Baletní program s obsahem ve franc., polštině, němčině, ruštině, angličtině a italštině je alegorií odvěkého zápasu tmy se světlem, kde vynálezy jako parní stroj, elektřina či stavba Suezského průplavu jsou vítězící silou, jež vede ke sbratření. Premiéra výpravného baletu se odehrála 11.1.1881 v milánském Teatro alla Scala, v ND v Praze - v hlavních rolích s Giuliettou Paltrinieri (Civilizace) a Augustinem Bergerem - 1.8.1885.
Faidra se odehrávala v dekoracích vytvořených Vlastislavem Hofmanem. Pro inscenaci navrhnul vytříbeně elegantní dekoraci tvořenou světlými a tmavšími štíhlými kanelovanými sloupy, jež se po pauze přeskupily. Scénické prostředí bylo dále proměňováno různě intenzivním světlem. V posledním dějství také sloupy zprůsvitněly a zabarvily se do fialova, čímž scéna nabyla přízračného nádechu.Podobnou funkci, jakou měla dekorace, zastávaly i kostýmy. Žádný z recenzentů se o kostýmech nezmiňuje, a tak usuzujeme, že jednoduché anticipující kostýmy byly i barevností uměřené, aby neodpoutávaly pozornost od jevištního děje.Karel Dostal cizeloval inscenaci promyšlenou úpravou textu a zaměřoval se i na projev každého jednotlivého herce, a to jak po stránce interpretační, tak i na technickou dokonalost deklamace. Recenzenti upozorňují na emoční uvěřitelnost v projevu herců, jejichž projev zůstává moderní i tragicky naléhavý. Největší prostor byl v inscenaci věnován Faidře a postupnému odkrývání jejího nitra, a také recenzenti nejvýše hodnotí její výkon, přestože si všímají nebývale kvalitního výkonu také ostatních herců a jejich dokonalé souhry. Postavu Faidry propracovala Dostalová do nejmenších detailů, vytvořila z ní vášnivou, vnitřně rozporuplnou bytost, rozmarnou a schopnou rychlých emočních proměn, od zoufalství přes hněv k sebespalující žárlivosti. Proti tomuto uragánu na jevišti stojí Hippolytos, mladicky naivní a oddaný svým ideálům, které nakonec způsobují jeho konec.Karel Dostal se v inscenaci soustředil především na lidskou sféru konfliktu mezi vášnivou a nespoutanými emocemi ovládanou Faidrou, jejíž vnitřní celistvost podléhá postupně erozi, a Hippolytem, který se snaží udržet si vnitřní integritu a ve své chlapecké nezralosti nedokáže prohlédnout úskok. Politická linie příběhu, stejně jako rovina metafyzická v této interpretaci zůstává potlačena.Jakkoli tato inscenace nenabídla žádné převratné podání konfliktu v Racinově dramatu, považovali ji recenzenti v té době za výjimečnou především po estetické stránce: za prvé pro výjimečně kvalitní Hofmanovo výtvarné zpracování, jež na sebe neupozorňovalo, ale podporovalo intenzitu jevištního vyjádření zápletky. Za druhé šlo o inscenaci hodnocenou vysoko pro výjimečně pečlivou práci s herci, kteří sice provedli své postavy technicky dokonale (jevištní deklamace verše je dávnou bolestí českého herectví, kterou ve Faidře překonali), ale zároveň je naplnili uvěřitelným a bohatým i konzistentním vnitřním životem. AS