Dramatik Arnošt Dvořák chtěl ve své adaptaci vytvořit „novou“ Oresteiu promoderního diváka, a zpřístupnit tak klasickou tragédii současníkům. Jeho drama sek Aischylově trilogii hlásí, avšak pod vlivem Freudovy psychoanalýzy zjednodušujepůvodní zápletku erotickou (zejména incestní) motivací postav a vyznačuje sevyhroceným individualismem a revoltou proti řádu. Ta v závěru vyústí do jakéhosipanteistického smíření Oresta a Elektry s matkou, tj. s Matkou Zemí. Většina dobovýchkritiků dramatu vytýkala myšlenkovou bezradnost a obtížně dešifrovatelné poselství.Inscenace režiséra Jiřího Krohy, který navrhl také scénu a kostýmy, byla nesenazáměrem zpřístupnit kvalitní divadelní představení širokým vrstvám nemajetnýchdiváků (hlediště v Průmyslovém paláci bylo koncipováno pro 6000 diváků). Inscenace,ovlivněná dobovým expresionismem, byla také významným českým pokusem o davovédivadlo: na improvizované scéně, kterou Kroha rozčlenil do tří vertikálních stupňů,propojených schodišti a průchody, se koordinovaně a „v jakémsi rytmickém chaosu“(Rutte) pohyboval rozčleněný dav komparzistů (asi 400 lidí), odpovídající jednotlivýmchórům. Do dějin českého divadla se tak více než Dvořákovo drama zapsala jakovýznamný scénický počin jeho první inscenace. DČ