Jeřábková, Z.: "Příloha 2.", Kulturní zápisník, Brno, Vysílání 30. 11. 1968.II.Antické drama se objevuje na brněnské činoherní scéně jen velmi zřídka. Jako ostatně na celém světě. Spíš se teoreticky uznává nesmírná kulturní hodnota antického dramatického odkazu a už méně se současní tvůrci pokoušejí o jeho scénický život.Mahenově divadle se po Medei, inscenované před několika lety vrací dramaturgie opět k Euripidovi. Jenže poněkud oklikou - totiž přes … výklad a úpravu současného autora. Ujme-li se však adaptace tak silná osobnost, jako je Jean Paul Sartre, pak je jen přirozené, že taková úprava nese všechny klady i rozpory takového počinu. Sartre si totiž připodobnil Euripidovu tragedii o dobytí Tróje svému pojetí světa, své filosofii i svým zákonům tvůrčího dramatika. Vznikla tak na základě - řekli bychom daného Euripidova tématu - takřka svébytná variace hry o nelítostných krutostech dobyvatelské války v posledních chvilkách opuštěných Trójanek v rodném městě, ostře kontrastující s takřka shawovsky impertinentním výkladem počátků této legendární války. A právě tento kontrast v celkové stavbě hry, jak ji připravil Satre kdysi pro Theatre National Populair a jak ji zvolila brněnská dramaturgie, ten je zdá se příčinou nejednotnosti stylu režijní práce.Zdeněk Kaloč jakoby se tentokrát nedokázal rozhodnout, kterým směrem vykročit. A tak jeho výsledná práce na Euripidových a Sartrových Trojánkách zůstala někde na poloviční cestě. Není tu ani důsledná stylizace hereckého projevu - i když některé herecké výkony směřují právě k této výslednici: například Helena Trýbová v roli Hekuby, nebo sbor Trójanek. Na druhé straně je tu výkon Vlasty Fialové a Rudolfa Krátkého, kteří svůj výstup Heleny a Menelaa předvedli sice brilantně, s jemným ironickým nadhledem a konverzačním šarmem, ale právě tím se dostali na úplný protipól výsledných snah reprezentovaných právě Helenou Trýbovou. Velmi blízko má k režijně-hereckému pojetí postav Fialové a Krátkého výkon Josefa Husníka jako řeckého posla Talthybia, který měl ve svém celkovém vyznění daleko blíž k "chlubnému vojínovi" z Plauta, než k poslu z antické tragedie. Rozporným prvkem je tentokrát i zmodernizovaný trójský kůň, jehož scénickou podobu navrhl Bohumír Matal. Přispívá k směsici nesourodých inscenačních postupů a dílčích forem, které jako spojený výsledný dojem nemohly (i když jednotlivě jsou zajímavé) dosáhnout žádoucí stylové čistoty a jednoty. A to je jistě překvapující zjištění právě u typu režiséra, jakými Zdeněk Kaloč je, který právě v minulých svých jevištních pracích důsledně sledoval jednotu stylu. Ovšem je možné, že Kaloč právě v inscenaci Hliněného vozíčku dovršil jednu etapu svého vývoje a nyní hledá a sonduje cestu pro další uměleckou práci. A to je sympatické a zaslouží si respekt, přesto jsou však Trójanky zajímavým poznatkem pro obecenstvo, které si tu může znovu ověřit, jak věčné a neustále jiskřící jsou v dějinách lidstva otázky války a míru, zrady a věrnosti, násilí a jeho obětí. A jak marná touha po štěstí člověka zneklidňovala umělce před více než dvěma tisíci lety stejně jako dnes.Dr. Z. Jeřábková