(Blažíček, Umění X, 1962). na stropě sálu Dido (sebevražda a trruchlící královna Artemisie, manželka Mausola) tempera od Michala Václava Halbaxe ve štukovém rámu Donata Giuseppa Frisoniho, před 1708. and Pražské paláce 1973, s. 158-159
Tempera ve štukovém rámu Donata Giuseppa Frisoniho: na schodech chrámu leží na hranici královna Didó, v pravé ruce drží dýku, kterou se chystá vrazit do své hrudi. Kolem truchlící postavy., Poche, Preiss 1973#, s. 157-158., and Vlček 2000#, 260-263.
Na stropě sálu tempera ve štukovém rámu Donata Giuseppa Frisoniho: truchlící halikarnasská panovnice Artemísia z Halikarnássu, která si přidává do poháru popel z těla svého zemřelého manžela Mauzola., Poche, Preiss 1973#, s. 158-159., Vlček 2000#, 260-263., and Manželka a sestra krále Maussola z Halikarnássu, Artemísia (353-351) je známá tím, že po smrti svého chotě pozvala řecké umělce, aby dostavěli jeho hrobku (stavba se sochařskou výzdobou, Bodrum, Turecko, z r. 350 př. Kr.), byla zničena zemětřesením, ale zbytky byly viditelné ještě v 15. století, 1522 mramor použit na stavbu hradu, sochy jsou dnes v Britském Museu v Londýně). Hrobka se proslavila jako jeden ze sedmi divů světa. Dodnes používaný termín mauzoleum, má kořeny v tomto památníku. Podle Valeria Maxima (Valerius Maximus, Facta et dicta memorabilia, IV. 6) dala Artemísia smíchat popel svého manžela s nápojem, který vypila, aby se stala jeho živoucím hrobem. Artemísia symbolizuje oddanost vdovy památce svého chotě. Ve výtvarném umění byla scéna, kdy královna pije z poháru nápoj s popelem manžela, zobrazována poměrně často.