Tento esej je zkrácenou a mírně upravenou verzí přednášky, kterou autor přednesl 28. října 2009 v Centru pokročilých studií (Center for Advanced Studies) Univerzity Ludwiga Maximiliana v Mnichově na úvod cyklu veřejných přednášek a kolokvií Centra Rachel Carsonové pro životní prostředí a společnost (Rachel Carson Center for Environment and Society) v Mnichově. Plný text přednášky vyšel pod názvem Das neue Rachel Carson Center in München oder Was heißt und zu welchem Ende betreibt man Umweltweltgeschichte? v roce 2010 jako 2. číslo internetového časopisu RCC Perspectives. Dostupné z: http://www.environmentandsociety.org/sites/default/files/2010_2.pdf. Autor připomíná kořeny a počátky institucionalizace environmentální historie ve Spojených státech v šedesátých letech minulého století, které jsou spojeny se jménem mořské bioložky Rachel Carsonové, jež publikovala přelomovou knihu o devastujících účincích pesticidů na životní prostředí Mlčící jaro (Silent Spring, 1962). Na historických příkladech pak autor líčí, jak se od té doby proměnil environmentalismus a přemýšlení o životním prostředí: ve smyslu překračování hranic mezi vědeckými disciplínami, mezi státy i mezi přírodou a civilizací jako dvěma sférami, které už nejsou chápány jako protikladné, ale stále více jako všestranně propojené. Stejně tak se zvýšil smysl pro vnímání nezamýšlených důsledků lidského jednání pro životní prostředí a porozumění tomu, že samotný způsob lidského pojímání přírody určuje její budoucí podobu. Environmentální historie podle autora umožňuje vidět věci v novém světle a nabízí protijed vůči ignoranci ve vztahu k přírodě i vůči věštbám zániku., The essay is an abridged and slightly modifi ed version of the lecture delivered by the author on October 28, 2009, at the Center for Advanced Studies of the Munich University, which opened a series of public lectures and colloquies of the Rachel Carson Center for Environment and Society in Munich. A full text of the lecture was published under the title Das neue Rachel Carson Center in München oder Was heißt und zu welchem Ende betreibt man Umweltweltgeschichte? in 2010 as the second issue of the internet journal RCC Perspectives. Available at: http://www.environmentandsociety.org/sites/default/fi les/2010_2.pdf. The author reminds of the roots and beginnings of the institutionalization of environmental history in the United States during the 1960s, which are connected with the name of marine biologist Rachel Carson, who at that time published a revolutionary book on devastating environmental effects of pesticides titled Silent Spring (1962). The author uses historical examples to illustrate how environmentalism and environmental awareness have changed since then; in terms of crossing borders between scientifi c disciplines, between states, and also between nature and civilization as two entities which are no longer perceived as opposite, but rather complementing and interlinked with each other. The awareness of unintended environmental consequences of human actions, as well as the understanding that the very perception of nature by humans determines its future shape, have increased as well. The author believes that environmental history enables seeing things in a new light, and offers an antidote against ignorance in relation to nature and against prophecies predicting destruction., and Z němčiny přeložila Pavla Šimková
U příležitosti šedesátého výročí zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa se konala v Mnichově ve dnech 28. až 30. dubna 2011 konference nazvaná „Hlasy svobody – západní provokace?“, kterou uspořádalo Collegium Carolinum a České centrum v Mnichově společně s Ústavem pro studium totalitních režimů. Jednotlivé panely ve vystoupeních účastníků z řady zemí zasazovaly činnost Svobodné Evropy do kontextu studené války ve smyslu politickém, kulturněhistorickém i právním, sledovaly její působení optikou politiky Spojených států a Spolkové republiky Německo, věnovaly pozornost organizaci, žurnalistické praxi a programové náplni vysílání, zaměřovaly se na publikum Svobodné Evropy a jeho reakce a nakonec přibližovaly vnímání Svobodné Evropy ve Spojených státech a nerozhlasovém kulturněpropagační aktivity zaštítěné Svobodnou Evropou. Autorka v důkladné zprávě seznamuje se všemi referáty a hodnotí celou konferenci jako velmi vydařenou.
