohlas Michelangelova Baccha, oslavovala s největší pravděpodobností požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady sousoší mezi Neptunovou fontánou a Salou terrena. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II., a celek s největší pravděpodobností oslavoval Ferdinanda II. a jeho vítězství nad českými stavy.
Bronzová socha: rozkročený Láokoón (nahý, vous) drží před sebou pravicí hada s otevřenou tlamou, levicí drží hada za svými zády. U Láokoóntových nohou dva synové omotaní hadím tělem., Michalski 2004 - Fučíková, Čepička 2007#, 443-444 (Eliška Fučíková), and Ve Valdštejnově době stála před Salou terrenou výpravná Neptunova fontána, s níž souvisely čtyři volně stojící bronzové sochy na mramorových podstavcích. Láokoónta a Zápasníky si lze představit vedle sebe, první symbolizoval potrestanou bezbožnost a druzí poraženou vzpouru. Nalevo od Láokoónta, který byl odsouzením vzdoru, mohla být Venuše s Adonidem, oslava výhod prozíravého podřízení se autoritě. Skupina Venuše a Adonida by tvořila pár se skupinou s Bakchem a satyrem, která oslavovala požehnání mírové epochy. Hravý boj Bakcha a satyra by tak vytvořil kontrastní protějšek k Zápasníkům bojujícím na život a na smrt, kteří stáli na opačném konci řady. Všechny sochy zhotovil ve svém pražském studiu v letech 1623-1627 Adrian de Vries, bývalý dvorní sochař císaře Rudolfa II. Adrian de Vries vytvořil sochu Láokoónta v roce 1625, původně pro fontánu před Salou terrenou, ale na Valdštejnovu žádost, o níž se sochař zmiňuje v dopise z února roku 1626, ji na fontáně nahradil sochou Neptuna. Slavná antická socha Láokoónta a synů (Vatikán) byla ihned po objevu v roce 1506 identifikována se sochou zmíněnou Pliniem, který napsal, že zdobila palác císaře Tita (nat. his. 36, 37). Tato explicitní císařská aura byla stejně důležitá, jako zobrazené téma. Láokoón byl trojský kněz, který se vzepřel božskému rozhodnutí, podle nějž jeho město mělo být dobyto Řeky. Za svou vzpouru byl ihned krutě potrestán - musel zemřít, protože Trója musela padnout, aby Aeneas musel zničené město opustit a dorazil do Itálie. Tento sled událostí později vyvrcholil vznikem Říma a římského impéria. Laokoon jakožto živoucí důkaz existence božího plánu ospravedlňoval císařskou vládu na zemi. Láokoón má v umění 16. století vždy negativní význam, jako symbol spravedlivě potrestaného přestupku. Sergiusz Michalski (Michalski 2004) byl první, kdo argumentoval, že Láokoón Adriana de Vries je narážkou na porážku vzbouřených českých stavů v bitvě na Bílé Hoře roku 1920.