Dramaturg a režisér spojili do jedné, tříhodinové inscenace Euripidovy dramata Trójanky, Hekuba a Andromaché. Nepokusili se je přitom sjednotit vizuálně nebo prostřednictvím výrazných režijních prvků, ani nezaujali žádný postoj k různému dramatickému stylu jednotlivých her (intimní a až parodická Andromaché s náběhem k nové římské komedii versus naléhavý komentář aktuální politické situace Trójanek a Hekabé).První část, Trójanky, je pojata jako mírová konference, na které vítězové-Řekové diktují pravidla poraženým-trójským ženám. Scénografie znakově utváří prostředí blíže neurčeného mezinárodního fóra (vymyšlené vlajky zemí) a dominuje jí projekční plátno přes celý zadní plán jeviště, na který jsou po většinu času promítány záběry připomínající současné televizní zpravodajství, prolínající se s vyobrazeními antických tragických váz. Antický kontext dále připomínají stylizovaná, archaicko-rituální gesta, kterými herci čas od času dotvářejí svůj herecký projev (a rovněž recitace začátku Homérovy Odysseie ve staré řečtině na samém konci inscenace). Převážně deklamativní herecké pojetí je v první části prokládáno mikrosituacemi beze slov, které dokreslují zobrazované děje (např. když hosteska Hekubě nabídne sklenici na šampaňské, do které já však ponižujícím způsobem vlijí Řekové zbytky ze svých sklenic). Překvapivé je uchopení role Heleny, která Menelaa neobrátí na svou stranu rafinovaností a ženskostí (ta se projevuje spíše v jejích pohybových kreacích), nýbrž bojovnou agresivitou.V Hekabé je scéna téměř holá, pouze v její levé střední části se nachází oprýskaná plechová bouda, v níž Hekuba přijímá návštěvy a osnuje své plány. Výrazný je sbor trójských žen-bakchantek, které jsou v krátkých negližé s rozpuštěnými vlasy a nabílenými obličeji stylizovány jako ženy-vamp. Jejich rozsápání Polyméstorových synů je zobrazeno umělou krví, kterou jsou těla herců polita a za pátravých pohledů žen pak na scéně dokonávají. Představitelka Polyxeny se vyjadřuje vedle slov také velmi jednoduchým, ne zcela estetickým výrazovým tancem.Třetí části, Andromaché, dominuje jevištní metafora založená na přítomnosti množství různě velkých pián umístěných rovnoměrně po celém jevišti (i s použitím vertikály - podstavců, v jednom případě výšky až dvou metrů). Ty představují řeckou kulturu, jež sama sebe pokládá za civilizovanou (její příslušnice Hermioné hraje klasické klavírní skladby), cizorodost Andromaché naproti tomu není zdůrazněna podobně výraznou vizuální metaforou. Výrazné je herecké pojetí představitelky Hermioné, propracované do nejjemnějších detailů a podporující ironický až parodický potenciál postavy; herecké pojetí ostatních postav třetí části zůstává nebrechtovské a deklamativní. EP