Monografie amerického historika Benjamina Frommera podle recenzentky zůstává i po téměř deseti letech od svého původního vydání (National Cleansing: Retribution against Nazi Collaborators in Postwar Czechoslovakia. New York, Cambridge University Press 2005) jedinou prací, která mapuje československou retribuci na celonárodní úrovni a podává ucelený obraz její přípravy, průběhu a částečně i výsledků. Za výrazné přednosti Frommerovy knihy považuje důsledné chápání retribuce jako dynamicky se měnícího politického bojiště, detailní analýzu politických tlaků, které na ni působily, důkladný rozbor retribučních opatření a nejvýznamnějších konkrétních případů. Tím, že autor věnuje tolik pozornosti politické rovině retribuce, však odsouvá do pozadí další roviny analýzy, například sociální, kulturní nebo právní. Jeho kniha tak poskytuje v zásadě vyčerpávající odpověď na otázku, jak probíhalo souzení válečných zločinců a kolaborantů v poválečném Československu, otázka proč v ní však zůstává v mnoha případech nezodpovězena. and [autor recenze] Pavla Šimková.
Mladý historik Matěj Spurný v monografii Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011) podle autorky odvedl výtečnou práci při výzkumu postavení tří vybraných menšin – neodsunutých Němců, Romů a volyňských Čechů – v českém pohraničí v patnácti letech od skončení druhé světové války. Zaměřil se přitom hlavně na vývoj postojů většinové společnosti vůči těmto menšinám a na jejich roli v rámci politiky československého státu, respektive Komunistické strany Československa. Jeho analýze různých úrovní tématu, práci se zdroji i přesnému a promyšlenému užívání pojmů nelze nic vytknout. Jádro knihy ale podle autorky spočívá ve zpochybnění stávajícího paradigmatu při výkladu poválečných československých dějin. Týká se to převládajícího dichotomického zobrazování vládnoucího režimu a ovládané společnosti jako dvou oddělených entit a periodizace poválečných dějin Československa s klíčovým mezníkem v únoru 1948. Spurný svůj „revizionistický pohled“ dokládá rozborem legitimizačních strategií komunistické strany ve vztahu k menšinám a vyzvednutím dlouhodobějších vývojových kontinuit., In his book, Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–90; Prague: Antikomplex, 2011), the young historian Matěj Spurný has, according to the author, done excellent work in researching three selected minorities in the Czech borderlands in the first fifteen years since the end of the Second World – the ethnic Germans who were not expelled, the Roma, and the Volhynian Czechs. He focuses mainly on the development of the attitudes of majority society towards these minorities and on their role in the politics of the Czechoslovak state and the Czechoslovak Communist Party. His analysis of the various levels of the subject, his work with the primary sources, and his precise, well-considered use of terms are faultless. But, according to the author, the core of the publication is based on questioning the existing paradigm in the interpretation of post-war Czechoslovak history. This mainly concerns the predominant dichotomous depiction of the régime and society as two separate entities and the periodization of post-war Czechoslovak history with the milestone as February 1948. Spurný supports his ‘revisionist view’ with an analysis of the legitimating strategies of the Communist Party in relation to the minorities, and emphasizes the long-term continuities., Pavla Šimková., and Tři hlasy k jedné knize
Referentka přináší podrobnou zprávu o mezinárodní konferenci „Mezi dějinami a politikou: Druhá světová válka v muzeích a památnících západní a východní Evropy“, která se konala ve dnech 29. června až 1. července 2011 v Mnichově a zabývala se evropským rozměrem kultury paměti druhé světové války. Účastníci konference se shodli na tom, že muzea a památníky jsou institucemi, které historii nejen vystavují, ale samy jsou zároveň její součástí: svou existencí a proměnami v běhu času nepoukazují jenom na válečné dějiny, ale také na dlouhou historii a současnost výkladů a vyrovnávání s druhou světovou válkou v Evropě.
Účastníci semináře „Zelené dějiny aneb Proč je u nás v environmentálních dějinách tak málo historie“, který se konal 28. března 2014 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a o němž referuje tato zpráva, se zamýšleli nad tím, proč environmentální dějiny, které jsou na Západě už čtvrtstoletí považovány za jeden z nejslibnějších nových historických oborů, se dosud netěší většímu zájmu českých historiků a jak tento stav změnit. Napomoci by k tomu měl přednáškový cyklus o možnostech využití environmentálních přístupů v soudobých dějinách, který bude v Praze pokračovat i v akademickém roce 2014/2015., On 28 March 2014, a workshop entitled ‘Green History? Why Is There So Little History in Environmental History’ was held at the Faculty of Social Studies, Masaryk University, Brno. Its participants discussed why environmental history, which in the West for a quarter of a century has been considered one of the most promising new branches of history, still enjoys such little interest from Czech historians, and how to change this state of affairs. A lecture series about the possibilities of using environmentalist approaches in contemporary history, which will continue in the 2014/15 academic year, should help to rectify that., Pavla Šimková., and Obsahuje bibliografii