Budova v eklektickém stylu byla vyzdobena mnoha uměleckými díly v tradici antického umění. Na střeše a v interiéru sochami (Géza Maróti, Ede Telcs, György Vastagh, József Róna), ve vstupní hale skleněnými mozaikami (Miksa Róth). Stará budova byla v roce 1927 rozšířena podle plánů architekta Imre Francseka ml. V zadním traktu areálu byly zbudovány veřejné venkovní lázně se třemi bazény lemované dvojitou kolonádou se střešní terasou. Vně budovy bylo umístěno několik plastik inspirovaných antikou a uvnitř areálu, podél středového obdélného bazénu, bylo umístěno ještě několik sousoší., Medvey 1939, s. 97; Meskó 2001, s. 33-38., and Lázně Széchenyi dnes patří k největším evropským městským lázeňským komplexům. Budování komplexu lázeňských budov je nesporným navázáním na řeckou a římskou kulturu. V Řecku a Římě termální lázně patřily k neodmyslitelné součásti každodenního života. V Řecku byly léčivé účinky termálních pramenů známé již v 6. století př.n.l. (laconica), tradici převzali Římané (balneum, thermae). V Římě kromě soukromých existovaly i lázně vojenské, veřejné, zřizované císařem, nebo městskou správou, odděleně pro muže a ženy, s personálem pro návštěvníky. První termy byly zbudovány za vlády císaře Agripy (25 n.l.), pak patřilo k nepsané tradici, že každý nový císař dal zbudovat krásnější lázně než předešlý, a to na celém území říše od Afriky po Británii. Pobyt v lázeňském komplexu trval ve starověku i několik hodin, neomezil se pouze na koupel. Různé části budovy sloužily k léčebným nebo očistným procedurám (tepidarium, caldarium, laconicum (parní lázeň), frigidarium) a sportu (paléstra). V bohatě vyzdobených společenských místnostech (knihovna, čítárna, přednáškový a divadelní sál, stánky s obchody) se však návštěvníci kochali také výtvarným uměním (sochy, mozaiky), věnovali se četbě, konverzaci s přáteli, nebo dobrému jídlu. Dekorace lázeňských budov byla tradičně spojena s vodními božstvy a živočichy. Také v dnešním Maďarsku, římské provincii Panonii, kde byly přirozené zdroje léčivých pramenů, bylo lázeňství tradičně podporováno. Vzorem všech později budovaných evropských lázeňských komplexů byly právě monumentální římské budovy, se symetricky uspořádanými místnostmi podle střední osy, kde byly šatny, kromě bazénů také sály pro masáže a odpočívárny. Některá lázeňská místa v Itálii i v římských provinciích přetrvala i po pádu římské říše (Cáchy, Vichy, Baden-Baden). Jeden z dodnes nejlépe zachovaných komplexů provinčních lázní je v Anglii, "Aquae Sulis" (Bath - Somerset). Díky teplým léčivým pramenům zde od středověku fungovaly vyhlášené módní lázně, hojně navštěvované evropskou smetánkou, ale původní římské lázně (43 po Kr.) byly objeveny až roku 1878, právě rok před objevem artézského vřídla v Budapešti. Objev byl medializován a odborně podrobně publikován (Bristol and Gloucestershire Archaeological Society, Vol. 8, 1883-84). Předchůdcem budapešťských lázní bylo artézské vřídlo nalezené roku 1879 pod dnešní sochou Arpáda na náměstí Hrdinů. Od roku 1899 budapešťská městská rada plánovala výstavbu komplexu lázní v městském parku (Városliget). Původní projekt Győző Cziglera (1903) byl v letech 1908 - 1913 modifikován podle plánů Ede Dvorzsáka a Kálmána Gerstera.
Budova v eklektickém stylu byla vyzdobena mnoha uměleckými díly v tradici antického umění. Na střeše a v interiéru sochami (Géza Maróti, Ede Telcs, György Vastagh, József Róna), ve vstupní hale skleněnými mozaikami (Miksa Róth). Stará budova byla v roce 1927 rozšířena podle plánů architekta Imre Francseka ml. V zadním traktu areálu byly zbudovány veřejné venkovní lázně se třemi bazény lemované dvojitou kolonádou se střešní terasou. Vně budovy bylo umístěno několik plastik inspirovaných antikou a uvnitř areálu, podél středového obdélného bazénu, bylo umístěno ještě několik sousoší.Zadní vchod - průčelí. Boční nika: postava nahé dívky, přes záda jí splývá drapérie, v pravé ruce drží nádobu na vodu (Danaovna).Vstupní schodiště, po stranách delfín na zádech mu sedí puto troubící na mořskou mušli, vlevo i vpravo na soklu stojící nahá dívka s drapérií přehozenou kolem beder (alegorie Krásy, Venuše). Zadní vchod - vstupní hala, interiér. Naproti vchodu po levé straně nika se stojící postavou nahé dívky, přes klín přehozená drapérie, levá ruka pozdvižená na čelo, levá noha se opírá o nádobu (Venuše). Na zdi proti vchodu po levé straně štukový reliéf - uprostřed na vlnách stojící Neptun s drapérií přehozenou přes rameno, v pravé ruce trojzubec, po jeho obou stranách puto na delfínu, jeden troubí na mušli, druhý se drží trojzubce. Na zdi proti vchodu po pravé straně štukový reliéf - uprostřed Venuše vystupující z mušle, po jejích obou stranách puto na delfínu, jeden hraje na kytaru, druhý na loutnu. Po pravé straně vchodu druhá nika se stojící postavou nahé dívky upravující si vlasy do uzlu (Venuše).Na okraji delší strany venkovního bazénu, proti vchodu do areálu, jsou umístěna tři sousoší. Uprostřed Venuše vystupující z mušle, obklopená vodními nymfami, po stranách dva delfíni s Tritóny na hřbetech. Na kratší straně vpravo od vchodu sousoší Lédy s labutí., Medvey 1939, s. 97; Meskó 2001, s. 33-38., and Všechny výjevy jsou inspirovány antickou mythologií, některá díla jsou přímo odvozena od antických sochařských typů. Dívku s nádobou nesoucí vodu do lázně, je možné interpretovat také jako bájnou nosičku vody - Danaovnu. Báje vypráví o padesáti královských dcerách krále jménem Danaos, které spáchaly vraždu a za trest musily v podsvětí nabírat vodu do bezedného sudu. Téma bylo velmi oblíbené v 19. století a v secesním sochařství a malířství.Postavy několika nahých dívek před vchodem do lázní je možné spojovat s postavou Venuše. Postava Venuše je také několikrát zopakována v reliéfu i jako volná plastika. Obě dívky v nikách jsou inspirovány antickými zobrazeními odpočívající Venuše, nebo Venuše v lázni, někdy s gestem úpravy vlasů.