Text v několika ohledech pojednává vypravěčské gesto v díle Milana Kundery. Vypravěčským gestem lze sjednotit a tematizovat jinak žánrově odlišné texty (poezie, divadelní hry, eseje, romány), takto lze číst texty Milana Kundery jako určitý rukopis, jako jistou reflexi řeči. Nejprve bylo poukázáno na Kunderovo pojetí básnické řeči, kterou Kundera představuje na básních Vítězslava Nezvala. Zde si Kundera všímá zejména antropomorfního tahu, neboť básně mají v jeho tehdejším pohledu proměnit odcizený svět fantómů na svět věcí, které nepostrádají lidský rozměr. Ozvuk demiurgického rázu básnického slova lze sledovat na Kunderově pojetí vyprávění, na jeho základním rozlišením mezi vypravěče a postavy. Z této perspektivy se zdá, že vypravěč okupuje nedobytný mocenský post. Ve studii o Vančurovi vyzdvihuje Kundera pojem zlyrizované prózy. Kunderovu představu o próze kontrastuji s tradicí nového románu (Robbe-Grillet) a francouzského strukturalismu (Barthes). Poté vyznačuji Kunderovu poetiku v napětí metaforického a metonymického období. V závěru je předložena teze, podle níž je Kunderova opozice mezi románem a lyrikou do značné míry nedržitelná, neboť románový svět Milana Kundery je lyrizován. and This article considers several aspects of the geste du narrateur in the works of Milan Kundera(b. 1929). With the geste du narrateur it is possible to unite and thematize texts of different genres(verse, drama, novels, and essays), and it is possible to read Kundera’s works as a definitevoice, as a certain reflexion of speech. First, Kundera’s conception of poetic language is consideredby looking at his analysis of poems by Vítězslav Nezval (1900–1958). Kundera considersanthropomorphic devices in particular, because the poems are, in his view, meant to transformthe alienated world of phantoms into a world of objects that have a human dimension. An echoof the demiurge nature of the poetic word is audible in Kundera’s conception of the narrative, inhis fundamental distinction between narrator and character. From this perspective it seems thatthe narrator occupies an invincible position of authority. Interpreting Kundera’s 1960 book onVladislav Vančura (1891–1942) the article pays special attention to the concept of lyrical prose.It contrasts Kundera’s idea of fiction with the tradition of the nouveau roman (Robbe‑Grillet)andNew Criticism. It then characterizes Kundera’s style by the tension between his metaphoricaland metonymous periods, and concludes that Kundera’s decision to set prose and the lyrical inopposition to each other is largely untenable, because his fictional world is in fact lyricized.